ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1350.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1350/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. B., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 259/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2000, č. j. 14 Co 472/99-185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2000, č. j. 14 Co 472/99-185, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne 17. června 1999, č. j. 15 C 259/95-159, vypořádal „společné jmění„ účastníků tak, že pod bodem I. a II. výroku žalovanému přikázal dům č. p. 144, včetně vedlejších staveb, a pozemky parcelních čísel 210, 1402/6, 1402/11, 1402/20, 1402/4 a 1402/5 v kat. území K. L., zapsané u Katastrálního úřadu v H. na LV č. 72, a zůstatek na devizovém účtu u banky, a. s., číslo 74848000/0300 a k němu vedeného termínovaného účtu č. 74848003/0300 ve výši 78 598,- Kč k 20. 4. 1994. Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na úplné vyrovnání společného jmění manželů částku 293 300,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli manželství dne 1. února 1992, rozsudek o rozvodu jejich manželství nabyl právní moci dne 20. dubna 1994. Účastníci však žili již před uzavřením manželství ve společné domácnosti od roku 1986 až do uzavření manželství. S ohledem na to, že účastníci nepřetržitě od roku 1986 až do podzimu 1992 vedli společnou domácnost a že kupní smlouva ohledně označených nemovitostí byla registrována 4. 3. 1992, soud tyto nemovitosti zahrnul do společného jmění účastníků, jakož i zůstatek na uvedeném devizovém účtu. Při vypořádání vycházel z ceny nemovitostí v částce 400 000,- Kč a z toho, že podíly obou účastníků jsou stejné.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. ledna 2000, č. j. 14 Co 472/99-185, rozsudek soudu prvního stupně pod body I. a II. výroku potvrdil a pod bodem III. změnil tak, že žalovaný není povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání bezpodílového spoluvlastnictví žádnou částku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Odvolací soud doplnil dokazování notářským zápisem o kupní smlouvě z 3. 4. 1992, výpisem z předmětného devizového účtu žalovaného a výslechem žalovaného. Vzhledem k tomu, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo před 1. 8. 1998, nejedná se o vypořádání společného jmění účastníků, nýbrž o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, takže věc je třeba posuzovat podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně pokud nemovitosti a zůstatek na devizovém účtu žalovaného zahrnul do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, podle názoru odvolacího soudu však soud prvního stupně pochybil při výpočtu vyrovnávacího podílu. Vzal za prokázané, že kupní cena nemovitostí byla zaplacena z finančních prostředků žalovaného z doby před uzavřením manželství. Vycházel v tomto směru ze zjištění, že výběry z účtu 21. 10. 1991 ve výši 10 000,- DEM a 30. 12. 1991 ve výši 13 500,- DEM odpovídají při kurzu 21. 10. 1991 18,13 Kč částce 181 300,- a při kurzu 30. 12. 1991 18,84 Kč částce 254 340,- Kč, celkem 435 640,- Kč, což je částka ještě převyšující kupní cenu, která činila 400 000,- Kč. Jediný výběr z doby za trvání manželství byl proveden 7. 5. 1992 (5 000,- DEM) již po splatnosti kupní ceny 30. 4. 1992. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by na zaplacení kupní ceny byly použity jiné finanční prostředky, zejména existenci společných úspor účastníků. Žalovanému přiznal vnos z jeho výlučného majetku do společného majetku v rozsahu celé kupní ceny ve výši 400 000,- Kč. Protože ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví byl zůstatek na účtu žalovaného nižší než ke dni jeho vzniku a žalovaný netvrdil, že by došlo k nákupu věcí do bezpodílového spoluvlastnictví z peněz na tomto účtu, považoval finanční prostředky vyčerpané z účtu za trvání manželství za spotřebované. Při zachování zásady rovnosti podílů obou účastníků nevzniká žádnému z nich povinnost k placení vyrovnávacího podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně uvěřil žalovanému, že jednal o koupi předmětné nemovitosti snad od počátku roku 1991, nejdříve jako zprostředkovatel a později jako zájemce, a z toho důvodu vybral s předstihem z účtu finanční prostředky, které až do zaplacení kupní ceny měl v Berlíně. Toto tvrzení žalovaného odporuje řadě provedených důkazů před soudem prvního stupně, jakož i zásadám logiky. Žalovaný převáděl veškeré byť krátkodobě volné prostředky na termínovaný vklad za účelem získání úroku a bylo by proti smyslu tohoto snažení, aby 21. 10. 1991 vybral 10 000,- DEM, aniž by k tomu měl konkrétní důvod, a tyto peníze již směněné vyvezl mimo území ČR, snad proto, aby mu je žalobkyně neutratila, když posléze v únoru 1992 jí dal 300 000,- Kč k zaplacení druhé splátky kupní ceny a kdy k ní měl plnou důvěru. Setrvala na tvrzení, že kupní cena za nemovitosti v K. L. byla z prostředků vydělaných v Německu zaplacena jen zčásti. Poukázala rovněž na to, že byla prokázána společná domácnost účastníků již od roku 1985 včetně období práce žalovaného v Německu, uhrazování společných nákladů z prostředků žalobkyně a tak vytvoření společných úspor. Podle názoru žalobkyně odvolací nemohl zúžit vypořádání na pouhé rozdělení věcí náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, aniž se zabýval podílem žalobkyně na úsporách, vedených na účtu žalovaného. Poněvadž z provedeného dokazování nemůže být pochyb, že účastníci do manželství vstupovali s tímto společným majetkem, za který byly zčásti pořízeny k vypořádání určené nemovitosti, nelze v tomto směru účastníky ani odkázat na jiné samostatné řízení. Je proto namístě ohledně podílu na společných úsporách před manželstvím vycházet za použití §496 ObčZ z §150 ObčZ. Vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že z hlediska vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není možno přihlížet k jinému období, než od 1. 2. 1992 do 20. 4. 1994. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že nynější tvrzení žalobkyně jsou v rozporu s jejím tvrzením v návrhu na rozvod manželství, kde uvedla, že „chalupa byla zakoupená z manželových prostředků„. V. N. vypovídal v jeho neprospěch, neboť je na straně žalobkyně, „s níž od roku 1990 měl vzájemný poměr\". Žalobkyně nemůže ani prokázat, že by vůbec někdy byla schopna určitou částku spolufinancovat, protože sama byla v prokazatelném dluhu vůči své babičce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ„).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z vad uvedených v citovaném ustanovení došlo.
Podle §242 odst. 3 věta druhá OSŘ dovolací soud přihlédne, pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ].
Podle §220 odst. 1 OSŘ odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Podle odst. 2 téhož ustanovení může změnit rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout.
Podle §213 odst. 1, 2 OSŘ odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutečnost, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a z výpovědí svědků (ve spojení s listinnými důkazy). Odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků řízení, svědků a listinných důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. Při nesplnění těchto předpokladů trpí řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, C 61).
Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému i právnímu závěru, že předmětné nemovitosti a zůstatek na devizovém účtu a k němu vedeném termínovaném účtu patří do „společného jmění„ účastníků, (správně do jejich bezpodílového spoluvlastnictví), neboť nemovitosti byly zakoupeny za trvání manželství účastníků oběma účastníky do jejich bezpodílového spoluvlastnictví ze společných prostředků získaných za dobu jejich společné domácnosti, trvající od roku 1986 až do uzavření manželství, a stejně tak úspory na devizovém účtu byly získané v době jejich společného soužití. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel ze skutkového a právního závěru, že kupní cena nemovitostí byla zaplacena z finančních prostředků žalovaného z doby před uzavřením manželství a jedná se tudíž o vnos žalovaného do společného majetku v rozsahu celé kupní ceny a že ke dni uzavření manželství byl zůstatek na účtu vyšší než ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví a tyto prostředky byly spotřebovány za trvání manželství. K těmto odlišným skutkovým a právním závěrům odvolací soud došel po doplnění dokazování toliko notářským zápisem o uzavření kupní smlouvy ze 4. 3. 1992, výpisem z devizového účtu žalovaného a výslechem žalovaného. Tyto odlišné skutkové a právní závěry však v důkazech provedených odvolacím soudem nemají oporu [§241 odst. 3 písm. c) OSŘ]. Odvolací soud z nich toliko zjistil, jak a kdy byla zaplacena kupní cena nemovitostí, kdy a jaké výběry byly činěny z devizového účtu žalovaného a že žalovaný jednal o koupi nemovitostí od jara 1991 zprvu jako zprostředkovatel a až později jako zájemce a peníze vybrané výhradně ze svého účtu v předstihu měl až do placení kupní ceny v Berlíně. Závěr, že finanční prostředky na účtu žalovaného ke dni uzavření manželství účastníků byly výlučně žalovaného, jak jej učinil odvolací soud, aniž se vypořádal s tvrzením žalobkyně, že šlo o prostředky nabyté za trvání jejich společné domácnosti a společné, však na podkladě těchto provedených důkazů odvolacím soudem jednoznačně bez dalšího dovodit nelze. Pokud se odvolací soud v tomto směru odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, aniž důkazy provedené soudem prvního stupně, z nichž soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel, sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro odlišné hodnocení důkazů, pak zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ].
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalším uplatněným dovolacím důvodem, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu