ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2104.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2104/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalované K. N., zastoupené advokátem, o zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 95/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 1998, č. j. 21 Co 194/98-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. R.
Odůvodnění:
Žaloba v této věci byla podána žalobkyní a Ing. J. P. proti žalované a Z. N.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem z 27. 11. 1997, č. j. 21 C 95/96-72, uložil žalované povinnost zpřístupnit žalobkyni byt 3+1 ve III. patře domu čp. 1665 v P., V. 19\", zamítl žalobu Ing. J. P. vůči Z. N. a žalované a žalobu žalobkyně vůči Z. N. a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou 4. 3. 1992 mezi MVDr. P. K. a Doc. MUDr. P. K. jako prodávajícími a Z. N. a žalobkyní jako kupujícími, registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu 3 dne 14. dubna 1992 pod č. j. 3 RI 156/92, nabyli do podílového spoluvlastnictví Z. N. (ideální 5/6) a žalobkyně (ideální 1/6) mimo jiné nájemní dům čp. 1665 na st. pl. 2445 (V. ul. 19), zapsaný tehdy na listu vlastnictví č. 1073 pro kat. území V. u Střediska geodézie P. Žalobkyně a Z. N. uzavřeli 26. 4. 1992 manželství a 30. 4. 1992 udělil Z. N. žalobkyni plnou moc k tomu, aby „ho jako spoluvlastníka zastupovala ve všech úkonech týkajících se domu.\" Žalobkyně uzavřela s M. K. dohodu o výměně bytů (datum na dohodě neuvedeno), která byla schválena 30. 6. 1992 Obvodním úřadem pro P. Podle této dohody žalobkyně jako nájemkyně jednopokojového bytu na ul. Ch. 7 v P. (podle oznámení Obvodního úřadu P. přešlo na žalobkyni nájemní právo k tomuto bytu podle §706 ObčZ úmrtím její babičky) vyměňovala uvedený byt za jednopokojový byt v domě v P., V. 19, jehož nájemnicí byla M. K. Žalobkyně a Z. N. se už 11. 5. 1992 dohodli, že žalobkyně bude ve společném domě užívat byt v přízemí vzniklý spojením vyměněného bytu s vedlejším 3. pokojovým bytem, posléze však oba byty pronajali. Spojili však byty ve třetím patře domu (se stavební úpravou vyslovil stavební úřad souhlas 4. 12. 1992) a vytvořili tak třípokojový byt. Dne 13. března 1993 uzavřeli dohodu, že žalobkyně bude uvedený byt užívat. Z manželství žalobkyně a Z. N. se 10. 8. 1994 narodilo dítě. Smlouvou z 29. l. 1996 (účinky vkladu 2. 2. 1996) daroval Z. N. spoluvlastnický podíl k domu žalované - své matce. Žalobkyně darovala id. 1/6 domu smlouvou z 29. 4. 1996 (účinky vkladu k 30. 4. 1996) svému otci Ing. J. P. V nepřítomnosti žalobkyně Z. N. koncem roku 1995 předmětný byt ve 3. patře uzavřel. V SRN probíhá řízení o rozvod manželství žalobkyně a Z. N. Žalobkyně v tomto řízení o zpřístupnění bytu 19. 11. 1996 jako účastnice řízení vypověděla, že od roku 1980 byla v SRN, má v Mnichově byt, „který trvale užívá a platí z něho nájem\". Soud prvního stupně považoval dohody z 11. 5. 1992 a 13. 3. 1993 za smlouvy platně uzavřené podle §51 ObčZ, zakládající právo žalobkyně užívat předmětný byt. Neuvěřil tvrzení Z. N., že předmětné listiny nepodepsal - ten souhlasil sice s tím, že podpisy na těchto dohodách jsou jeho, ovšem obsah listin mu nebyl znám. Jeho tvrzení, že jde o listiny dodatečně sepsané na podepsaných bianco papírech, které podepsal 30. 4. 1992 v bydlišti rodičů za přítomnosti žalobkyně proto, aby její matka mohla v případě potřeby vyřizovat věci v souvislosti se správou domu, bylo vyvráceno i zprávou zaměstnavatele žalobkyně, ze které vyplývá, že toho dne byla v SRN. V uvedený den došlo také k podpisu plné moci (úředně ověřené téhož dne), kterou Z. N. pověřil žalobkyni správou předmětného domu. Pokud by tedy chtěl správou domu pověřit další osobu, např. matku žalobkyně, nic mu nebránilo, aby stejnou plnou moc sepsal i pro ni. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba v části týkající se ochrany práva žalobkyně vůči žalované je důvodná, a proto jí vyhověl. Pokud šlo o Ing. J. P., tomu právo užívat sporný byt nesvědčí a jde o menšinového spoluvlastníka, který podle §139 odst. 2 ObčZ nemůže ovlivnit hospodaření se společnou věcí.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 8. 12. 1998, č. j. 21 Co 194/98-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku (rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen v zamítavé části ohledně žaloby Ing. J. P. vůči žalované a Z. N. a žaloby žalobkyně vůči Z. N.) a rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy, mimo jiné zprávou stavebního odboru Obvodního úřadu pro P. Z této zprávy zjistil, že ve třetím patře zmíněného domu se nachází jedna bytová jednotka 3+1 s příslušenstvím, jejíž existence byla schválena rozhodnutím ze 4. 12. 1992. Po doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně a Z. N. jako tehdejší spoluvlastníci domu čp. 1665 v P., V. 19, uzavřeli 13. 3. 1993 dohodu, že žalobkyně bude užívat předmětný byt ve 3. patře společného domu. V době uzavření dohody sporný byt po stránce stavebněprávní již existoval a dohoda z 13. 3. 1993 je dílčí dohodou spoluvlastníků o způsobu užívání společné nemovitosti, z níž pro Z. N. vyplynul závazek trpět, aby druhá žalobkyně z titulu svého spoluvlastnického práva užívala sporný byt. Šlo tedy o dohodu podílových spoluvlastníků, nikoli o innominátní smlouvu podle §51 ObčZ, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Nešlo však o smlouvu, která by žalobkyni založila právo byt užívat i po zániku jejího spoluvlastnického práva k domu, tj. po vzniku právní skutečnosti mající za následek, že právní důvod užívání bytu z titulu spoluvlastnictví odpadl. Vzhledem k tomu, že žádný jiný právní důvod k užívání sporného bytu žalobkyní nebyl prokázán ani tvrzen, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zpřístupnění bytu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že při posouzení otázky, zda jí svědčí právní důvod užívání předmětného bytu, přehlédl nájemní smlouvu z 19. 11. 1996. Tuto smlouvu soud prvního stupně tehdejšímu zástupci žalobkyně vrátil a vůbec se jí nezabýval. Šlo o smlouvu, kterou uzavřela jako „zplnomocněná správkyně předmětného domu.\" Ke správě domu byla zmocněna žalovanou (šlo o plnou moc z 30. 4. 1992) a Ing. P. Ti se pak patrně dostali do sporu, neboť k 31. 12. 1996 jí žalovaná plnou moc ke správě vypověděla. Kromě toho žalobkyně vyměnila byt na Ch. ul. 7 v P., který řádně získala, za byt v přízemí předmětného domu, a později se dohodli se Z. N., že namísto tohoto bytu v přizemí bude užívat byt ve 3. patře. Právě s přihlédnutím k těmto skutečnostem měl odvolací soud posuzovat také obsah dohod z 11. 5. 1992 a 13. 3. 1993. „Kromě toho je běžnou praxí, že vlastník, který prodal svůj dům a bydlí v něm, nemůže být zbaven užívání tohoto domu bez zajištění přiměřené náhrady.\" Žalobkyně uzavírá, že je nájemkyní předmětného bytu, a teprve pokud by jí byla dána výpověď z nájmu, musela by byt vyklidit po zajištění bytu náhradního. Pokud jí však žalovaná jako nájemnici v užívání bytu brání, „je porušeno ustanovení §3 ObčZ, neboť jest zde právo vlastníka zneužito na úkor práva uživatele bytu na náhradní byt a na to, aby mohl svého bytu nerušeně užívat\" a „porušuje domovní svobodu\". Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že podle jejího názoru Z. N. se žalovanou dohody 11. 5. 1992 a 13. 3. 1993 neuzavřel. Žalobkyně nemohla platně uzavřít dohodu o výměně bytu, neboť nesplňovala předpoklady pro přechod nájemního práva. Dále žalovaná zdůrazňuje, že žalobkyni nikdy neudělila plnou moc ke správě domu, když už od konce roku 1995 jsou vztahy mezi nimi velmi napjaté. Výpověď plné moci žalobkyni učinila žalovaná jen z opatrnosti, neboť žalobkyně si plnou moc, která jí byla udělena ke správě domu Z. N. jako právním předchůdcem žalované ve vlastnictví spoluvlastnického podílu k domu, nesprávně vykládala. Ode dne vzniku spoluvlastnictví žalované k domu žalobkyně ostatně správu ani nevykonávala. Žalovaná popírá existenci nájemní smlouvy z 19. 11. 1996, v průběhu řízení nebyla ani tvrzena. Po nahlédnutí do spisu zjistila, že je v něm nájemní smlouva z 19. 11. 1196 založena. Je v ní však uvedeno, že žalobkyně jedná na základě plné moci Z. N. Kromě toho žalobkyně přehlíží, že nemůže platně uzavírat nájemní smlouvu zároveň jako zástupce pronajimatele a jako nájemce. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. prosince 1998, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\").
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas účastníky řízení řádně zastoupenými (§240 odst. l, §241 odst. l OSŘ) a že jde o dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. a) OSŘ], přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1, 3 OSŘ.
Nejprve tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ nebo jiným vadám, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci [dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ]. Takové vady žalobkyně nenamítala a ze spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek žalobkyně směřujících proti nesprávnému právnímu posouzení věci.
Žalobkyně v prvé řadě namítá, že je nájemkyní předmětného bytu z titulu výměny bytů, když jako nájemkyně vyměnila byt na ul. Ch. 7 v P. za byt v předmětném domě, podle dohody se Z. N. takto vyměněný byt uvolnila s tím, že namísto něj bude užívat předmětný byt ve 3. patře. Žalobkyně ovšem byla od 14. 4. 1992 spoluvlastnicí domu, v němž se nacházel byt, který měla výměnou získat. I pro případ, že by šlo o platnou dohodu o výměně bytů, pak (jakýkoliv) byt v předmětném domě mohla užívat jen z titulu spoluvlastnického práva, nájemní právo jí vzniknout nemohlo. Spoluvlastníkovi domu totiž nelze zřídit právo nájmu k bytu ve společném domě. Nájem bytu vzniká podle §685 ObčZ nájemní smlouvou, kterou pronajimatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání. Pronajimatelem bytu v domě ve vlastnictví fyzické osoby je zpravidla vlastník domu, jehož právo věc užívat vyplývá z §123 ObčZ. Ten stanoví, že vlastník je oprávněn v mezích zákona předmět vlastnictví kromě jiného užívat. Náleží-li vlastníku užívání věci ze zákona, nemůže si je zřizovat smlouvou už proto, že ji nemůže uzavřít sám se sebou. Také spoluvlastníku věci přísluší právo věc užívat, vyplývající z §123 ObčZ, byť modifikované rozhodováním o společné věci podle §139 odst. 2 ObčZ. Právo spoluvlastníka užívat společnou věc je tedy dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků, počítané podle velikosti podílů.
K námitce žalobkyně, že právním důvodem, z něhož vyplývá pro ni právo užívat předmětný byt, je nájemní smlouva, kterou uzavřela 19. 11. 1996:
Žalobkyně podala žalobu 7. 8. 1996, ve které právo užívat předmětný byt dovozovala z dohod z 19. 5. 1992 a 13. 3. 1993, když poukazovala také na dohodu o výměně bytů. Teprve v podání z 24. 11. 1997, doručeném soudu prvního stupně 25. 11. 1997, podepsaného „za žalobce A a B\" (to znamená tehdy Ing. J. P. a žalobkyni) jen Ing. P. [jen on podepsal podání z 22. 11. 1997, v němž sdělují, že JUDr. V. K. již žalobce A) a B) nezastupuje], je uvedeno, že „dne 19. 11. 1996 pod dojmem soudního jednání sepisuje žalobkyně nájemní smlouvu na předmětný byt na základě své platné plné moci\" a že předkládají k důkazu nájemní smlouvu a vypovězení plné moci. Ve věci bylo soudem prvního stupně jednáno 27. 11. 1997 (žalobkyně nebyla přítomna, ač byla řádně předvolána, přítomen byl Ing. J. P.). Po závěrečných přednesech byly Ing. J. P. vráceny přílohy podání z 25. 11. 1997 (toho dne doručeného) a poté vyhlášen rozsudek. Dále je na čl. 67 spisu referát soudce z 1. 12. 1997 s pokynem „tyto listiny vrátit Ing. P. s přípisem: Vracíme založené listiny, je skončené dokazování a zasílám závěr. vyjádření žalovaných\". Soudu prvního stupně dále bylo 10. 12. 1997 doručeno podání žalobkyně z 19. 11. 1997, kterým sděluje, že ji JUDr. V. K. již nezastupuje „současně s ukončením zastoupení Ing. P. dopisem z 6. 1. 1997\" a 22. 4. 1998 Ing. J. P. předkládá plnou moc žalobkyně k jejímu zastupování ve „správních úkonech\", datovanou 12. 4. 1996. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně setrvala na tom, že její právo užívat byt je dáno dohodou spoluvlastníků předmětného domu. S tvrzením, že právním důvodem užívání předmětného bytu je nájemní smlouva, nepřišla.
Žalobkyni lze tedy přisvědčit, že odvolací soud při úvaze o tom, zda ji svědčí právní důvod užívání předmětného bytu, neposuzoval nájemní smlouvu z 19. 11. 1996. To však nemění nic na věcné správnosti jeho rozhodnutí. Žalobkyně totiž uvádí, že uvedenou smlouvu uzavírala jako nájemce s pronajimateli, které zároveň zastupovala, a to žalovanou na základě plné moci udělené žalobkyni Z. N. 30. 4. 1992, která byla odvolána žalovanou až 12. 12. 1996. Taková nájemní smlouva však nemůže být platným právním úkonem už proto, že žalobkyni byla, jak uvádí v dovolání, udělena plná moc k zastupování při správě domu jen Z. N. jako většinovým spoluvlastníkem. Tvrzená nájemní smlouva však měla být uzavřena 19. 11. 1996, tedy až poté, kdy spoluvlastnictví Z. N. k předmětnému domu zaniklo - darovací smlouva, kterou převedl spoluvlastnický podíl id. 5/6 domu na žalovanou byla vložena do katastru nemovitostí k 2. 2. 1996. Plná moc z 30. 4. 1992 tedy zanikla provedením úkonů, na které byla omezena (na zastupování Z. N. jako spoluvlastníka při správě domu [§33b odst. l písm. a) ObčZ]. Ani žalobkyně netvrdí, že by jí sama žalovaná jako spoluvlastnice id. 5/6 domu plnou moc k zastupování při správě domu udělila. Plná moc Ing. J. P. jako menšinového spoluvlastníka (id. 1/6) udělená jí ke správě domu by nebyla platná vzhledem k tomu, že podle §139 odst. 2 ObčZ rozhodují o správě spoluvlastníci většinou počítanou podle jejich spoluvlastnických podílů. Bez právního významu je odvolání plné moci žalovanou z 31. 12. 1996, neboť žalovaná nemohla odvolat neexistující plnou moc. Pokud žalobkyni nájemní právo tvrzeným způsobem nemohlo vzniknout, je bezpředmětná i její námitka ohledně zneužití práva žalovanou ve vztahu k ní jako k nájemnici ve smyslu §3 ObčZ. Lze jen dodat, že žalobkyně převodem svého spoluvlastnického podílu k domu sama způsobila zánik svého právního důvodu užívání bytu v domě, právo užívat předmětný byt z jiného právního důvodu neprokázala a trvale užívá, jak uvedla, jiný byt v Mnichově, jehož je nájemkyní.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je z pohledu dovolacích námitek správné. Dovolání bylo proto podle §243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, přísluší jí proto podle §243b odst. l, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Jejich výše je podle bodu 10, hlavy 1, části XII zákona č. 30/2000 Sb. dána vyhláškou č. 117/1996 ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 484/2000 Sb. Náklady spočívají v odměně advokáta za jeden úkon 500 Kč (vyjádření k dovolání) a paušální náhradě hotových výdajů 75 Kč [§7, §9 odst. l, §11 odst. l písm. k), §13 odst. 4 vyhlášky č. 117/1996 Sb.].
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2001
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu