ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2695.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2695/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně J. H. proti žalované E. K., o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 355/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 1999, čj. 10 Co 366/99-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 1999, čj. 10 Co 366/99-33, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále jen „soud prvního stupně\") ze dne 3. března 1999, čj. 5 C 355/98-20, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 1999, čj. 5 C 355/98-24, že „se zamítá návrh na zrušení práva věcného břemene spočívajícího v povinnosti žalobkyně trpět doživotní bezplatné právo užívání bytu 1+2 v rodinném domku čp. 112 v D. odpůrkyní s tím, že tato může na svůj náklad odebírat vodu, teplo a elektrický proud a má právo spoluužívání vedlejší stavby a dvorku a zahrady u rodinného domku čp. 112 v D. s právem přijímat návštěvy příbuzných a přátel v kteroukoliv dobu a je zapsáno v listu vlastnictví č. 47 pro obec a k. ú. D. u Katastrálního úřadu v L.\". Odvolací soud vyslovil, že „změna návrhu se nepřipouští\", a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že předmětné věcné břemeno vzniklo na základě dohody dědiců, uzavřené při projednávání dědictví po A. K., otci žalobkyně a manželu žalované. Dědické řízení se týkalo ideální poloviny domu čp. 112 v D. se stavební parcelou a zahradou a dále movitých věcí. Dohoda byla schválena v souladu se závětí zůstavitele. Věcné břemeno bylo zapsáno v katastru nemovitostí na příslušném listu vlastnictví. V uvedeném domě, jehož druhou polovinu získala žalobkyně v době před projednáváním dědictví po svém otci, se nachází pouze jeden byt l + 2, užívaný výhradně žalovanou.
Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že v daném případě nenastaly podmínky pro omezení nebo dokonce zrušení věcného břemene ve smyslu §151p odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\"), neboť v důsledku změny poměrů mezi věcným břemenem a výhodou oprávněné nevznikl hrubý nepoměr. Změnu poměrů žalobkyně spatřovala ve skutečnosti, že ačkoliv je vlastnicí celého domu, nemůže jej užívat, do domu nemůže investovat a zvelebovat jej, přičemž dům potřebuje pro svoji dospívající dceru. Dále namítala, že si žalovaná do domu nastěhovala svého partnera a užívá nábytek, který v domě zůstal. K tomu, aby žalovaná užívala domek v době projednávání dědictví po otci žalobkyně přivolila s ohledem na její psychický stav a domluvila se s ní, že se z domu v mezidobí vystěhuje. Tyto námitky nemohly podle názoru soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, založit zákonné předpoklady pro zrušení věcného břemene soudem. Uvedené skutečnosti z části existovaly již v době uzavírání dohody o věcném břemeni a další, jako příkladně dospívání dítěte, nemožnost investování do domu, nárůst cen bydlení, nelze označit za takové, které by založily v dané věci změnu poměrů způsobující hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou žalované. Za nevýznamný považoval soud fakt, že žalovanou v domku navštěvuje a přespává tam její známý. Ani skutečnost, že by bylo možno provádět snadněji údržbu domu, pokud by žalovaná v domě nebydlela, není podle názoru soudu možno označit za situaci odůvodňující postup podle §151p odst. 3 ObčZ. Odvolací soud nepřipustil změnu žalobního návrhu uplatněnou žalobkyní v odvolacím řízení, aby bylo vysloveno, že „věcné břemeno zřízené rozhodnutím Státního notářství v Lounech ze 7. 7. 1992, čj. D 1269/91-12, je neplatné\". Konstatoval, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, přičemž tuto otázku by bylo možno řešit jako otázku předběžnou, a oba petity vedle sebe neobstojí. Žalobkyně podala před soudem prvního stupně žalobu týkající se pouze zrušení věcného břemene, ten se proto zabýval jen touto otázkou, neboť byl vázán žalobním návrhem. O návrhu žalobkyně na připuštění dovolání, podaném při odvolacím řízení, odvolací soud nerozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\"), a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Nesdílí názor odvolacího soudu, že by bylo nesprávné, aby se soudy v dané věci zabývaly k rozšířenému návrhu platností právního úkonu, a aby zjištění soudu prvního stupně, že předmětné věcné břemeno vzniklo podle §151 odst. l písm. o) ObčZ (správně §151o odst. l ObčZ), považoval za správné. Uvádí, že předmětem dědického řízení byla pouze polovina nemovitostí, ale věcné břemeno omezilo celou nemovitost, a tvrdí, že tato skutečnost zakládá neplatnost právního úkonu. Soud měl především řešit otázku, zda věcné břemeno bylo zřízeno platně. Věcné břemeno mohlo být k 7. 7. 1992 zřízeno jen za podmínek uvedených v §135c ObčZ tehdy platného (nyní §151o ObčZ). Z rozhodnutí Státního notářství v Lounech ze 7. 7. 1992, čj. D 1269/91-12, plyne, že závětí i dědickou dohodou mohla být zatížena věcným břemenem pouze polovina nemovitostí a pro vznik věcného břemene k celé nemovitosti nebyly splněny zákonné podmínky. Dovolatelka žádnou dohodu vztahující se k celé nemovitosti s žalovanou neuzavírala, a obsah závazku uvedený v notářském rozhodnutí se blíží spíše tzv. nepojmenované smlouvě. Samo rozhodnutí neobsahuje zákonné znaky věcného břemene, neboť hovoří o kapitalizované hodnotě, nikoliv o úplatnosti či bezplatnosti, a není zřejmé, zda jde o spojitost s vlastnictvím nemovitosti či o omezení žalobkyně jako osoby. Soudy nerespektovaly právní názor vyslovený v rozhodnutí publikovaném pod č. 12/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 146, podle něhož nelze při dědění podílu na nemovitosti zřídit dohodou věcné břemeno k celé nemovitosti. Bez vyřešení této otázky se soudy neměly zabývat podmínkami pro zrušení věcného břemene. Bez ohledu na to nelze zjištěné okolnosti hodnotit jinak, než jako hrubý nepoměr mezi omezením žalobkyně jako vlastnice celé nemovitosti a výhodou žalované ( shodně Komentář k ObčZ, Panorama Praha 1987, I. svazek, str. 433 a násl. nebo Sborník IV, str. 514). Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem). Zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou k podání dovolání oprávněnou, není však přípustné.
Dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, o které dovolatelka přípustnost opírá, může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek první).
V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro zrušení věcného břemene, aniž by uváděla konkrétní námitky proti úvahám odvolacího soudu. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda dospívání dítěte, nemožnost investování do domu, nárůst cen bydlení, skutečnost, že žalovanou v domku navštěvuje a tam přespává její známý, a že by bylo možno provádět snadněji údržbu domu za situace, kdy by žalovaná v domě nebydlela, lze označit za takové okolnosti, které by v dané věci založily změnu poměrů způsobující hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou žalované, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Dovolatelka neuvádí konkrétní otázku, v jejímž řešení by měl spočívat zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Podmínky pro zrušení věcného břemene soudem podle §151p ObčZ byly již opakovaně řešeny v publikovaných rozhodnutích dovolacího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 5. 2000, sp. zn. 2165/98, publikovaného v Soudních rozhledech č. 10/2000.
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní příklad. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. Proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou. O takový případ v dané věci nešlo; úvaha odvolacího soudu o možnosti podřadit zjištěný skutkový stav pod §151p odst. 3 ObčZ pak ani nemůže mít význam pro rozhodování soudů i v jiných řízeních. Proto z tohoto hlediska přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ nelze dovodit.
Dovolatelka namítá, že soudy se měly v nalézacím řízení z úřední povinnosti zabývat otázkou, zda v dané věci bylo věcné břemeno platně zřízeno a dodává, že tomu tak nebylo. K tomu je třeba poznamenat, že ani zjištění neplatnosti zřízení věcného břemene by nemohlo vést k rozhodnutí příznivému pro dovolatelku, když i v tomto případě by bylo nutno žalobu na zrušení věcného břemene zamítnout, protože lze zrušit jen existující věcné břemeno. I kdyby šlo tedy o významnou právní otázku, nemohlo by ani její kladné vyřešení vést k vyhovění žalobě na zrušení věcného břemene a proto by šlo o tzv. subjektivní nepřípustnost dovolání, o kterou jde v případě, že právo nebylo porušeno v neprospěch dovolatele. Lze též dodat, že má-li soud zato, že žalobu lze zamítnout z jednoho důvodu, není z důvodu procesní ekonomie povinen zkoumat, zda jsou tu i jiné důvody pro zamítnutí žaloby.
Dovolatelka dále namítá, že ve věci byly splněny podmínky pro připuštění rozšíření žaloby o návrh na vyslovení neplatnosti zřízení věcného břemene, odvolací soud však změnu návrhu nepřipustil. Dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ však může být připuštěno jen proti rozsudku anebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Ačkoliv část výroku o nepřipuštění změny návrhu tvoří obsah rozsudku, byla do něj zahrnuta jen z důvodu procesní ekonomie, když jinak by byla obsahem usnesení. To vyplývá z §152 odst. 1 OSŘ, podle kterého rozsudkem rozhoduje soud o věci samé, tak i z §167 odst. 1 OSŘ, podle něhož nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je stanovena v §237 a v §238a OSŘ. Ze znění §238a OSŘ nelze dovodit, že by bylo ve věci přípustné dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nepřipuštění změny návrhu; vady uvedené v §237 odst. 1 OSŘ dovolatelé netvrdili a dovolací soud takové vady nezjistil. Nejde ani o rozhodnutí ve věci samé, takže přípustnost dovolání proti této části výroku nelze z §239 odst. 2 OSŘ dovodit.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout [§243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolatelka úspěšná nebyla a žalované náklady dovolacího řízení, jejichž úhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2001
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu