ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.3004.99.1
sp. zn. 22 Cdo 3004/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: A) V. T., a B) M. Z., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) A. P. a 2) H. P., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 92/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j. 14 Co 348/99-72, ve znění opravného usnesení ze dne 25. července 2001, č. j. 14 Co 348/99-90, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j. 14 Co 348/99-72, ve znění opravného usnesení ze dne 25. července 2001, č. j. 14 Co 348/99-90, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 5. března 1999, č. j. 10 C 92/96-56, ve výroku o povinnosti žalovaných vyklidit dům č. 240 na parcele č. 1275 a pozemky č. 1276/1 a č. 1300, zapsaných na LV 474 v katastrálním území P., a ve výrocích o lhůtě k vyklizení pozemků a nákladech řízení, se odmítá.
II. Dovolání proti výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j. 14 Co 348/99-72 ve znění opravného usnesení z 25. července 2001, č.j. 14 Co 348/99-90, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 5. března 1999, č. j. 10 C 92/96-56 ve výroku o lhůtě k vyklizení domu č. 240 na parcele 1275, zapsaných na LV 474 v kat. území P., tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit dům do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, a o nákladech odvolacího řízení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne 5. 3. 1999, č. j. 10 C 92/96-56, uložil žalovaným, aby vyklidili dům čp. 240 na parcele č. 1275 a pozemky č. 1276/1 a č. 1300, zapsané na listu vlastnictví č. 474 v katastrálním území P., do 6-ti měsíců od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem z 30. 9. 1999, č. j. 14 Co 348/99-72, jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že uložil žalovaným, aby dům vyklidili do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vlastníky předmětných nemovitostí byli od roku 1961 rodiče účastníků A. P. st. a M. P., kteří je v roce 1992 darovali žalobkyním, a to každé jednu ideální polovinu. Žalovaný 1) bydlí v předmětném domě (dále jen „dům„) od narození. Žalovaná 2) se do domu přistěhovala v roce 1967 po uzavření manželství se žalovaným 1. Nejprve užívali v domě, ve kterém byly tři pokoje a kuchyň, jednu z těchto místností. Na základě povolení z roku 1970 byla provedena přístavba domu, dosud nezkolaudovaná, která navazovala na jimi užívanou místnost tak, že žalovaní nadále užívali ještě další dvě místnosti (ložnici a kuchyň), WC a koupelnu. Tyto stavební úpravy prováděli spolu s otcem účastníků. Otec A. P. st. již zemřel. V domě dosud bydlí 81 letá matka účastníků M. P., která je po infarktu a má cukrovku. Žalobkyně 1) jí uklízí a pere. Žalovaní užívají také zahradu u domu, děti žalovaných se již osamostatnily a odstěhovaly. V souvislosti se zavedením vody v roce 1973 došlo mezi žalovanými a rodiči účastníků ke konfliktu, který vyvrcholil v roce 1977, odkdy se žalovaný 1) se svým otcem do jeho smrti jen zdravil a s matkou přestal nastálo mluvit. „Tato vypověděla, a žalovaný 1) svým tvrzením ani jinými důkazy tuto výpověď nevyvrátil, že žalovaní byli dokonce vyzváni k vyklizení.“ Žalovaní platili za užívání nemovitostí do vybudování jímky v roce 1982 částkou 200 Kč měsíčně, od té doby až dosud neplatí nic. Jinou možnost bydlení žalovaní nemají, k uzavření nájemní smlouvy mezi účastníky přes snahu žalobkyň nedošlo. Žalobkyně mají zájem nastěhovat do domu své děti, které by pečovaly o matku žalobkyň.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným nesvědčí právo užívat nemovitosti žalobkyň z titulu vydrženého práva odpovídajícího věcnému břemeni. K vydržení tohoto práva nemohlo dojít podle §135a odst. l a §507a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb., neboť žalovaní nebyli oprávněnými držiteli práva po celou vydržecí lhůtu, kterou bylo třeba počítat od 31. 3. 1984 zpětně. K uvedenému datu nebyli žalovaní v dobré víře, že jim právo patří, jestliže v roce 1977 byly rozpory mezi nimi a rodiči účastníků velmi ostré a žalovaní byli vyzváni k vyklizení nemovitostí. Odvolací soud proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaní užívají nemovitosti žalobkyň bez právního důvodu. Byl také zajedno se soudem prvního stupně i v tom, že právní důvod bydlení žalovaných v domě nemůže vyplývat z rodiněprávního vztahu žalovaného 1) k vlastníkům domu. K závěru soudu prvního stupně, že takový důvod nemůže být založen vztahem sourozeneckým, dodal, že existenci takového vztahu jako právního důvodu bydlení nelze respektovat ve vztahu žalovaného 1) k rodičům od ukončení jejich vyživovací povinnosti k němu. Soudy obou stupňů také dovodily, že žalobkyním nelze ve smyslu §3 ObčZ odepřít ochranu jejich spoluvlastnických práv k nemovitostem, která jim podle §126 ObčZ náleží, avšak odvolací soud oproti soudu prvního stupně vázal vyklizení domu žalovanými na zajištění náhradního bytu. Uvedl, že „postupoval přiměřeně dle §711 odst. l písm. a) a §712 odst. 2 ObčZ při vědomí nepřípustné analogie dle §853 ObčZ pro absenci právního důvodu žalovaných v domě“. Vzal v úvahu, že žalobkyně potřebují zajistit bydlení pro své děti a péči o matku (přiměřeně jako výpovědní důvod §711 odst. l písm. a) ObčZ). Na straně žalovaných považoval za důvody zvláštního zřetele hodné pro zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, tj. bytu o menší podlahové ploše než je byt vyklizovaný, přiměřeně podle §712 odst. 2 ObčZ, že „žalovaní již dlouhodobě neplatí za užívání části domu žádnou úhradu (nájemné), když vzhledem k délce jejich bydlení zde již plně kompenzovali náklady na jeho údržbu, bydlí zde sami, jejich děti jsou zaopatřeny, ale zejména neposkytují pomoc ve stáří a nemoci matce žalovaného 1).“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §238 odst. l písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a také z poučení, které obsahoval rozsudek odvolacího soudu. Uplatňují podle obsahu dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nevydrželi právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v užívání nemovitostí, a zpochybňují skutková zjištění, ze kterých soud k takovému závěru dospěl. Dále nesouhlasí se závěrem, že právní důvod k bydlení žalovaného 1) v domě trval jen po dobu vyživovací povinnosti rodičů k němu. Není také správné, že jejich vyklizení bylo vázáno na zajištění jen náhradního bytu, nikoli přiměřeného náhradního bytu, neboť je soud opírá o zjištění, že neplatili nájemné a že náklady, které vynaložili na úpravu a údržbu domu, byly již užíváním části domu kompenzovány. Ke vzniku nájemního vztahu nedošlo, takže nebyli povinni nájemné platit a o náhradě za užívání nemovitostí se v rodině nikdy nejednalo. Na žalovaného 1) se jeho matka se žádostí o pomoc neobracela a v podstatě ji ani nepotřebovala. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud provedl podle bodu 17 hlavy prvé části 17 zákona č. 30/2000 Sb. řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení dovolací soud nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jestliže odvolací soud jen v poučení svého rozsudku uvede, že proti jeho rozsudku je dovolání přípustné, ačkoliv je takové poučení v rozporu se zákonem, nemůže tím přípustnost dovolání založit.
Otázku přípustnosti dovolání v dané věci bude třeba řešit zvlášť proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. l OSŘ - a ty v daném případě nebyly žalovanými v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, resp. v daném případě potvrzujícímu výroku §238 odst. l písm. b) a §239 odst. l a 2 OSŘ. O žádný z případů přípustnosti dovolání podle těchto ustanovení nejde. Žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhli a odvolací soud, aniž ve výroku svého rozsudku připustil dovolání, potvrdil - rovněž ve výroku o vyklizení nemovitostí - v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Z důvodů nepřípustnosti dovolání tak nelze z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahové konkretizace) přezkoumat správnost výroku napadeného rozsudku o vyklizení nemovitostí (srov. rozhodnutí č. 27/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je však podle §238 odst. l písm. a) OSŘ přípustné, směřuje-li proti výroku kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tj. v otázce bytové náhrady. Po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. l a 3 OSŘ přezkoumán v jeho měnícím výroku, přičemž dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovou konkretizací.
Bylo již uvedeno, že k vadám podle §237 odst. l OSŘ nedošlo a dovolací soud nezjistil, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (ani žalovaní takové vady nenamítali).
Podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícím z §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo, nebo protože hodnocení důkazů je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, který odporuje ustanovení §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. námitka, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací námitka, že v provedeném dokazování nemá oporu zjištění, že žalovaní neplatili dlouhodobě úhradu za bydlení v domě žalobkyň, není důvodná. Odvolací soud ji zjistil z výslechu samotného žalovaného 1), který uvedl, že od roku 1982 žalovaní na úhradu nic neplatili. Pokud odvolací soud současně označil tuto úhradu za nájemné, je zřejmé, že nešlo o nájemné jako úhradu za užívání věci, založené nájemním vztahem, neboť odvolací soud současně vycházel ze shodného tvrzení účastníků, že mezi nimi nájemní vztah nevznikl. Odvolací soud tím zřejmě jen odlišil, že nejde o neplacení služeb s užíváním domu spojených. Pokud jde o otázku kompenzace investic žalovaných do domu a úhrady za jeho užívání, pak nelze přehlédnout, že žalovaní investovali do domu v době, kdy byl ve spoluvlastnictví rodičů účastníků, takže ve vztahu k žalobkyním, které jsou jeho spoluvlastnicemi od roku 1992, nelze již o kompenzaci vůbec uvažovat. Namítají-li žalovaní dále, že není také správně zjištění, že matka účastníků jejich pomoc v podstatě nepotřebovala ani o ni nežádala, odvolací soud z výpovědi žalobkyně 1) zjistil, že matka účastníků vzhledem k vysokému věku a zdravotnímu stavu potřebuje pomoc žalobkyně 1) při úklidu a praní. O tom, že by matka účastníků pomoc nepotřebovala, nemůže svědčit to, že o ni žalovaná sama nepožádala, zejména když žalovaný 1) sám uvedl, že po dobu 20 let s ní ani nepromluvil.
Odvolací soud tedy vzal v úvahu skutečnosti, která vyplynuly z provedených důkazů a které jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v §132 OSŘ. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ tedy nebyl uplatněn důvodně.
Za situace, kdy odvolací soud přiznal na rozdíl od soudu prvního stupně žalovaným s odkazem na §3 ObčZ právo na zajištění bytové náhrady, nelze za daných okolností - na straně žalobkyň jako spoluvlastnic domu (potřeba uvolnění domu pro jejich děti a zajištění péče o matku) a na straně žalovaných (dlouhodobé neplacení úhrady za užívání části domu, osamostatnění jejich dětí a neposkytování pomoci matce účastníků) - z ničeho dovodit, že žalované mají právo na vyšší formu bytové náhrady.
Protože dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o vyklizení nemovitostí a lhůtě k vyklizení pozemků, je nepřípustné, bylo odmítnuto (§243b odst. 4, §218 písm. c) OSŘ). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o bytové náhradě se žalovaným prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ nepodařilo zpochybnit, a proto bylo dovolání v této části zamítnuto (§243b odst. l OSŘ).
Žalobkyně byly v dovolacím řízení úspěšné a proto by jim náležela náhrada nákladů řízení, ty jim však nevznikly (§243b odst. 4, §221 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2001
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu