ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.301.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 301/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně Z. T., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1/ J. N., a 2/ A. Š., zastoupeným advokátem, o umožnění vstupu a užívání nemovitosti, odstranění kolny a jímky a o protinávrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 C 676/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. dubna 1999, čj. 30 Co 108/99-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. dubna 1999, čj. 30 Co 108/99-120, se ve výrocích pod body I. a II., jimiž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že „žaloba na určení spoluvlastnictví žalovaných, každé k jedné ideální polovině p. p. č. 1366/2 o výměře 91 m2, zapsané na LV č. 258 u Katastrálního úřadu v L. pro kat. úz. a obec R., se zamítá\", a že „žalované jsou povinny umožnit vstup a neomezené užívání žalobkyni jejího pozemku pč. 1366/2, včetně studny na tomto pozemku, zapsané na LV 258 u Katastrálního úřadu v L., pro kat. úz. a obec R.\", zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále též „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 8. října 1998, čj. 9 C 676/94-101, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh žalobkyně, že žalované jsou povinny žalobkyni umožnit vstup a neomezené užívání jejího pozemku pč. 1366/2 v katastrálním území R., obec R., okres L., zapsaného na LV č. 258 u Katastrálního úřadu v L. včetně neomezené možnosti užívání studny umístěné na tomto pozemku, jakož i návrh, že žalované jsou povinny odstranit na vlastní náklady zděnou kolnu včetně jímky postavenou na pozemku žalobkyně pč. 1366/2 v katastrálním území R., obec R., okres L., zapsané na LV č. 258 u Katastrálního úřadu v L.\". Výrokem II. k protinávrhu žalovaných určil, „že žalované J. N. a A. Š. jsou spoluvlastníky každá jedné ideální poloviny pozemkové parcely č. 1366/2 o výměře 91 m2 v katastrálním území R., obec R., okres L., zapsaného na LV č. 258 u Katastrálního úřadu v L.\". Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v letech 1946 - 1947 se v rámci osidlování pohraničí nastěhovala právní předchůdkyně žalobkyně (její matka B. B.), a právní předchůdce žalovaných (jejich otec J. K.) do dvojdomku s čp. 233 a čp. 244 v R. - L. V roce 1949 přidělil Osidlovací úřad a f. n. o. v P. K. rozhodnutím z 15. 11. 1949, čj. R 17/201-238 LI, část dvojdomku s čp. 233 a se stavební parcelou č. 236 zapsanou ve vložce č. 206 pozemkové knihy pro katastrální území L. B. B. uvedený úřad přidělil rozhodnutím z 20. 9. 1949, čj. R 17/201-234 LI, část dvojdomku s čp. 234 se stavební parcelou č. 237, zapsanými ve vložce č. 330 pozemkové knihy pro katastrální území L. Faktické užívání shora uvedených nemovitostí započaté právními předchůdci účastnic řízení ale neodpovídalo přídělovým rozhodnutím, když J. K. začal v letech 1946 - 1947 užívat část domku s čp. 234 s pozemkem k němu patřícím a B. B. pak užívala část s čp. 233 s pozemkem k němu patřícím. Evidenčně ale došlo k „prohození\" popisných čísel částí dvojdomku, takže „navenek\" byly označeny tak, jak jsou označeny v rozhodnutích o přídělech. J. K. a jeho právní nástupkyně tedy užívali pozemkovou parcelu č. 237 o výměře 267 m2, která byla později označena jako pozemkové parcely č. 1366/1, 1366/2 a 1368/1. Sporná pozemková parcela č. 1366/2 tedy byla jednou částí z původní parcely č. 237, přidělené B. B. Žalobkyně, jako právní nástupkyně B. B., opírala svoje vlastnické právo k této parcele o darovací smlouvu z 27. 3. 1973 registrovanou Státním notářstvím v Liberci pod sp. zn. R I 232/73, o rozhodnutí stejného státního notářství sp. zn. D 1666/84 a o kupní smlouvu z 30. 10. 1986 registrovanou uvedeným státním notářstvím pod sp. zn. R I 789/86. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrhu na ochranu tvrzeného vlastnického práva žalobkyně nelze vyhovět. Konstatoval, že právní předchůdce žalovaných, J. K., předmětnou pozemkovou parcelu užíval od roku 1949 do roku 1959 v dobré víře, že je jejím vlastníkem, a po něm ji se stejným přesvědčením užívaly i žalované. K pochybnostem o tomto právním vztahu došlo až v roce 1973. S odkazem na ustanovení §111, §115, §116, §145 a §146 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") č. 151/1950 Sb. uzavřel, že J. K. vlastnické právo ke spornému pozemku vydržel; proto vyhověl protinávrhu žalovaných na určení jejich spoluvlastnického práva.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. dubna 1999, čj. 30 Co 108/99-120, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. tak, „že žaloba na určení spoluvlastnictví žalovaných, každé k jedné ideální polovině p. p. č. 1366/2 o výměře 91 m2, zapsané na LV č. 258 u Katastrálního úřadu v L. pro kat. úz. a obec R., se zamítá\". Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. „potud, že žalované jsou povinny umožnit vstup a neomezené užívání žalobkyni jejího pozemku pč. 1366/2, včetně studny na tomto pozemku, zapsané na LV 258 u Katastrálního úřadu v L., pro kat. úz. a obec R.\". Výrokem III. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. „ve výroku o odstranění zděné kolny a jímky na p. p. č. 1366/2, dále ve výroku o nákladech řízení\", a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, vyvodil z něj však nesprávné právní závěry, týkající se vydržení vlastnického práva spornému pozemku. V rozhodné době byla předpokladem vydržení oprávněná držba, která byla založena na dobré víře, že držiteli věci právo nebo věc patří. K tomu nepostačovalo vnitřní, subjektivní přesvědčení, ale oprávněná držba musela být prokázána objektivními skutečnostmi. Nepostačoval pouhý faktický výkon vlastnického práva, kterému nikdo nebránil. Bylo třeba, aby takový výkon práva byl podložen platným právním titulem, který by sám o sobě postačoval k nabytí práva. Takovým titulem nemohlo být samotné faktické užívání předmětného pozemku. Nemohlo jím být ani rozhodnutí správního orgánu o přídělu nemovitostí, které bylo právnímu předchůdci žalovaných vydáno, neboť v něm nebyla sporná parcela, vydělená z pozemkové parcely č. 237, uvedena. V daném případě nemohlo k vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku bez existence platného právního titulu dojít. Žalované žádný nabývací titul týkající se sporného pozemku nedoložily. Naopak žalobkyně prokázala výše uvedenými důkazy, že se stala vlastnicí sporné pozemkové parcely ona. Pokud jde o odstranění kolny a jímky na daném pozemku, je rozsudek soudu prvního stupně podle názoru odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
U kolny by bylo třeba posoudit zda jde o věc movitou či nemovitou, u studny pak zda jde o věc samostatnou či o součást pozemku, a teprve poté by bylo možno o otázce jejich případného odstranění rozhodnout.
141
Proti výrokům pod body I. a II. rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvody odpovídající ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu ve znění platném do účinnosti zákona 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\"); podle obsahu však jde jen o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem, že neprokázaly svoje vlastnické právo k předmětnému pozemku. Poukazují na skutečnost, že jejich právní předchůdce řádně uhradil tzv. přídělovou cenu, která zahrnovala jak rodinný domek, tak pozemek. Neztotožňují se ani s právním názorem odvolacího soudu na otázku splnění podmínek vydržení vlastnického práva a v tomto směru odkazují na argumentaci soudu prvního stupně, jehož právní názor je podle nich správný. Upozorňují na to, že vstup do jejich domku je možný pouze přes předmětnou pozemkovou parcelu. Navrhují, aby dovolací soud v napadené části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjadřuje žalobkyně, která se plně ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, který pokládá za správný a spravedlivý. Námitka dovolatelek, že jim je takto znemožněn přístup do jejich domku, nemá pro právní posouzení věci význam. Žalovaným byla ostatně opakovaně před zahájením řízení nabízena možnost dohody a smírného řešení, která zůstala bez odezvy. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
V dané věci jde o posouzení toho, zda držba vedoucí k vydržení se musela v době rozhodné pro posouzení věci opírat o platný právní titul.
Vzhledem k tomu, že v dané věci se mělo vydržení dokončit nejpozději v roce 1959, bylo třeba podmínky vydržení posoudit podle Občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (dále jen „ObčZ z roku 1950), které jsou v zásadě shodné s nyní platnou úpravou. Podle §116 odst. 1 ObčZ z roku 1950 práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným (§145 odst. 1).
Předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i pozemek, jehož vlastnictví nenabyl. Pokud se nabyvatel nemovitostí chopí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva držby parcely, na kterou se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této parcely. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (srov. rozhodnutí uvedené pod č. C 158 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikované v Soudních rozhledech č. 7/2000). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. 22 Cdo 417/98).
Dovolací soud nesdílí názor odvolacího soudu, že oprávněná držba se musí opírat o platný nabývací titul. Z textu §145 odst. 1 ObčZ z roku 1950 se podává, že může jít i o domnělý právní důvod, tedy o případ, kdy je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak není. V dalším řízení bude tedy nutno posoudit, zda právní předchůdce žalovaných byl se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že nabyl i předmětný pozemek; zatím je závěr o tom, že tomu tak nebylo a že pozemek nemohl vydržet, předčasný.
Z uvedeného je zřejmé, že ve věci je dán dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušit (§243b odst. 1 OSŘ věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2001
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu