ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.11.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 11/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce 1) JUDr. J. M. a 2) Ing. M. Š., proti žalované České republice - Českému zeměměřickému a katastrálnímu úřadu, se sídlem v Praze 1, Hybernská 2, o zaplacení 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 77/98, o dovolání žalobce 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 1999, č. j. 23 Co 54/99-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků ve vztahu mezi žalobcem 1) a žalovanou nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení částky 2.500.000,- Kč s 20 % úrokem od 27. 5. 1997 do zaplacení na náhradě škody, která jim podle jejich tvrzení vznikla nesprávným úředním postupem Katastrálního úřadu v P. V dobré víře ve správnost údajů obsažených ve veřejné listině vydané v roce 1995 tímto úřadem (výpis z listu vlastnictví a snímek pozemkové mapy) žalobci koupili objekt historické tvrze s pozemkem č. 1/1 v kat. úz. Z., investovali do opravy objektu, avšak později zjistili, že zadní přístup do tvrze se nachází na pozemku č. 15, jehož výměra byla podle výpisu z listu vlastnictví nesprávně zahrnuta do výměry pozemku 1/1. Protože pozemek č. 15 je od roku 1990 ve vlastnictví M. Č., nenabyli jej žalobci do vlastnictví a v důsledku této právní závady týkající se pozemků nemohli uskutečnit podnikatelský záměr prodat se ziskem rekonstruovaný objekt s ucelenou sadou pozemků. Vznikla jim tak škoda ve výši rozdílu hodnoty nemovitosti při koupi a po rekonstrukci.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 19. 10. 1998, č. j. 10 C 77/98-31, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci kupní smlouvou uzavřenou v březnu 1995 koupili od Z. - Sklady P. P. tvrz čp. 1 (na stavební parcele č. 1/1) a stodolu (na stavební parcele č. 1/3), vše v katastrálním území Z. V dubnu 1995 pak od České republiky koupili pozemky, a to stavební parcely č. 1/1 o výměře 2.041 m2 a č. 1/3 o výměře 681 m2 a pozemkovou parcelu č. 6 o výměře 486 m2 - ostatní plocha - s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 15. 6. 1995. V roce 1997 však v souvislosti s digitalizací údajů katastru nemovitostí a zavedením zjednodušené evidence dle nových předpisů vyšlo najevo, že do parcely č. 1/1 je zahrnuta i parcela č. 15 o výměře 403 m2, která tvoří zadní přístup k objektu; zde je oproti stavu zachycenému v katastru nemovitostí v roce 1995 veden jako vlastník duplicitně též M. Č., který ji nabyl děděním v roce 1990. Podle názoru soudu prvního stupně stát neodpovídá za škodu podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákona“), neboť není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 1. 1998, č. j. 13 C 69/96-87, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1998, č. j. 23 Co 291/98-102, bylo totiž určeno, že kupní smlouva mezi žalobci a Českou republikou o převodu pozemků (mimo jiné i parcely č. 1/1) je neplatná, a to z jiných právních důvodů, nesouvisejících s tvrzeným nesprávným úředním postupem. Pokud žalobci nemohou prodat pozemky, na nichž se nachází jejich objekt, nejde o důsledek nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu, ale je tomu tak především proto, že se z odlišných důvodů (pro neplatnost kupní smlouvy) vůbec nestali jejich vlastníky. Vzhledem k tomu, že žalobci kupovali nemovitost za účelem jejího prodeje se ziskem, museli si být v době koupě zároveň vědomi, že se mohou eventuálně stát vlastníky pouze stavby a ne pozemku, když nejprve samostatně koupili stavbu a potom pozemek, na němž stavba stojí.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 1999, č. j. 23 Co 54/99-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání, když v odůvodnění rozhodnutí formuloval otázku zásadního právního významu, zda lze považovat za nesprávný úřední postup i takový výsledek činnosti katastrálního úřadu, kdy je vydána listina, která neodpovídá skutečnosti, byť nebylo prokázáno, že by při jejím vystavení postupoval katastrální úřad v rozporu s právními předpisy. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ve vztahu k parcele č. 1/1 se ztotožnil i s jeho závěrem, že žalobci tvrzená škoda nebyla zapříčiněna (nesprávným) úředním postupem katastrálního úřadu, neboť žalobci se z jiných důvodů vůbec nestali jejími vlastníky. Ohledně parcely č. 15 dovodil, že v katastru nemovitostí byla oddělena z parcely č. 1/1 a její vlastnická hranice byla obnovena až poté, co žalobci získali parcelu č. 1/1 kupní smlouvou, později prohlášenou za neplatnou. Přesto se podle odvolacího soudu katastrální úřad při zápisu pozemků ani při vydání výpisu z listu vlastnictví a snímku pozemkové mapy nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť až při zakládání zjednodušené evidence v katastrálním území Z. bylo zjištěno, že do parcely č. 1/1 byla zahrnuta i parcela č. 15, která dříve nebyla v souladu s ustanovením §7 vyhlášky č. 23/1964 Sb. v mapách zobrazována a evidována podle parcelního čísla.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce 1) dovolání a s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. namítá, že vydání veřejné listiny, která neodpovídá skutečnosti, je nesprávným úředním postupem, v jehož důsledku oběma žalobcům vznikla škoda. Takovou listinou byl v dané věci výpis z listu vlastnictví a snímek pozemkové mapy. Podle ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. je ten, kdo vychází ze zápisu v katastru nemovitostí učiněném po 1. 1. 1993 v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci. Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů chybně aplikovaly §7 odst. 3 vyhlášky č. 23/1964 Sb. (zobrazování a evidence zemědělských a lesních pozemků), protože se v posuzovaném případě nejedná o zemědělské ani o lesní pozemky, ale pouze o stavební pozemky. Podle dovolatele se navíc odůvodnění soudu opírá o závěr, který je v přímém rozporu s ustanovením §1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb., totiž že výpis z katastru nemovitostí neosvědčuje vlastnické právo k nemovitostem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání s odkazem na §20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, uvedla, že údaje o právních vztazích nepatří mezi údaje katastru nemovitostí závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí v něm vedených; evidované právní vztahy tedy nemusí a v řadě případů ani nemohou odpovídat právním vztahům skutečným. Výpis z katastru nemovitostí, vydaný jako veřejná listina, osvědčuje pouze skutečnost, že obsah výpisu je v okamžiku jeho vydání totožný s obsahem katastru nemovitostí. Podle žalované ani v případech, kdy věcná práva k nemovitostem vznikají vkladem do katastru, nelze jejich skutečný vznik spojovat jen s provedením samotného vkladu, neboť vklad je zde pro vznik věcněprávního vztahu pouze podmínkou nutnou, nikoliv však postačující. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Jde-li o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., jestliže odvolací soud přípustnost dovolání svým výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dané věci je přípustnost dovolání založena toliko výrokem odvolacího soudu, neboť nejde o žádný z případů přípustnosti podle ustanovení §238 o.s.ř. Dovolání žalobce je proto - kromě okolností uvedených v §237 o.s.ř. [§241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., příp. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.] - přípustné pouze z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a to v rozsahu té právní otázky, pro jejíž řešení bylo připuštěno ve výroku rozsudku vykládaným v souvislosti s jeho odůvodněním.
Ačkoli dovolatel za dovolací důvody kromě nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] označil i důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., z obsahu dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti nenamítá, že by tento dovolací důvod byl naplněn, tj. že by soud vycházel ze skutkových zjištění, která by v podstatné míře nevyplynula z provedených důkazů. Dovolací soud se tedy zabýval pouze právní otázkou, pro kterou byla přípustnost dovolání založena.
Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy soud dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti při aplikaci práva; jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl správně vyložen.
Nelze přitom odhlédnout od toho, že odvolacím soudem vymezená otázka zásadního právního významu byla řešena v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen “zákon”). Podle tohoto ustanovení stát objektivně (bez ohledu na zavinění) odpovídá za škodu při současném splnění tří podmínek: 1) poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), 2) příslušný orgán státu se dopustil nesprávného úředního postupu a 3) vznik škody je v příčinné souvislosti s tímto postupem. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy je-li tento postup orgánu státu a vznik škody ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt jeho, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody totiž může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, str. 35).
V posuzovaném případě žalobci požadují náhradu za škodu spočívající v tom, že investovali do nemovitosti (objektu tvrze), kterou koupili za účelem dalšího prodeje, avšak jejich záměr se neuskutečnil proto, že jimi opravený objekt nelze spolu s pozemky prodat jako ucelený komplex nemovitostí pro nedostatek vlastnického práva k pozemkům, na nichž tato nemovitost stojí, resp. které umožňují přístup. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá (jejich závěry v tomto směru nepodléhají dovolacímu přezkumu, ostatně nejsou dovolatelem ani zpochybňovány), že objekt tvrze stojí na stavební parcele č. 1/1, ohledně níž žalobci v dubnu 1995 uzavřeli kupní smlouvu, avšak vlastnické právo k ní pro neplatnost smlouvy nenabyli. Sporný pozemek č. 15 o výměře 403 m2, který nefiguroval ve výpisu z listu vlastnictví v roce 1995, neboť byl tehdy do uvedené stavební parcely zahrnut, představuje zadní přístupovou cestu k objektu.
Z uvedeného vyplývá, že nemožnost dosáhnout žalobci předpokládaného zisku pro neprodejnost objektu tvrze, který se nestal částí uceleného komplexu nemovitostí (v níž žalobci spatřují škodu), je zapříčiněna především tím, že objekt tvrze se nachází na pozemku jiného vlastníka; rozhodující příčinou toho, že žalobci nemohou realizovat svůj podnikatelský záměr, je proto neplatnost kupní smlouvy ke stavební parcele č. 1/1, nikoliv okolnost, že žalobci tuto smlouvu uzavřeli, aniž věděli o odlišném právním režimu pozemku č. 15. S příčinou, která vedla ke vzniku tvrzené škody, proto úřední postup katastrálního úřadu při vydání výpisu z katastru nemovitostí nijak nesouvisí a pro rozhodnutí věci není významné řešení otázky, zda ve vztahu k pozemku č. 15 skutečně došlo ze strany katastrálního úřadu k nesprávnému úřednímu postupu. Ani kladná odpověď na takovou otázku by totiž nemohla nic změnit na závěru o nedostatku příčinné souvislosti.
Navíc nelze přehlédnout ani to, že žalobci bez ohledu na vlastnický právní režim pozemků investovali prostředky do nemovitosti (objektu odlišného od pozemků), která patří do jejich vlastnictví, a že tedy zhodnotili svoji věc. Jejich majetkový stav (snížení majetkového stavu je podstatou vzniku škody podle §420 odst. 1 obč. zák.) se v důsledku provedení opravy nezhoršil. Nedošlo-li pak ani k jimi očekávanému rozmnožení majetkového stavu o částku ze zamýšleného prodeje komplexu nemovitostí, nestalo se tak v důsledku toho, že žalobci nevěděli o existenci samostatného pozemku č. 15, nýbrž proto, že žádný z pozemků patřících k tvrzi vůbec platně nenabyli do vlastnictví.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] a dovolání otevřených právních otázek správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce 1) s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2001
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu