ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1285.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1285/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L. Č. r., státní podnik, proti žalované P. c. s. T., a. s., o 69.425,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 59/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č. j. 31 Co 38/2000-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. 3. 2000, č. j. 10 C 59/99-102, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 69.425,- Kč s 23 % úrokem od 27. 10. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobenou imisemi na lesních porostech, když dospěl k závěru, že je žalovaná za tuto škodu podle ustanovení §415 a §420a odst. 2 písm. b) obč. zák. odpovědná, a výši škody určil v souladu s ust. §136 o. s. ř. podle své úvahy.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2000, č. j. 31 Co 38/2000-126, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu i s určením výše škody s přihlédnutím ke znaleckým posudkům v souladu s ust. §136 o. s. ř. úvahou soudu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Namítá, že nikdy neporušila svou povinnost předcházet hrozícím škodám ve smyslu ust. §415 obč. zák., a nesouhlasí ani se závěrem o své odpovědnosti za škodu podle ust. §420a obč. zák. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s názorem dovolatelky o nesprávném posouzení nároku na náhradu škody na lesních porostech odvolacím soudem, protože podle jeho názoru všechny předpoklady této odpovědnosti jsou nesporné, a ztotožňuje se se závěry obou soudů pokud jde o výši škody. Navrhuje zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písmeny a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by žalovaná vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila ( §239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.
Z hlediska ust. §238 a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nelze náklady, jež vznikly žalobci v dovolacím řízení za odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, v němž se vyjadřuje k věci samé a otázku přípustnosti dovolání opomíjí, považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. srpna 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu