ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1653.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1653/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) JUDr. G. Ž., B) Z. D., C) A. D., D) S. H. a E) J. H., proti žalované F. s. r. o., o zaplacení 10.875,- Kč, 19.430,- Kč a 31.640,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 67/2000, o dovoláních žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2001, č. j. 20 Co 580/2000-24, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 22. 9. 2000, č. j. 24 C 67/2000-16, zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o vrácení soudního poplatku žalobcům. Dovodil, že žalobci se domáhali zaplacení částek 10.875,- Kč, 19.430,- Kč a 31.640,- Kč s příslušenstvím, avšak přes výzvu soudu a poučení podle §43 odst. 2 o.s.ř. nedoplnili ve stanovené lhůtě žalobu o řádné vylíčení skutkového stavu tak, aby bylo zřejmé, jakou sumu žalobci zaplatili za zájezd, kdy se ho účastnili, jaké podmínky s nimi sjednala žalovaná a zda požadují plnění nedělitelné či dělitelné.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2001, č. j. 20 Co 580/2000-24, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, neboť soud prvního stupně postupoval v souladu s §43 odst. 2 o.s.ř. Ze žaloby totiž zejména není patrno, v čem má spočívat porušení povinnosti žalované, z něhož žalobci odvozují své nároky, a není ani zřejmé, jak dospěli k uplatněným částkám; odůvodnění žalobního nároku je pak postaveno ve zcela obecné rovině, bez specifikace rozhodných skutečností.
Proti usnesení odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolá-ní, jejichž přípustnost odůvodňují ustanovením §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř. Shodně namítají, že obsahem žaloby, doplněné přípisy z 19. 7. 2000 a 13. 9. 2000, vyhověli základním náležitostem českého právního řádu pro to, aby jejich podání bylo soudem projednáno. Soud prvního stupně i odvolací soud tím, že žalobu neprojednaly věcně, odňaly svým postupem žalobcům možnost jednat před soudem. Podle dovolatelů navíc rozhodovala v řízení před soudem prvního stupně vyloučená soudkyně, na jejíž podjatost lze usuzovat především ze způsobu vedení řízení, ze stanovení neúměrně krátkých pořádkových lhůt, z opožděného doručování procesních rozhodnutí apod. Ačkoliv žádný soud o vyloučení soudkyně nerozhodl, zakládá faktický stav vadu řízení. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) – g) o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z hlediska ustanovení §238a a §239 o.s.ř. není v této věci dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné; ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, a ustanovení §238a odst. 1 písm. b) až f) o.s.ř. proto, že potvrzující výrok usnesení nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována, přičemž ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. dopadá pouze na rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu, zatímco v dané věci bylo řízení zastaveno pro neodstranění vad žaloby. Podobně nelze přípustnost dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. chybí již samotný návrh účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by odvolací soud nevyhověl.
Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatelé výslovně uplatňují dva z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou zmiňovanou tímto ustanovením skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu uvedeného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení\" je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť odvolací soud byl oprávněn projednat odvolání proti usnesení a rozhodnout o něm bez nařízení jednání [srov. §214 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. K potvrzení usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno, došlo v této věci proto, že se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba nesplňuje náležitosti vyžadované ustanovením §79 odst. 1 o.s.ř., když žalobci tyto nedostatky neodstranili ani přípisy z 19. 7. 2000 a 13. 9. 2000, a nikoliv proto, že by nesprávným postupem soudu byla účastníku v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.]. Tento jejich hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, tudíž ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení.\" Tvrzení, že dovolatelům byla rozhodnutím odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, proto není způsobilé založit existenci vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Pro úplnost lze dodat, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f) o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Například v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f) o.s.ř. [nyní §237 odst. 1 písm. f)] jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97).
Podle ustanovení §237 odst.1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z obsahu spisu vyplývá, že předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 M. S. se k námitce podjatosti, vznesené žalobci v rámci odvolacího řízení, písemně vyjádřila tak, že nemá žádný vztah k věci ani k účastníkům řízení, a že Městský soud v Praze se touto námitkou zabýval, neboť v odůvodnění usnesení ze dne 9. 2. 2001, č. j. 20 Co 580/2000-24, kterým rozhodoval o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, vysvětlil, z jakých důvodů soudkyni za vyloučenou ve smyslu §14 o.s.ř. nepovažuje. Postupoval tedy způsobem odpovídajícím tomu, že námitka podjatosti vznesená v odvolacím řízení se posuzuje jako námitka odvolací [srov. ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle kterého je rozhodování věci vyloučeným soudcem důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí]. Vzhledem k tomu, že ani pravomocné rozhodnutí nadřízeného soudu vydané v průběhu řízení o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, nebrání dovolacímu soudu posoudit tuto otázku jinak (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997), zabýval se dovolací soud tím, zda uvedenou odvolací námitku posoudil městský soud správně.
Podle ustanovení §14 odst.1 o.s.ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Výtky dovolatelů vůči soudkyni M. S., jež se týkají především způsobu vedení řízení, stanovení pořádkových lhůt a doručování procesních rozhodnutí, nemohou být důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci ve smyslu §14 o.s.ř. Při úvaze o vyloučení soudců je totiž určující jejich případný poměr k věci, resp. k účastníkům nebo k jejich zástupcům, a nikoli jejich postup při vlastním rozhodování v projednávané věci. Z vyjádření jmenované soudkyně přitom plyne, že nemá takový vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům, který by vyvolával pochybnosti o její nepodjatosti, a nemá ani osobní zájem na výsledku sporu; žalobci žádný z těchto důvodů vyloučení ostatně ani netvrdí. Ani v dovoláních pak žalobci žádné konkrétní skutečnosti (tedy takové, které by mohly zpochybnit se zřetelem na poměr jmenované soudkyně k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům její nepodjatost) ve smyslu §14 o.s.ř., pro něž by M. S. měla být z projednávání a rozhodování věci vyloučena, neuvádějí. Konečně ani z obsahu spisu se nepodávají žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na poměr jmenované soudkyně k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům ve smyslu §14 o.s.ř.
Protože usnesení odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř. postiženo, protože dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpělo jinými vadami podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože z hlediska ustanovení §238a odst. 1 a §239 o.s.ř. dovolání není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř. (per analogiam), neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2001
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu