ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.169.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 169/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. P., proti žalované M. K., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu Plzni pod sp.zn. 18 C 1/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 1998 č.j. 1 Co 143/97 - 112, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 1998 č.j. 1 Co 143/97 - 112 především připustil změnu návrhu potud, že namísto uložení povinnosti vyvěsit plakát s omluvou ve skříňce využívané místní organizací KSČM má být písemná omluva předána do rukou žalobkyně. Dále potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 1997 č.j. 18 C 1/95 - 82 v napadené části ve věci samé ve znění, že se zamítá žaloba, aby se žalovaná žalobkyni písemně omluvila s následujícím zněním: "Omlouvám se paní P. za mylné údaje, které jsem uvedla na plakáty před volbami do obecního zastupitelstva s tím, aby tuto omluvu do tří dnů předala do rukou žalobkyně a aby zaplatila žalobkyni 20.000,- Kč. Odvolací soud dále rozhodoval o náhradě nákladů daného řízení.
Odvolací soud věc posuzoval podle §11 a §13 občanského zákoníku. Zde se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, podle něhož existence tvrzeného neoprávněného zásahu spočívajícího ve vyvěšení plakátu žalovanou ve skříňce KSČM v dubnu 1991 před volbami do obecního zastupitelstva v obci V. a obsahujícímu nepravdivé údaje o žalobkyni prokázána nebyla. Odvolací soud připomněl, že soud prvního stupně přihlédl k výpovědím slyšených svědků a ke spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp.zn. 2 T 155/94, kdy v trestním řízení byla žalovaná zproštěna obžaloby pro trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit vyvěšením předmětného plakátu. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah proti osobnosti žalobkyně, takže tím schází předpoklad přiznání práva na ochranu osobnosti. Bylo proto důvodné žalobu zamítnout.
Řízení před odvolacím soudem pravomocně skončilo dne 4. června 1998.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně v úterý dne 7. července 1998 (na pondělí dne 6. července 1998 připadal státní svátek) dovolání.
Přípustnost podaného dovolání žalobkyně odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), takže uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Dovolatelka především uvádí, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla zastoupena pro nedostatek finančních prostředků. Nebyla však podle §5 o.s.ř. poučena o možnosti ustanovení právního zástupce, stejně tak jako o nutnosti učinit návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Teprve později (fakticky koncem roku 1997, resp. počátkem roku následujícího) se její finanční situace zlepšila, když získala dědictví po zemřelém bratrovi a když poté prodala takto získanou chatu. Dovolatelka pak vytýká soudům obou stupňů tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních - zejména, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem ke srovnání rukopisů plakátu a rukopisu žalované. Nebyl též slyšen syn žalované.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Toto dovolání není přípustné.
Dovolací soud úvodem vlastních úvah konstatuje, že s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), Nejvyšší soud České republiky věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (v tomto rozhodnutí je proto aplikován o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Složení senátu dovolacího soudu se řídí ustanovením §27 zákona o soudech a soudcích ve znění zmíněné novely se současným přihlédnutím k části dvanácté, hlavě třetí citovaného zákona č. 30/2000 Sb.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a posléze zrušený rozsudek téhož soudu. Není proto dána přípustnost dovolání v této věci podle ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř.
Odvolací soud též ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil, že je proti němu dovolání přípustné. Žalobkyně pak - ostatně, jak sama uvádí ve svém dovolání - případný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila. Nejsou tak naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ani podle ustanovení §239 o.s.ř.
Jak však vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka především vytýká soudům nedostatky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., když má zato, že soud nedostál ve vztahu k ní poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §5 o.s.ř.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští .Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.).
Zmíněné ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je třeba posuzovat tak, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníkům řízení realizaci procesních práv, která jim občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska zmíněného ustanovení významná přitom jde jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování) a jestliže současně šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). O odnětí možnosti jednat před soudem jde pak například tehdy, jestliže by odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání (pokud ovšem nešlo o případ uvedený v ustanovení §214 odst. 2 o.s.ř.), pokud by soud neuvědomil účastníka o nařízeném jednání, neumožnil-li mu činit příslušné procesní úkony apod.
Podle ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů, přičemž vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, ustanoví mu předseda senátu v takovém případě zástupce z řad advokátů. Je pak nepochybné, že případné zanedbání poučovací povinnosti ze strany soudů by bylo právně významné tehdy, pokud by okolnosti na straně účastníka objektivně svědčily pro postup podle ustanovení §30 o.s.ř. Dovolatelka však i v dovolání uvádí skutečnosti svědčící pro závěr, že ještě před rozhodnutím odvolacího soudu se její finanční situace zlepšila, a tuto skutečnost také dokládá. Netvrdí pak nic, co by svědčilo pro závěr, že by i tehdy bývaly byly splněny předpoklady pro to, aby jí byl v řízení ustanoven zástupce.
Již rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno na skutkovém základu, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že to byla žalovaná, kdo zasáhl do jejích osobnostních práv. Stejný názor pak byl určující i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že by jimi byla řešena případná právní otázka mající zásadní význam tak, jak to má na mysli ustanovení §239 o.s.ř. Z tohoto pohledu je pak nutno posuzovat případnou eventualitu návrhu na připuštění dovolání ve věci podle ustanovení §239 o.s.ř., stejně tak i otázku poučení o předpokladech přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení.
Z obsahu spisu se pak nepodává ani případná jiná vada podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., příp. další vada, která by bývala mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na vyložené proto není možno dovolání žalobkyně posuzovat jako směřující proti rozhodnutí, proti němuž by bylo dovolání přípustné. Protože tedy u dovolání žalobkyně nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolacímu soudu nezbylo, než z těchto důvodů podané dovolání odmítnout jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch, zatímco žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková