ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.263.99.1
sp. zn. 25 Cdo 263/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ž. s. P., o 495.936,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha- západ pod sp. zn. 8 C 1324/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 1996 č.j. 26 Co 94/96-93, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 20. 10. 1995 č.j. 8 C 1324/93-74 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 495.936,- Kč s příslušenstvím, co do zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek okresního soudu, jímž byla žaloba na zaplacení částky 268.000,- Kč s přísl. z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 1994 č.j. 14 Co 385/94-54 zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť on užíval pozemek žalobce bez právního důvodu, a z hlediska nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. není rozhodující zavinění toho, kdo se obohatil. V řízení bylo zjištěno, že část pozemku v katastrálním území B., jehož vlastníkem je žalobce, užíval jako staveniště žalovaný v době od září 1991 do 17. 2. 1993, aniž by uzavřel s žalobcem smlouvu, která by jej k tomu opravňovala. Žalovanému byl pozemek předán ke zřízení staveniště na základě hospodářské smlouvy uzavřené s investorem stavby - lidovým družstvem pro výstavbu v P. Okresní soud vázán právním názorem odvolacího soudu se v dalším řízení zabýval již jen otázkou výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení. Vycházel z toho, že žalovaný užíval bez souhlasu žalobce část jeho pozemku o výměře 246 m2 po dobu 504 dní a výši náhrady za užívání pozemku v částce 4,- Kč za 1 m2 a den odůvodnil tím, že tato cena byla dohodnuta mezi účastníky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 1996 č.j. 26 Co 94/96-93 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a pokud jde o základ uplatněného nároku, odkázal na právní názor vyslovený ve zrušujícím usnesení ze dne 10. 11. 1994 č.j. 14 Co 385/94-54 s tím, že právní vztah mezi žalovaným a stavebníkem (investorem), který se řídí hospodářskou smlouvou, je právně nevýznamný pro posouzení vztahu mezi účastníky, jenž byl založen užíváním pozemku žalobce bez jakéhokoliv oprávnění, a ani hospodářská smlouva neopravňovala žalovaného k užívání žalobcova pozemku. Protože se faktické užívání z hlediska svého účelu rovná nájmu, odvolací soud definoval bezdůvodné obohacení jako částku odpovídající ceně, za kterou by žalobce mohl předmětný pozemek pronajmout na dobu určenou faktickým užíváním. Vzhledem k tomu, že v daném případě žádná smlouva o pronájmu mezi účastníky uzavřena nebyla, uplatní se ve smyslu ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. režim, kdy nájemce platí nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, a dále se zřetelem k tomu, jaké nájemné by asi faktický uživatel pozemku platil, kdyby byl jeho nájemcem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudem prvního stupně o výši náhrady 4,- Kč za 1 m2 a den, neboť je v souladu s potvrzením realitní kanceláře, která se zabývala prodejem pozemku, a odpovídá i částce, kterou žalovaný zaplatil domnělému vlastníku pozemku - obci Zvole, takže tuto sazbu lze považovat za hodnotu obvyklou ve smyslu §671 odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Poukazuje na to, že zřízení staveniště je řešeno v rámci stavebního řízení v projektové dokumentaci a zhotovitel, který ani není účastníkem stavebního řízení, o umístění stavby a zřízení staveniště nerozhoduje, a proto také nezkoumá vlastnické vztahy k pozemkům dotčeným stavbou. Zřizovatelem staveniště nebyl v daném případě on jako zhotovitel díla, ale stavebník - investor, který získává pozemky dotčené stavební činností koupí, nájmem apod., a hradí též výlohy spojené s užíváním majetku třetích osob. Přestože stavebník předává pozemky určené ke zhotovení díla zhotoviteli, zůstává i nadále po celou dobu zhotovování díla jejich držitelem a zhotovitel má pouze právo na tyto pozemky vstupovat a realizovat na nich objednané dílo. Z toho dovozuje, že k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít pouze na straně stavebníka. Dále namítá, že částka 4,- Kč za 1 m2 za den je zcela nepřiměřená a neodpovídá výši ekonomických pronájmů v dané lokalitě v předmětném období. Částka 60.024,- Kč, která byla žalovaným uhrazena omylem obci Zvole, měla představovat částku za celou dobu výstavby a jak bylo doloženo, měla charakter místního poplatku za užívání veřejného prostranství, jehož vyčíslení podléhá jinému právnímu režimu než nájemné. Soud měl dle názoru dovolatele vycházet z vyjádření okresního úřadu, jež si sám vyžádal a z něhož vyplývá, že výše nájemného na území okresu Praha-západ se stanovuje ve výši od 30,- do 80,- Kč za 1 m2 za rok. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným svým zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., je pouze zčásti opodstatněné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud posoudil uplatněný nárok zcela správně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 a násl. obč. zák. s tím, že podle ustanovení §868 obč. zák. se nároky z právních vztahů vzniklých před 1. lednem 1992 posuzují podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/19991 Sb.
112
Závěr odvolacího soudu, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce, a to užíváním pozemku ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, je správný a v tomto směru lze odkázat na právní posouzení odvolacím soudem. K námitkám v dovolání je třeba dodat, že z hlediska nároku vlastníka věci na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním jeho věci je nerozhodné, zda tomu, kdo věc užíval, byla věc předána třetím subjektem, který nebyl zmocněn či oprávněn s ní takto nakládat. Pokud tedy dovolatel namítá, že pozemek užíval jako staveniště na základě smlouvy uzavřené s investorem, je třeba poukázat na to, že subjektem, který by mohl cizí věc přenechat k užívání jinému, mohl být pouze její oprávněný držitel, a nikoliv investor stavby, který žádnou smlouvu s vlastníkem pozemku neuzavřel a neměl ani jiný právní důvod k užívání jeho pozemku. Dovolatel se proto nemůže bránit poukazem na svůj smluvní vztah s třetí osobou a s odvolacím soudem je třeba souhlasit i v tom, že není rozhodující, zda ten, kdo pozemek jako staveniště užíval k uskladnění stavebního materiálu, umístění maringotek apod., nevěděl, že užívá cizí věc. V tomto směru je právní názor odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení, z něhož vychází i napadené rozhodnutí, správný. Ve vztahu mezi vlastníkem pozemku a žalovaným není podstatné ani to, zda žalovaný věc užíval proto, aby mohl zhotovit dílo podle smlouvy uzavřené s někým jiným.
Otázka, kdo skutečně užíval předmětný pozemek, je otázkou skutkového zjištění. Dovolací soud se touto námitkou zabýval z hlediska ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto zjištění, z něhož vychází rozhodnutí odvolacího soudu, má oporu v provedeném dokazování. Ostatně v řízení nebylo skutkově sporné, kdo pozemek užíval, a původní zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci vycházelo z nesprávného právního názoru, že odpovědným za bezdůvodné obohacení je investor stavby, který měl zajistit povolení pro užívání pozemku žalovaným od vlastníka pozemku.
Pokud jde o výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení v celkové částce 495.936,- Kč, nelze se závěrem s odvolacího soudu souhlasit.
Užívání pozemku má bezesporu majetkovou hodnotu. Obohacení, jež spočívá v užívání cizího pozemku, nelze v naturální podobě vrátit. Je proto třeba vycházet z ust. §458 odst. 1 obč. zák., které stanoví, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením; není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle §136 o.s.ř., dle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák. Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal. Bezdůvodným obohacením není proto jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník pronajmutím věci dosáhnout, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž se na úkor vlastníka jiný subjekt užíváním jeho věci obohatil. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel z neexistující dohody uzavřené mezi účastníky, odvolací soud své zjištění o výši částky odpovídající obvyklé výši nájemného založil na potvrzení ing. B. ze dne 10.1.1995, vydaného pro žalobce, v němž je uvedeno, že v r. 1991 byla obvyklá cena za pronájem takového pozemku od 1,- do 4,- Kč za m2 a den. V tomto potvrzení nejenže je uvedeno pouze rozpětí sazby nájemného, a to bez bližší specifikace způsobu užívání a účelu, k němuž byl určitý pozemek pronajat, ale zejména bez toho, z jakých konkrétních podkladů ing. B., který byl žalobcem pověřen k prodeji jeho pozemku, čerpal údaj o obvyklé ceně nájemného v daném místě a čase. Takové sdělení není proto dostatečným podkladem pro zjištění obvyklé výše nájemného a ani pro úvahu soudu podle 136 o.s.ř.
Závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení v částce 4,- Kč za m2 a den je pak odůvodněn poukazem na skutečnost, žalovaný zaplatil obci Z. částku 60.024,- Kč, což odpovídá uvedené sazbě. Bez ohledu na to, že zůstala nevyjasněna otázka, zda šlo o poplatek vyměřený obecním úřadem za užívání veřejného prostranství či o dohodnutou výši nájemného, nelze z pouhé této okolnosti dovodit skutkové zjištění o obvyklé výši nájemného v daném místě a čase, které by žalovaný za užívání pozemku k danému účelu byl nucen za normálních okolností platit. Pokud by se v předmětném období nejednalo o regulovanou cenu za pronájem pozemků, bylo třeba zjistit výši nájemného pro podmínky srovnatelné s užíváním předmětného pozemku, popř. výši peněžité náhrady určit úvahou podle §136 o. s. ř., která však musí být podložena zjištěním konkrétních skutečností o výši nájemného v daném místě a čase, na jejichž posouzení lze úvahu soudu podle 136 o.s.ř. založit.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o výši nároku žalobce spočívá na nesprávném právním názoru a vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/, d/, o. s. ř. ).
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé a ve výrocích na něm závislých zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. ledna 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová