ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.274.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 274/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. L., zastoupenému advokátem, o 23.837,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 968/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 1999, č. j. 17 Co 252/98-23, takto:
I. Dovolání žalovaného se z a m í t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.425,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 16. 2. 1998, č. j. 6 C 968/96-23, zamítl žalobu o zaplacení 23. 837,20 Kč s 19 % úrokem od 26. 6. 1995 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 7. 7. 1993 pod č. 666307 kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-110 Standart, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu činící celkem 1.299,- DEM ve 24 měsíčních splátkách od 25. 7. 1993 do 25. 6. 1995 s tím, že peněžní ekvivalent v Kč se určí podle kurzovního lístku ČNB kurz valuta-prodej v den splátky; termín dodání objednaného nádobí byl dohodnut do 28 dnů po zaplacení poslední splátky kupní ceny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, neboť žalovaný kupní smlouvu uzavřel s právnickou osobou, která má jiný název a sídlo než žalobce, a proto žalobce nelze považovat za smluvní stranu uzavřené kupní smlouvy. I kdyby však tento závěr nebyl správný, nebylo by možno podle názoru okresního soudu žalobě vyhovět, neboť žalobní petit nevyjadřuje synallagmatickou povahu závazku účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. září 1999, č. j. 17 Co 252/98-23, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 23. 837,20 Kč s 19 % úrokem od 26. 6. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován. S poukazem na výpis z obchodního rejstříku dovodil, že označení prodávajícího v kupní smlouvě je sice nepřesné, neboť v kmeni jeho obchodního jména chybí slovo I., a povinný dodatek je uveden ve zkratce spol. s r. o., namísto společnost s ručením omezeným, avšak na základě této nepřesnosti nelze dospět k závěru, že by žalovaný měl mylnou představu ohledně subjektu na straně prodávajícího. Uzavřel-li tuto smlouvu za žalobce ředitel pobočky v O., který byl zmocněn uzavírat a podepisovat kupní smlouvy s kupujícími jménem žalobce, pak žalovaný věděl, ke které osobě směřuje jeho projev vůle kupní smlouvu uzavřít. Za správný nepovažoval odvolací soud ani názor okresního soudu, že kupní smlouva účastníků je synallagmatickým závazkem; jestliže totiž v dané věci byla splatnost závazku každého z účastníků dohodnuta k jinému časovému okamžiku, nelze na danou věc aplikovat ust. §560 věta první obč. zák. Námitku žalovaného, že smlouva je ve smyslu ust. §145 odst. 1 obč. zák. neplatná pro nedostatek souhlasu manželky žalovaného s jejím uzavřením, krajský soud nepovažoval za opodstatněnou, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by manželka žalovaného vznesla námitku relativní neplatnosti smlouvy, či že by se žalobou u soudu domáhala vyslovení relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel na jedné straně polemizuje názorem odvolacího soudu, že uzavřená kupní smlouva účastníků je z hlediska ust. §145 odst. 1 obč. zák. platným právním úkonem, a v této souvislosti poukazuje na to, že jeho manželka se relativní neplatnosti smlouvy dovolala; současně však v dovolání uvedl, že „s ohledem na stanovisko NS nelze v této věci relativní neplatnost kupní smlouvy namítat“. Dovolatel však nesouhlasí s tím, že „jeho odstoupení od kupní smlouvy nebylo žalobcem přijato, ačkoliv ustanovení citované smlouvy ve své podstatě s takovouto možností počítá“, neboť smlouva obsahuje ujednání, podle kterého „lze žádat o zrušení kupní smlouvy kupujícím, což musí být učiněno písemně na centrálu firmy s tím, že kupující bude písemně vyrozuměn o stanovisku firmy v zákonné lhůtě“. Právě tímto ujednáním porušuje uzavřená smlouva zásadu rovného postavení účastníků, neboť kupující má sice právo od smlouvy odstoupit (smlouvu zrušit), avšak jen se souhlasem prodávajícího. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po zjištění, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst.1 písm.a/ o.s.ř.)., že bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o.s.ř., a opírá se o zákonný dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §145 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný (jde však jen o relativní neplatnost právního úkonu podle §40a obč. zák., jíž se může dovolat kromě jeho účastníka každý, kdo je jím dotčen, vyjma toho, kdo ji sám způsobil).
Rozlišování záležitostí běžných a ostatních, tak jak to činí citované ust. §145 odst. 1 obč. zák., má podle jeho výslovného znění opodstatnění pouze tehdy, jedná-li se o společné věci. Nejde-li o takovou věc, pak toto rozlišování postrádá zcela významu. Jestliže tedy kupní smlouvou měla být věc teprve do bezpodílového spoluvlastnictví manželů získána, pak tuto kupní smlouvu nelze považovat za právní úkon, který se týká společné věci. Naopak, jedná se o právní úkon spadající do výlučné sféry každého z manželů a to i za stavu, kdy na zaplacení kupní ceny bylo použito společných peněz bez souhlasu druhého manžela. Proto kupující manžel nepotřebuje, i když nejde o běžnou záležitost, souhlas druhého manžela k platnosti takové smlouvy, neboť z ní je oprávněn a zavázán pouze on sám. Společná a nerozdílná práva a závazky mohou z kupní smlouvy vzniknout oběma manželům jen tehdy, byli-li oba účastníky smlouvy (což se v daném případě nestalo) a byly-li dány podmínky ust. §511 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek NS ČR ze dne 15. 11.2000 sp. zn. 675/99).
Nepovažoval-li tedy odvolací soud námitku žalovaného, že smlouva je podle ust. §145 odst. 1 věta druhá obč. zák. neplatná pro nedostatek souhlasu manželky žalovaného s jejím uzavřením, za opodstatněnou, jde o názor správný, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že předmětnou smlouvu uzavřel s žalobcem jen žalovaný.
Důvodnou není ani námitka dovolatele, že uzavřená kupní smlouva ze dne 7. 7. 1993 porušuje zásadu rovného postavení účastníků.
Podle §2 odst. 2 obč. zák. v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení. Podle odst. 3 tohoto ustanovení si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.
V posuzované věci účastníci v kupní smlouvě - jak se z jejího obsahu podává - mimo jiné ujednali, že „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu dle §544 OZ ve výši 25 % smluvní ceny“.
Podle §48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Následkem odstoupení od smlouvy se smlouva od samého počátku (ex tunc) ruší (nestanoví-li právní předpis či dohoda účastníků něco jiného) a pokud na takto zrušenou smlouvu nebylo zatím plněno, závazek plnit odpadá.
Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu; byla-li však smlouva uzavřena písemně, platí, že i odstoupení musí být písemné (§40 odst. 2 obč. zák.). Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.
Ujednání účastníků obsažené v kupní smlouvě ze dne 7. 7. 1993, podle kterého „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu dle §544 OZ ve výši 25 % smluvní ceny“, nelze vyložit (§35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že možnost jednostranného odstoupení od smlouvy ve prospěch kupujícího dohodnuta byla, přičemž kupující má možnost smlouvu zrušit (odstoupit od ní) z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.
V posuzované věci však žalovaný v řízení netvrdil a ani neprokázal, že by od uzavřené kupní smlouvy jednostranným právním úkonem odstoupil. Pokud zaslal žalobci v souladu s ujednáním obsaženým v příloze ke kupní smlouvě, podle kterého „žádost o zrušení kupní smlouvy musí být podána pouze písemně, a to na centrálu firmy, s tím, že kupující bude písemně vyrozuměn o stanovisku firmy v zákonné lhůtě“, a žalobce se zrušením smlouvy nesouhlasil, pak z jeho strany se jednalo o postup, jenž mu cit. ujednání umožňovalo; žalovaný totiž měl možnost dosáhnout zrušení smlouvy nejen tím, že žalobce o zrušení smlouvy v souladu s ujednáním obsaženým v příloze ke kupní smlouvě požádal, nýbrž i jednostranným právním úkonem, jímž by od smlouvy odstoupil.
Nelze tudíž dovodit, že by ujednání obsažená v kupní smlouvě účastníků porušovala zásadu rovnosti účastníků v závazkovém právním vztahu zakotvenou v ust. §2 odst. 2 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle §243b odst.1, věta před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.350,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu