ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2819.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2819/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O. H. proti žalovanému Ing. J. T., o 52.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 12/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 1999 č. j. 18 Co 444/99 - 95, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.725,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 28. 8. 1998 č. j. 14 C 12/98 - 75 poté, co usnesením ze dne 28. 8. 1998 č. j. 14 C 12/98 74, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 5. 1999 č. j. 14 C 12/98 - 93, řízení ohledně částky 16.773,39 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 35.226, 61 Kč se 16 % úrokem od 1. 7. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Za důvodný totiž shledal uplatněný nárok žalobce na náhradu škody, k níž došlo na osobním automobilu tov. zn. AUDI, SPZ ... řízeném žalobcem při dopravní nehodě dne 8. 6. 1997 v P. v prostoru křižovatky Ch. - P. - Z. tak, že kůň žalovaného do tohoto vozu vrazil a poškodil jej, v důsledku čehož bylo auto nepojízdné. Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaný, který se zabývá chovem huculských koní umístěných ve výběhu v P. - R., půjčil uvedeného dne dva koně nezjištěnému muži jménem J. přesto, že tento byl v podnapilém stavu. Vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení tvrdil, že kůň, který dopravní nehodu způsobil, mu byl mužem, jehož zná pod jménem J., ukraden, provedl soud prvního stupně velmi obsáhlé dokazování, v jehož průběhu - kromě výslechu účastníků - učinil též důkaz obsahem spisu Policie ČR, Městské ředitelství, DI - odd. dopravních nehod P., sp. zn. MRPM -657/DI-PŘ-97, a rovněž důkaz výslechem řadou svědků navržených oběma stranami sporu. Na základě provedeného dokazování pak dospěl k závěru, že tvrzení žalovaného o odcizení koně nebylo prokázáno, což vyplývá nejen z citovaného policejního spisu, ale též z výpovědí svědků C. a H., tj. policistů, kteří úřední zápis sepsali, a rovněž z výpovědi svědkyně K. Věrohodnost výpovědi žalovaného je podle okresního soudu zpochybněna též zprávou ÚMO P.-R., z níž bylo zjištěno, že koně žalovaného nejsou řádně zajištěni a často volně pobíhají po obci a z tohoto důvodu je proti žalovanému vedeno přestupkové řízení. Při právním posouzení věci vycházel okresní soud z ust. §415 a 420 obč. zák. a dovodil, že žalovaný zanedbal potřebný dozor nad chovanými zvířaty tím, že koně půjčil osobě, jež byla v podnapilém stavu, čímž porušil povinnost uloženou mu ust. §415 obč. zák. Jestliže v důsledku porušení této povinnosti žalovaného předmětný kůň utekl a narazil do automobilu řízeného žalobcem, čímž mu vznikla škoda (ve výši zjištěné znaleckým posudkem), je dána též příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného a škodou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 7. 1999 č. j. 18 Co 444/99 - 95 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Při rozhodování o věci samé vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že žalobci vznikla při dopravní nehodě dne 8. 6. 1997 škoda na vozidle ve vyčíslené výši, kterou způsobil kůň žalovaného (nesprávně uvedeno žalobce), příp. kůň svěřený jeho dozoru (§415, §420 odst. 1 obč. zák.), jenž volně pobíhal a nebyl nikým doprovázen, a že se žalovanému v řízení nepodařilo prokázat, že škodu nezavinil (§420 odst. 3 obč. zák.). Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že žalovaným navržené právní otázky nelze považovat za zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 2 o.s.ř., neboť odvolacímu soudu podal před vyhlášením jeho rozsudku návrh na připuštění dovolání. Má za to, že není správný názor odvolacího soudu, že otázky, pro něž přípustnost dovolání navrhl, nejsou otázkami zásadního právního významu. V této souvislosti poukazuje na judikaturu soudů tzv. první republiky, která se případy náhrady škoda způsobené zvířaty zabývala. Nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že se mu nepodařilo prokázat, že kůň, který dopravní nehodu způsobil, mu byl odcizen, a že tento kůň neměl v době dopravní nehody průvodce; namítá, že z úředního záznamu obsaženému ve spise policie vyplývá, že kůň muži jménem J. utekl a dopravní nehodu způsobil v době, kdy tento muž koně doprovázel, a že výpovědí svědka V. prokázal, že muži jménem J. koně nepůjčil. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud též nesprávně posoudil důkazní břemeno ve sporu, když vycházel z předpokladu, že žalovaný je povinen prokazovat, že škodu nezavinil. V daném případě se totiž jedná o obecnou odpovědnost za škodu, kdy důkazní břemeno ohledně všech podmínek odpovědnosti spočívá na žalobci. Pokud pak jde o osobu průvodce zvířete, pak tou nepochybně muž jménem J. byl, k čemuž dospěli i policisté, kteří nehodu vyšetřovali. Za vzniklou škodu je proto odpovědný jmenovaný jako průvodce zvířete, a to podle ust. §60 vyhl. č. 99/1989 Sb. (nesprávně uvedeno vyhl. č. 9/1989 Sb.), o pravidlech silničního provozu, a nikoliv žalovaný. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci (§242 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ust. §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř., ani ust. §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. a podle §239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut.
V dané věci - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ( §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.) se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Pokud je však namítáno, že soud při hodnocení důkazů dostatečně nevzal v úvahu skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, anebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu věci.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, není dovolání přípustné a totéž samozřejmě platí i v případě, že dovolatel nebrojí proti řešení otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolání, jehož přípustnost je dovozována podle §239 odst. 2 o.s.ř., nelze totiž podat z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení věci ( §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání současně podáno.
Žalovaný v projednávané věci navrhl v odvolacím řízení připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu k řešení dvou právních otázek, a to „zda vlastník či držitel zvířete odpovídá za škodu v případě, že mu takovéto zvíře bylo odcizeno\", a dále, „zda za vznik škody odpovídá tzv. průvodce zvířete ve smyslu §60 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu\".
Z rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, plyne, že vycházely ze skutkového zjištění, že žalovaný předmětného koně, jenž byl v jeho vlastnictví či který mu byl svěřen k dozoru, uvedeného dne, kdy k dopravní nehodě došlo, muži jménem Jáno půjčil. Právní otázka, „zda vlastník či držitel zvířete odpovídá za škodu v případě, že mu takovéto zvíře bylo odcizeno\", neměla z tohoto důvodu pro rozhodnutí odvolacího soudu v této věci zásadní právní význam a nelze tedy ani dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo z hlediska takto dovolatelem formulované otázky rozhodnutím zásadního právního významu.
Odvolací soud však ve svém rozhodnutí neřešil ani právní otázku „zda za vznik škody odpovídá tzv. průvodce zvířete ve smyslu §60 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu\", když vycházel z toho, že ke srážce automobilu došlo s volně pobíhajícím koněm a že se žalovanému nepodařilo prokázat, že předmětný kůň v době dopravní nehody měl průvodce.
Vzhledem k tomu, že dovolací přezkum dle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. je otevřen jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro něž bylo dovolání poté podáno, nemohl se dovolací soud zabývat námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil důkazní břemeno ve sporu, neboť žalovaný v odvolacím řízení návrh na připuštění dovolání k řešení této otázky nepodal.
Ostatní námitky dovolatele se netýkají právního posouzení věci. Pokud je totiž dovolání odůvodněno tím, že je nesprávný závěr soudu, že skutková tvrzení dovolatele nebyla v řízení prokázána, nebo že soud měl vzít v úvahu určitou skutečnost za prokázanou a že nezjistil skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, nebo naopak že neměl přihlížet k účelovým tvrzením druhé strany, jedná se o námitky týkající se zjištění skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř.
Dovolání je tedy podáno z jiných důvodů než pro řešení právní otázky zásadního významu, takže podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. splněny.
Protože z obsahu nevyplývá (a dovolatel ani netvrdí), že rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. dovolání žalovaného odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle vyhl č. 177/1996 Sb. (část dvanáctá Hlava I bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.) a podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon právní pomoci v částce 1.650,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. srpna 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu