ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2880.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 2880/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O. Z., proti žalovanému M. Š., o zaplacení částky 19.436,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 152/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 1999 č. j. 18 Co 444/99-127, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co jeho rozsudek ze dne 11. 10. 1996 č. j. 16 C 152/94-34 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 12. 1996 č. j. 16 C 152/94-42 byl zrušen usnesením městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1997 č. j. 18 Co 496/97, 18 Co 601/97-60, a věc mu vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 25. 2. 1999 č. j. 16 C 152/94-99 ve spojení s usnesením ze dne 29. 6. 1999 č. j. 16 C 152/94-117 uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil částku 19.436,- Kč s 13,7% úrokem z prodlení od 19. 10. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 1999 č. j. 18 Co 444/99-127 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 19.436,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i o nákladech řízení odvolacího.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., a vytýká odvolacímu soudu, že své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Podle §238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částky 19.436,- Kč s příslušenstvím. Protože dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč, když k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 322/97 publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), je přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena ustanovením §238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Z hlediska ustanovení §238 o.s.ř. není tedy dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné; přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (§241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), přičemž omezení uvedené v §238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zde neplatí. Podle této úpravy je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka však netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. trpěl. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení, které mají povahu usnesení, zákon nepřipouští (§srov. §238a, §239 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. ledna 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová