ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.403.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 403/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K., proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 5.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 326/98, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2000, č.j. 13 Co 191/2000-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 2. 2000, č.j. 13 C 326/98-30, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 5.000.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody požadované za újmu morální, psychickou, fyzickou a společenskou způsobenou mu tím, že byl zbaven osobní svobody po dobu 18 let, 11 měsíců a 20 dnů, kdy byl internován od 3.6.1949 do 23.6.1951 v táboře nucených prací, od 1.10.1951 do 30.8.1953 v pomocných technických praporech a od 30.8.1953 do 30.8.1968 ve výkonu trestu odnětí svobody. Později byl žalobce rehabilitován a odškodněn, avšak vyplacená náhrada není podle jeho názoru dostatečným vyvážením újmy, kterou utrpěl, a požaduje proto další odškodnění. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobce není důvodný, neboť žalobce se nemůže domáhat dalšího odškodnění, a to ani z důvodu tvrzeného právního nástupnictví státu po zaniklé KSČ.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2000, č.j. 13 Co 191/2000-46, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že věc nelze projednat pro neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, kterou je překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ust. §159 odst. 3 o.s.ř. Žalobce v tomto řízení uplatnil totiž stejný nárok, jaký uplatnil již předtím žalobou proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 1996 sp. zn. 18 C 353/95 tak, že žaloba byla zamítnuta, a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 5. 6. 1997, č.j. 12 Co 730/96-91, a nabyl právní moci. Jde o stejnou věc, týkající se stejného předmětu řízení a týchž účastníků; ostatně i žalobce potvrdil, že v tomto řízení uplatňuje stejný nárok ze stejného právního důvodu jako v předchozím řízení. I když v předchozím řízení jednalo za stát ministerstvo spravedlnosti, nemění to nic na tom, že v obou věcech je žalovaným stát, který nelze „rozdělovat“ podle jednotlivých ministerstev a jejich kompetencí stanovených zákonem č. 2/1969 Sb. S názorem soudu prvního stupně, že nejde o překážku věci rozsouzené, protože v předchozím řízení se jednalo o náhradu škody proti státu na základě zákona č. 58/1969 Sb. a č. 119/90 Sb. a v tomto řízení o náhradu škody proti státu jakožto právnímu nástupci bývalé KSČ, se odvolací soud neztotožnil.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. Namítá, že není totéž, je-li žalovanou stranou Ministerstvo spravedlnosti ČR jako ústřední orgán státní správy anebo Česká republika, která je ze zákona zastupována Ministerstvem financí ČR. Ministerstvo spravedlnosti i ministerstvo financí jsou ústředními orgány státní správy, avšak jejich rozdílnost je zásadního rázu. Skutečnost, že Českou republiku zastupuje ministerstvo financí, nemůže vést k paušálním závěrům, jaké učinil odvolací soud, který měl rozhodnout o odvolání a nikoliv řízení zastavit. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na to, že veškeré nároky žalobce byly podle platné právní úpravy v plném rozsahu uspokojeny. Dovolání považuje za bezdůvodné. Obecně lze sice souhlasit s námitkou žalobce, že „ministerstvo spravedlnosti se nerovná České republice“, ale to nic nemění na existenci překážky věci rozsouzené. Navrhla zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je podle §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §159 odst. 3 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.
Tato zákonná úprava je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku, vyjádřené v ustanovení §159 odst. 2 o.s.ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány. Předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde tedy v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, který plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není však významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 353/95 byl rozsudkem ze dne 9. 9. 1996 zamítnut návrh žalobce proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR na náhradu škody ve výši 5.000.000,- Kč za zbavení osobní svobody v době od 3.6.1949 do 30.8.1968, a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 6. 1997, č.j. 12 Co 730/96-91, neboť nároky žalobce na náhradu škody byly v souladu se zákonem plně odškodněny a další odškodnění mu již nenáleží.
V nynějším řízení se žalobce proti Českému státu - Ministerstvu financí ČR domáhal na základě téhož skutkového stavu náhrady škody způsobené mu v době od 3.6.1949 do 30.8.1968 nezákonným vězněním ve výši 5.000.000,- Kč. V tomto rozsahu, v jakém bylo o nároku na náhradu škody v předchozím řízení rozhodnuto, brání projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté; ostatně totožnost předmětu řízení není dovolatelem ani zpochybňována. K této tzv. negativní procesní podmínce, která je neodstranitelná, je soud podle §103 o.s.ř. povinen přihlížet kdykoli za řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo zastaveno, je správný.
Námitkám dovolatele nelze přisvědčit. Stát je samostatným subjektem občanskoprávních vztahů (§21 obč. zák.), odlišným od státních orgánů a organizací. V soudním řízení je označován názvem státu (Česká republika) s dalším uvedením orgánu, který za stát jedná. Pokud bylo v dřívějším řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 353/95 pravomocně rozhodnuto o nároku žalobce na odškodnění vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR a v tomto řízení byl stejný nárok v téže výši a odůvodněný stejnými skutkovými okolnostmi uplatněn proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, znamená to, že na straně žalované nejde o jiného účastníka řízení, nýbrž že řízení se vede proti téže osobě, tj. proti státu, jakožto subjektu, kterého žalobce činí odpovědným za škodu mu způsobenou. Z hlediska procesních podmínek, za nichž lze ve věci jednat (§103 o.s.ř.), nemá odlišné označení orgánu, který má za stát jednat, ani rozdílnost mezi ministerstvem financí a spravedlnosti žádný význam vzhledem k tomu, že ani v předchozím ani v tomto řízení nebyl žádný z nich účastníkem řízení, a význam nemá ani to, jak žalobce v pozdějším řízení kvalifikuje uplatněný nárok po stránce právní. Totožnost věci je tedy dána i z hlediska totožnosti účastníků řízení.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není důvodné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 1 část věty před středníkem a odst. 5 o.s.ř. usnesením zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2001
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu