ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.420.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 420/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Bytového podniku P., proti žalované K. s. P., a. s., o 573.501,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 448/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2000, č. j. 39 Co 65/2000-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 10. 1999, č. j. 5 C 448/98-28, zamítl žalobu na zaplacení částky 573.501,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval za nájemné a vyúčtování služeb za IV. čtvrtletí 1993, za r. 1994 a za I. čtvrtletí 1995 z důvodu, že po ukončení nájemního vztahu mu žalovaná neodevzdala včas nebytové prostory. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 21. 5. 1982, která se od 1. 1. 1992 změnila na smlouvu o nájmu nebytového prostoru ( §876 odst. 2 obč. zák.), užívala žalovaná nebytové prostory, v nichž provedla v průběhu nájmu se souhlasem žalobce stavební úpravy (změna vytápění, rekonstrukce elektřiny, rozvodů vody a dalších funkčně důležitých prvků nebytového prostoru). Nájem byl ukončen výpovědí k 31. 5. 1993, dne 1. 6. 1993 převzal žalobce část prostor o rozloze 146 m2 a zbytek prostor odmítl převzít, protože žalovaná požadovala, aby podepsal přílohu předávacího protokolu obsahující soupis zařízení a vybavení zabudovaných žalovanou; tyto prostory pak žalobce převzal až dne 23. 3. 1995 poté, co žalovaná ustoupila od svého požadavku na úhradu jí vynaložených nákladů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na dlužné nájemné za období od čtvrtého čtvrtletí roku 1993 do prvního čtvrtletí roku 1995 není důvodný, neboť v tu dobu již mezi účastníky neexistoval nájemní vztah a nebyly čerpány ani žádné služby. Na straně žalované nemohlo dojít ani k bezdůvodnému obohacení, neboť po ukončení nájmu byly prostory vyklizeny a žalovaná je neužívala, neporušila svou povinnost podle ustanovení §13 zákona č. 116/1990 Sb. předat byt po ukončení nájmu ve stavu, v jakém ho převzala s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Naopak žalobce bezdůvodně odmítl převzít vyklizené prostory.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2000, č. j. 39 Co 65/2000-45, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zároveň zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání, neboť nejde o rozhodnutí zásadního právního významu. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou užíváním nebytového prostoru bez právního důvodu není opodstatněný, neboť v řízení bylo zjištěno, že žalovaná v rozhodném období nebytový prostor neužívala a po skončení nájmu se opakovaně snažila o protokolární předání zcela vyklizeného nebytového prostoru žalobci, který naopak sám zmařil splnění povinnosti žalované odevzdat po skončení nájmu nebytový prostor tím, že nedůvodně vázal převzetí prostoru na vzdání se požadavku žalované na náhradu za zhodnocení věci.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, ve kterém odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodnutí vycházel z nesprávného právního posouzení věci, protože z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaná nesplnila svoji povinnost podle ustanovení §13 zákona č. 116/1991 Sb., a při posuzování otázky, zda žalovaná splnila tuto svou povinnost a nebytové prostory již dále neužívala, vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, zejména ohledně prokázání souhlasu žalobce se stavebními změnami a ohledně funkční nezbytnosti provedených změn. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolacího soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedl, že odvolací soud vycházel z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Protože dovolatel nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, nýbrž skutková zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku týkající se nesprávného řešení nějaké otázky právní, ale o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., který neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání nejsou tedy ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. v daném případě splněny, a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se věcí mohl zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.
předsedkyně senátu