ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.476.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 476/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., zastoupeného advokátem, proti žalované L. M., zastoupené advokátkou, o 33.658,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 289/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. listopadu 1999, č.j . 24 Co 195/99 – 62, takto:
I. Dovolání žalované se z a m í t á.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.675,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 30. 3. 1999, č. j. 9 C 289/97 - 48, zamítl žalobu o zaplacení 33.658,- Kč s 21 % úrokem od 26. 11. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 10. 1994 kupní smlouvu pod č. 859009 ohledně sady nádobí D-120 U., přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu ve výši 1.798,- DEM ve 24 měsíčních splátkách, které byly sjednány od 10. 12. 1994 do 10. 11. 1996 v určené výši v DEM přepočtem na Kč prodejním kurzem ČNB v den platby. Účastníci dále ujednali, že zboží bude kupujícímu dodáno „do 28 dnů od připsání poslední zálohy“. Podle přílohy ke kupní smlouvě pak „jakékoliv změny ve smlouvě musí být odsouhlaseny oběma stranami, jinak jsou neplatné“. Dále bylo zjištěno, že žalovaná na kupní cenu ničeho nezaplatila. Tuto smlouvu posoudil okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní ve smyslu ust. §588 obč. zák., která obsahuje všechny podstatné náležitosti, včetně jednoznačného ujednání o kupní ceně. Dovodil, že na základě této smlouvy vznikla žalované povinnost splácet žalobci sjednanou kupní cenu, avšak jen do 16. 10. 1995, kdy ČNB přestala zveřejňovat kurzy valut a kurzy deviz - nákup a prodej; tímto dnem se totiž stal nemožným přepočet DEM na Kč tak, jak byl sjednán ve smlouvě, a přepočet na základě kurzovního lístku jiné banky by byl možný jen v případě, že by mezi účastníky došlo k dohodě o změně kupní smlouvy. Od 16. 10. 1995 se tudíž plnění stalo pro žalovanou ve smyslu ust. §575 odst. 1 obč. zák. nemožným a proto její povinnost zaplatit kupní cenu zboží (§575 odst. 3 obč. zák.) zanikla v plném rozsahu. I když se totiž nemožnost plnění týká jen jeho části, nemá v daném případě částečné plnění žádný význam, když zboží má být žalovanému dodáno do 28 dnů po úplném zaplacení kupní ceny. Požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny zboží proto okresní soud nepovažoval za důvodný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 11.1999, č. j. 24 Co 195/99 - 62, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím žaloba byla ohledně částky 423,70 Kč s 21 % úrokem od 26. 11. 1997 zamítnuta, potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 33. 234,30 Kč s 21 % úrokem od 26. 11. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěrem, že uzavřená kupní smlouva účastníků je platným právním úkonem ve smyslu ust. §588, §613 a §601 obč. zák. Na rozdíl od okresního soudu však odvolací soud dovodil, že ani dnem 16. 10. 1995, tedy v průběhu smluvního vztahu účastníků, nedošlo k podstatné změně důležité okolnosti mající vliv na další plnění závazku žalovaného, neboť jedná-li se o peněžité plnění, nelze s ohledem na ust. §575 odst. 2 obč. zák. dovodit, že by se jednalo o plnění nemožné, navíc když i poté, kdy ČNB přestala zveřejňovat kurzy devizového trhu v položce valut, lze za pomoci stále vyhlašovaných kurzů devizového trhu ČNB v položce devizy výši peněžitého plnění zjistit (tedy zjistit výši kupní ceny ve smlouvě sjednaným způsobem). Podle odvolacího soudu by bylo možno uvažovat i o přiměřeném použití ust. §136 o.s.ř., pokud by uvedeným způsobem výši plnění nebylo možno určit. Krajský soud proto uzavřel, že v daném případě povinnost žalované splnit závazek (zaplatit kupní cenu zboží) nezanikla, a proto požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny shledal v podstatné části - s ohledem na kurzovní lístky devizového trhu ČNB vydané od 9. 12. 1994 do 8. 11. 1996 - za opodstatněný.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala žalovaná dovolání z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že kupní smlouva účastníků je platným právním úkonem. V této souvislosti s poukazem na ust. §133 odst. 2 a §568 odst. 3 a 4 obch. zákoníku namítá, že žalobce v řízení neprokázal, že jednatel a statutární zástupce žalobce S. D. - v době, kdy kupní smlouva účastníků byla uzavřena - přenesl svá oprávnění na zaměstnance společnosti, v daném případě na ředitelku pobočky v H. K. Z toho dovozuje, že tato ředitelka neměla oprávnění uzavřít dne 15. 4. 1994 mandátní smlouvu s reprezentantkou firmy žalobce J. V., a proto je tato smlouva neplatná. V důsledku toho je neplatná i kupní smlouva účastníků, neboť jmenovaná nebyla oprávněna za žalobce předmětnou kupní smlouvu se žalovanou uzavřít, a stejně tak toto oprávnění neměl ani V. B., ředitel centrály žalobce se sídlem v Č. B. Za správnou v této souvislosti dovolatelka nepovažuje ani úvahu soudu o tom, že k přechodu oprávnění na konkrétní zaměstnance žalobce mohlo dojít na základě opatření předchozího jednatele žalobce T. T. ze dne 2. 1. 1992. Uvedenou vadu kupní smlouvy, tedy absenci podpisu osoby oprávněné za žalobce kupní smlouvy uzavírat, nemůže podle dovolatelky zhojit ani skutečnost, že žalobce se smlouvou uzavřenou pí V. cítí být vázán, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl okresní soud. Dále dovolatelka namítá, že po 16. 10. 1995, kdy ČNB přestala zveřejňovat kurzy valuty - prodej, bylo nutné, aby se smluvní strany dohodly na jiném způsobu určení výše splátek kupní ceny v Kč; pokud k dohodě nedošlo, stal se způsob určení výše splátek v Kč nemožným, a tudíž se pro žalovanou stalo nemožným i plnění kupní ceny, čímž závazek žalované z kupní smlouvy ze dne 1. 10. 1994 podle §575 odst. 1 a 3 obč. zák. zanikl v plném rozsahu. Dovolatelka má za to, že výklad, z něhož krajský soud v dané věci vycházel, nahrazuje smluvní volnost účastníků, když za ně sám smlouvu mění a dospívá pak i k jiné výši kupní ceny, než by žalovaná měla pravděpodobně platit, a vadný je i jeho názor o možnosti aplikace ust. §136 o.s.ř. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném měnícím výroku zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry uvedenými v rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., že je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné a opírá se zákonný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.). Vady podle §237 odst. 1 o.s.ř. ani jiné vady řízení podle §241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř. nebyly dovoláním namítány, a ani se ze spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uzavřená kupní smlouva účastníků je platným právním úkonem, a namítá, že reprezentantka žalobce, která smlouvu se žalovanou uzavřela, neměla k tomuto úkonu zmocnění podle ust. §568 odst. 3 a 4 obch. zákoníku.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že předmětnou kupní smlouvu dne 1. 10. 1994 uzavřela se žalovanou reprezentantka firmy žalobce J. V., která byla zmocněna na základě mandátní smlouvy ze dne 15. 4. 1994 uzavírat a podepisovat kupní smlouvy s kupujícími jménem žalobce. K námitce žalované, že mandátní smlouvu za obchodní společnost žalobce podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, je nutno konstatovat, že tuto smlouvu se jmenovanou reprezentantkou žalobce uzavřela ředitelka pobočky žalobce, která byla k tomuto úkonu zmocněna opatřením generálního ředitele této společnosti ze dne 31. 8. 1993, jak z listinných důkazů založených ve spise vyplývá. Podle tohoto opatření je generální ředitel statutárním orgánem společnosti Z. I., který je oprávněn jednat ve všech věcech (bod 1), ředitelé poboček jsou oprávněni uzavírat smlouvy o obchodním zastoupení společnosti s reprezentanty (bod 2/d) a obchodní zástupci společnosti (reprezentanti) projednávají, uzavírají a podepisují kupní smlouvy s kupujícími na prodej zboží, jež je předmětem činnosti společnosti (bod 2/e). Není proto správný názor dovolatelky, že reprezentantka žalobce J. V., která se žalovanou smlouvu uzavřela, neměla k tomuto úkonu zmocnění podle ust. §568 odst. 3 a 4 obch. zákoníku. Avšak i kdyby tomu tak nebylo, nemohla by tato okolnost způsobit neplatnost kupní smlouvy, nýbrž ke vzniku smlouvy by vůbec nedošlo.
Podle §588 obč. zákoníku z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu.
Podle §575 odst. 1 obč. zákoníku stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne.
Cit. ustanovení se týká následné nemožnosti plnění, jež nastala po vzniku závazku, přičemž rozhodující je stav v době splatnosti závazku.
Smluvní cena (jejíž zaplacení bylo rozděleno do dvacetičtyř splátek od 15. 12. 1994 do 15. 11. 1996), byla v kupní smlouvě účastníků, jak z jejího obsahu vyplývá, vyjádřena v DEM (1.798,-). Splátkové plnění ceny účastníci dohodli přepočtem stanovených splátek na Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty-prodej v den placení zálohy (splátky) s tím, že při odchylkách od dohodnutých termínů podléhají splátky případným kurzovním změnám, tzn. že bude vždy brán v úvahu prodejní kurz valuty DEM vůči Kč dle ČNB v den platby.
Názor dovolatelky, že okamžikem, kdy ČNB přestala dnem 16. 10. 1995 vydávat veřejně dostupný kurs valuta-prodej, nastala u žalované počínaje listopadovou splátkou roku 1995 objektivní nemožnost plnění, není správný.
Vyplývá-li z obsahu předmětné kupní smlouvy, že vůle účastníků při jejím uzavírání směřovala k tomu, že výše splátek v Kč se řídí kurzem ČNB, a jestliže tento kurz (valuty-prodej) přestal být ČNB od 16. 10. 1995 zveřejňován, pak po tomto datu bylo nutno při stanovení výše kupní ceny vycházet z opatření Ministerstva financí ČR ze dne 19. 10. 1995, č.j 282/63 114/1995A/, podle kterého se pro přepočet majetku a závazků vyjádřených v cizí měně na českou měnu používá směnný kurz devizového trhu vyhlašovaný ČNB (srov. rozsudek NS ČR z 27. března 2001 sp. zn. 468/2000).
Způsob přepočtu kupní ceny dohodnuté v DEM je tedy třeba - za stavu, kdy mezi účastníky nedošlo ke změně smlouvy - po 16. 10. 1995 analogicky na Kč určit dle směnného kurzu vyhlašovaného od listopadu ČNB. I když odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí cit. opatření ČNB nezmínil, vycházel správně z kurzu devizového trhu vyhlašovaného ČNB od listopadu 1995.
Vzhledem k tomu, že aplikace ust. §575 odst. 1 obč. zák. v daném případě nepřichází v úvahu, ztotožňuje se dovolací soud se závěrem odvolacího soudu, že povinnost žalované zaplatit kupní cenu (a rovněž povinnost žalobce dodat žalované zboží) nezanikla.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované podle §243b odst.1, věta před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.600,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu