ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.766.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 766/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně D. S., proti žalovanému Z. S., o 67.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 172/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. června 2000 č. j. 13 Co 734/2000-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 21. 1. 2000 č. j. 18 C 172/98-47 připustil změnu návrhu, spočívající v rozšíření žaloby o částku 22.609,40 Kč s příslušenstvím, žalobu na zaplacení celkové částky 89.609,40 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 6. 2000 č. j. 13 Co 734/2000-71 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §239 odst. 1 o.s.ř. z toho, že odvolací soud dovolání připustil v poučení o opravném prostředku. Dovolatelka namítá, že jí nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl současně o změně žalobního návrhu a týmž rozsudkem rozhodl ve věci samé, čímž žalobkyni znemožnil „navrhovat důkazy ke změně žalobního petitu apod.\". Zároveň ji nepoučil o možnosti navrhovat provedení jiných důkazů k prokázání jí uplatněného nároku [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.] a neprovedl-li důkazy výslechem matky a strýce žalobkyně, rozhodoval na základě nedostatečného dokazování a dospěl tak k nesprávnému právnímu posouzení věci [§241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř.]. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť soud prvního stupně postupoval podle zákona a umožnil žalobkyni, aby se zúčastnila jednání a aby při něm navrhla důkazy.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g). Dovolatelka přitom namítá, že řízení bylo postiženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). Uvedený dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka. Přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
V posuzovaném případě žalobkyně spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem v tom, že soud prvního stupně pojal výrok, kterým vyhověl jejímu návrhu na změnu žaloby, do rozsudku, jímž rozhodl ve věci samé; dovozuje z toho, že jí tím bylo znemožněno navrhovat důkazy potřebné po změně žalobního petitu. Z protokolu o jednání ze dne 21. 1. 2000 vyplývá, že žalobkyně doručila podání obsahující rozšíření žaloby soudu prvního stupně krátkou cestou na počátku tohoto jednání, jemuž byla po celou dobu osobně přítomna; ke svému návrhu se ústně vyjádřila a po provedení výslechu svědkyně a listinných důkazů výslovně uvedla, že nemá žádné další důkazní návrhy. Žalobkyně se zúčastnila i jednání u odvolacího soudu dne 5. 6. 2000 a ani zde žádné další důkazní návrhy nepřednesla. Z toho vyplývá, že Okresní soud v Karviné žalobkyni vytýkaným postupem na jejích procesních právech nezkrátil a že řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím není vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. zatíženo.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně v dané věci s odkazem na poučení o opravném prostředku dovozuje, že dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno podle §239 odst. 1 o.s.ř.
Ve výroku dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl (ve výrocích dotčených odvoláním) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, však nebyla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyně ani návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neučinila (§239 odst. 2 o.s.ř.). Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že „proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu lze za podmínek §§237 - 239 o.s.ř. podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a to do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni\", šlo jen o obecné upozornění na předpoklady přípustnosti dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Samotné poučení ovšem nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že nejde ani o případ, kdy by rozsudkem soudu prvního stupně, jenž byl potvrzen, bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen, z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Rozsudek odvolacího soudu však vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., kterou žalobkyně výslovně namítá, netrpí, jak bylo uvedeno výše, a z obsahu spisu nevyplývá (dovolatelka to ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. uvedených.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska dalších uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. června 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu