ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.913.99.1
sp. zn. 25 Cdo 913/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátkou, proti žalované M. P., o zaplacení 23.925,50 Kč s příslušenstvím oproti vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 120/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. listopadu 1998 č. j.11 Co 137/98 - 27, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 10. 11. 1997 č. j. 9 C 120/97 - 17 zamítl žalobu o 23.925,50 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobce je povinen odevzdat žalované objednané nádobí do 28 dnů po zaplacení kupní ceny, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel se zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 4. 1994 kupní smlouvu č. 617421 ohledně nádobí D-110 Standard, přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu činící celkem 1.299,- DEM ve 24 měsíčních splátkách, přičemž peněžní ekvivalent v Kč se určí podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty-prodej v den placení zálohy. Učastníci také ujednali, že "v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zák. ve výši 25% smluvní ceny zboží". Dopisem ze dne 11. 4.1995 žalovaná sdělila, že si objednávku nemůže z finančních důvodů vyzvednout. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že účastníci se podle uzavřené smlouvy dohodli na možnosti kupujícího tuto smlouvu zrušit, a vzhledem k tomu, že dopis žalované ze dne 11. 4. 1995 lze považovat za zrušení kupní smlouvy, není žaloba o zaplacení kupní ceny důvodná; stejně tak nelze vyhovět ani návrhu žalobce na vydání vzájemného plnění, neboť takovýto závazek vyplývá již z kupní smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 11. 1998 č. j. 11 Co 137/98 - 27 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i jeho závěry právními; shodně s ním dovodil, že účastníci si v kupní smlouvě ujednali možnost kupujícího od smlouvy odstoupit i bez udání důvodu. Jestliže proto bylo v řízení prokázáno, že žalovaná takovýto projev vůle učinila, a to písemně na adresu žalobce, smlouva se tím od počátku ruší (a spolu s ní i veškeré akcesorické závazky) a žalobce se tudíž nemůže na žalované domáhat plnění ze smlouvy, a poněvadž žádná ze stran dosud neplnila, ani vrácení plnění podle §457 obč. zák. Otázku, zda žalovaná byla v projednávaném případě oprávněna od kupní smlouvy odstoupit, či nikoliv, nepovažoval odvolací soud za otázku zásadního právního významu a proto nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil tím, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru nelze projev vůle žalované učiněný jejím dopisem ze dne 11. 4. 1995 považovat za odstoupení od smlouvy, neboť o tom, že by chtěla smlouvu zrušit, se v tomto dopise vůbec nezmiňuje, a ani později žalovaná o zrušení smlouvy nepožádala; za tohoto stavu se žalobce důvodně domáhá zaplacení kupní ceny. Oproti závěrům odvolacího soudu dovolatel dále dovozuje, že podle uzavřené smlouvy je kupující oprávněn od smlouvy odstoupit jen za souhlasného projevu vůle ze strany prodávajícího, neboť v příloze ke kupní smlouvě, která je její nedílnou součástí, bylo účastníky dohodnuto, že "žádost o zrušení kupní smlouvy kupujícím..." Pokud tedy kupující nepožádá o zrušení kupní smlouvy, pak jí jednostranně může zrušit jen ze zákonných důvodů. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( §240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst.1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ust. §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím), ani ust. §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Podle §239 odst.1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nebylo odvolacím soudem vyhověno.
V dané věci - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalobce v odvolacím řízení připuštění dovolání pro posouzení právních otázek majících podle jeho názoru zásadní právní význam, a to jednak "k otázce možnosti zrušit kupní smlouvu kupujícím" a dále "právním významem věci samé, když žalobce je společnost, jež působí na celém území ČR a uzavírá měsíčně .... kolem 4000 smluv". K výkladu právního úkonu žalované, jež učinila svým dopisem ze dne 11. 4. 1995, však žalobce dovolání nepodal; tím tedy byl vymezen rozsah dovolacího přezkumu ve smyslu ust. §242 odst. 1, 3 o.s.ř.
Ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §48 odst. 1 obč. zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Pokud oprávnění od smlouvy není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě, nebo v její příloze. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků ( písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit.
Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu; byla-li však smlouva uzavřena písemně, platí, že i odstoupení musí být písemné (§40 odst. 2 obč. zák.). Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.
Odvolací soud vyložil smluvní ujednání obsažené v předmětné kupní smlouvě ze dne 22. 4. 1994, podle kterého "v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny", v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 25 Cdo 591/99, popř. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 25 Cdo 1017/98).
Zmíněné ujednání účastníků nelze totiž vyložit (§35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že tato možnost ve prospěch kupujícího dohodnuta byla, neboť pojem zrušení smlouvy je občanským zákoníkem běžně užíván (srov. např. §48 odst. 2, §457, §507 odst. 1, §518, §648 odst. 2 obč. zák.). Pojmu zrušení uvedenému ve smlouvě lze proto rozumět jen v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu shora vymezeném, neboť se nejedná o otázku, která by dosud nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena, a kterou by odvolací soud řešil odlišně.
Druhá otázka, pro niž žalobce připuštění dovolání navrhl, tedy "právním významem věci samé, když žalobce je společnost, jež působí na celém území ČR a uzavírá měsíčně ....kolem 4000 smluv", není otázkou právní, a ohledně dalších námitek uplatněných v dovolání, žalobce přípustnost dovolání nenavrhl.
Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. tak nejsou splněny.
Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatel ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad vyjmenovaných v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. (§241 odst. 3 písm.a/, §242 odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (ustanovení bodu 10. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková