ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.960.99.1
sp. zn. 25 Cdo 960/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. V., proti žalované České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy České republiky se sídlem v Praze 1, Karmelitská č. 7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 17 C 242/90, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 1998 č.j. 13 Co 618/97 - 87, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. října 1997 č.j. 17 C 242/90 - 64 zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč a dále mu platit měsíční peněžitý důchod v částce 3.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. října 1998 č.j. 13 Co 618/97 - 87 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání v této věci.
Odvolací soud při svém rozhodování shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok - vyvozovaný z tvrzení, že mu byla způsobena škoda v souvislosti s tím, že mu ze strany školských orgánů bylo znemožněno dokončení studia na gymnáziu P. a nemohl tak nastoupit na nástavbové studium na střední průmyslové škole, čímž utrpěl ztrátu kvalifikace a spolu s tím spojenou škodu představující ušlý zisk - není důvodný, neboť žalobce neprokázal, že mu vznikla škoda v žalované výši, ani, že se tak stalo v důsledku nesprávného úředního postupu státního orgánu ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. prosince 1998.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 16. prosince 1998 dovolání, v němž zejména uvádí námitky vztahující se k jím tvrzenému zaujatému postupu soudů, resp.konkrétních soudců těchto soudů, v označené věci. Současně se zabývá i předmětem vlastního sporu vyplývajícím z žalobcem dovozované represe vůči jeho osobě. V doplňku tohoto dovolání zpracovaném dne 15. března 1999 zástupcem žalobce z řad advokátů, je dovolání odůvodňováno dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 (nesprávně uvedeno §241 odst. 2) písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále jen " o.s.ř.").
Dovolatel je především toho názoru, že soud ve svých skutkových zjištěních nepřihlédl ke skutečnosti, že podle podnětu žalobce ze dne 16. května 1990 týkajícího se nesprávného úředního postupu Gymnázia pro pracující při zaměstnání byl dne 10. února 1991 podán podle §15 odst. 1 zákona č. 60/1965 Sb. protest proti opatření ředitele tohoto gymnázia ze dne 10. září 1987. Odvolací soud však vycházel pouze z toho, že Školský úřad hl. m. P. protestu prokurátora nevyhověl; nevypořádal se též s otázkou perzekuce žalobce. Rozhodnutí soudu dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud soud dospěl k závěru, že škola při stanovení termínů zkoušek a opravných zkoušek postupovala v souladu s vyhláškou č. 124/1984 Sb., když žalobce je opačného názoru. Dovolatel též pokládá za nesprávný závěr soudu, že škoda požadovaná žalobcem k náhradě je ušlým ziskem, tedy jinou škodou. Podle žalobce však jde ve skutečnosti o náhradu skutečné škody, která zahrnuje také náklady spojené s odstraňováním následků nesprávného úředního postupu ředitele školy, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši odpovídající rozdílu mezi výdělkem, který žalobce mohl dosáhnout na základě získané středoškolské kvalifikace, a skutečným výdělkem žalobce.
Ve vyjádření žalované strany ze dne 1. dubna 1999 se navrhuje zamítnutí tohoto dovolání.
S přihlédnutím k části dvanácté, Hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (v tomto rozhodnutí je proto dále aplikován o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) Toto dovolání pak není přípustné.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. (o čemž bude učiněna zmínka později), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Není proto zde možno aplikovat ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu, takže nepřichází v úvahu ani případné uplatnění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.), resp. žalobcem v tomto směru podaný návrh dokonce výslovně zamítl.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §239 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě se tedy s ohledem na vyložené nemohou uplatnit ty výtky dovolatele, které vycházejí z ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Pokud se týče dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., pak je nezbytné poukázat na skutečnost, že odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal především to, že žalobce školu nedokončil výhradně z prospěchových důvodů a nevyužil ani další nabídnuté možnosti školu dokončit. Zde soud druhého stupně zdůraznil, že proto žalobce mohl stěží tvrdit, že mu vznikla škoda v důsledku toho, že nemohl vykonat maturitu a dokončit střední školu. Je zřejmé, že i v tomto případě jde o závěr, učiněný převážně na základě příslušných skutkových zjištění. Samotné navazující právní úvahy odvolacího soudu vztahující se k ustanovení §442 odst. 2 občanského zákoníku, resp. k aplikaci vycházející z úpravy obsažené v zákoně č. 58/1969 Sb., pak uvedený určující důvod, pro který byla žaloba v této věci zamítnuta, nikterak neovlivňuje. To pak vyloučilo možnost naplnění zmíněného předpokladu přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., když rozhodnutí odvolacího soudu není důvodné považovat za rozhodnutí řešící otázku zásadního právního významu.
Povinností dovolacího soudu je však dále s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí není postiženo některou z vad v označeném ustanovení uvedených. Dovolací soud zde konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Zejména nebyla shledána opodstatněnost výtky dovolatele směřující k případné možnosti vady ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř.
Podle posledně uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu především tehdy, jestliže rozhodoval vyloučený soudce. Podle §14 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně a naopak.
Z obsahu spisu naplnění předpokladů citovaných ustanovení nevyplývá. Nadto tato otázka byla v průběhu řízení opakovaně posouzena ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 o.s.ř.
Konečně nutno zmínit, že podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne (a to i když by např. nebyly uplatněny v dovolání), avšak jen za předpokladu, že je jinak ve věci přípustné dovolání. Tento poslední předpoklad však v posuzované věci - jak již bylo výše uvedeno - též naplněn není.
Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona. Ze spisu nebyl zjištěn žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. Proto dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., za situace, kdy žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalované straně v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková