ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.990.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 990/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. S. proti žalovanému Mysliveckému sdružení K., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 6/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2001 č. j. 23 Co 364/2000-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20. 5. 1999 č. j. 12 C 6/99-62 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 38.470,- Kč, ohledně částky 38.470,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyhověl tak žalobě na náhradu škody způsobené černou zvěří na pozemcích v pronájmu žalobkyně, když s poukazem na ustanovení §415 a §420 obč. zák. dovodil na straně žalovaného porušení povinnosti předcházet hrozícím škodám; výši škody stanovil podle znaleckého posudku vypracovaného v průběhu řízení znalcem, jehož ustanovil soud.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 1999 č. j. 23 Co 561/99-81 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalovaného a na něm závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že odpovědnost za škodu z práva myslivosti se neřídí občanským zákoníkem, nýbrž zákonem č. 23/1962 Sb., o myslivosti, a že nárok žalobkyně, včetně včasnosti jeho uplatnění v předepsaných lhůtách, je proto třeba posoudit podle této zvláštní právní úpravy. Dále soudu prvního stupně uložil, aby doplnil dokazování k otázkám míry zavinění a výše škody.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17. 3. 2000 č. j. 12 C 6/99-111 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 38.470,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po doplnění dokazování posuzoval odpovědnost žalované za škodu podle zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, a dovodil, že žalobkyně vzniklé škody oznámila a žalobu podala ve lhůtách stanovených v §36 odst. 1, 5 tohoto zákona, a že ačkoliv oba účastníci činili opatření k předcházení škod, je nárok v žalobou požadované výši opodstatněn.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2001 č. j. 23 Co 364/2000-139 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po výslechu znalce se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou černou zvěří na travních porostech ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti a že nejsou důvody pro snížení náhrady škody podle §34 odst. 4 tohoto zákona.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně použil ke zjištění skutkového stavu znalecký posudek trpící vadami a že věc nesprávně právně posoudil jak z hlediska oznamovací povinnosti poškozeného, tak z hlediska jeho povinnosti učinit přiměřená opatření proti vzniku škod. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.\"). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by žalovaný vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil (§239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno odlišně poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud sice usnesením ze dne 16. 11. 1999 č. j. 23 Co 561/99-81 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, ale okresní soud následně rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku - v obou případech uložil žalovanému shodnou povinnost zaplatit žalobkyni částku 38.470,- Kč.
Z hlediska ustanovení §238 a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. července 2001
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu