ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1016.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1016/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Ing. J. M. proti žalovanému Ing. M. M., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 338/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2000, č.j. 8 Co 882/2000 - 121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2000, č.j. 57 C 338/97 - 103, zrušil právo společného nájmu žalobkyně a žalobce k bytu č. 17 o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, v 5. patře domu č.p. 152 na ulici J. v O. - D. (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), rozhodl, že byt bude „do budoucna\" užívat jako výlučný nájemce žalovaný, žalobkyni zavázal předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování, a rozhodl také o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval o odvolání žalobkyně, domáhající se změny prvostupňového rozhodnutí tak, že výlučnou nájemkyní bytu bude určena ona, a že žalovaný bude zavázán předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku, svým rozsudkem ze dne 16. 10. 2000, č.j. 8 Co 882/2000 - 121, rozsudek okresního soudu potvrdil; současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud označil za správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci co do vzniku práva společného nájmu bytu, jeho trvání, zákonných předpokladů pro rozhodnutí soudu podle §705 obč. zák., jakož i co do aplikace ustanovení §712 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o bytové náhradě.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2001, podala žalobkyně dne 6. 2. 2001 dovolání, v němž označila dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. (ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Konkrétně vytýkala odvolacímu soudu (a stejně tak i soudu prvního stupně), že při rozhodování o bytové náhradě, která žalobkyni přísluší v souvislosti s její povinností vyklidit předmětný byt, nesprávně vyložil a na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval ustanovení §712 odst. 3 obč. zák. Dovoláním se domáhala zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení - advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má obsahové a formální náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b/ a §239 o. s. ř.
Vady řízení, uvedené formou taxativního výčtu v §237 odst. 1 o. s. ř., které svou závažností působí zmatečnost, a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ostatně jejich existenci nenamítá.
Přípustnost dovolání neplyne ani z §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2000, potvrzený napadeným rozsudkem krajského soudu, byl sice v pořadí druhým rozhodnutím okresního soudu ve věci, vydaným po zrušení prvního rozsudku odvolacím soudem, a zároveň i rozhodnutím, v němž okresní soud rozhodl jinak, než v rozsudku dřívějším, nebyl ale naplněn další předpoklad přípustnosti dovolání podle tohoto procesního ustanovení, totiž předpoklad, že obsahově odlišné rozhodnutí bylo soudem prvního stupně vydáno proto, že tento soud byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v kasačním rozhodnutí. V usnesení ze dne 28. 9. 1998, č.j. 8 Co 1569/98 - 33, kterým Krajský soud v Ostravě zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 4. 1998, č.j. 57 C 338/97 - 24, nebyl totiž vysloven žádný závazný právní názor ve smyslu ustanovení §226 o. s. ř. Důvodem zrušení prvostupňového rozsudku byla jeho nepřezkoumatelnost, na kterou odvolací soud poukázal a výslovně uvedl, že „ ... bude nutné, aby okresní soud odstranil ... rozpory ve svých skutkových zjištěních a teprve poté dospěl k určitým právním závěrům, jež budou mít oporu v právním posouzení věci a poté své rozhodnutí odůvodnil způsobem předepsaným ust. §157 odst. 2 o. s. ř.\".
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. může odvolací soud ve výroku rozsudku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, vyslovit (i bez návrhu), že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání ale odvolacím soudem vyslovena nebyla, takže možnost dovolacího přezkumu napadeného rozsudku nelze dovodit ani z tohoto procesního ustanovení.
Zbývá tak ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu spisu se ale podává, že žalobkyně takový procesní návrh neučinila; schází proto předpoklad nezbytný k tomu, aby dovolací soud vůbec mohl o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. uvažovat.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá závěr, že přípustnost dovolání žalobkyně nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která obecně přicházejí v úvahu. Nejvyšší soud proto musel podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. toto dovolání odmítnout.
Dovolatelka nese procesní zavinění na tom, že její dovolání bylo odmítnuto, žalovanému ale v tomto stadiu řízení nevznikly žádné prokazatelné výlohy, k jejichž náhradě by jinak byla podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. povinna. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu