ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1083.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1083/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. M., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 794/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 1998, č. j. 23 Co 125/98-62, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 1998, č. j. 23 Co 125/98-62, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. ledna 1998, č. j. 3 C 794/97-30, ve výroku označeném jako II., týkajícím se určení, že dalším nájemcem bytu bude žalobkyně, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 1998, č. j. 23 Co 125/98-62, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. ledna 1998, č. j. 3 C 794/97-30, ve výroku označeném jako III. tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. ledna 1998, č. j. 3 C 794/97-30, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu „sestávajícímu ze 2 pokojů, kuchyně a příslušenství v prvém poschodí domu čp. 258 v H. B.\" (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), výrokem označeným jako II. určil, že byt bude nadále užívat jako výlučná nájemkyně žalobkyně, a výrokem označeným jako III. uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrokem označeným jako IV.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. prosince 1998, č. j. 23 Co 125/98-62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem III. tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování, a potvrdil ve zbývajících výrocích (výrok označený jako I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok označený jako II.).
Odvolací soud shledal správnými výroky týkající se zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude jako výlučná nájemkyně nadále užívat žalobkyně. S poukazem na ustanovení §705 (správně §712) odst. 3 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), se však neztotožnil s výrokem, jímž soud prvního stupně rozhodl o vyklizení žalovaného z předmětného bytu do patnácti dnů od právní moci rozsudku, tj. bez vázanosti na zajištění bytové náhrady. V tomto ohledu - na rozdíl od soudu prvního stupně - totiž především dovodil, že bytová potřeba žalovaného nemůže být uspokojena bydlením v domě čp. 88 v Ú., v němž se v současné době převážně zdržuje, neboť tento dům je podle stanoviska stavebního úřadu neobyvatelný. Poté uzavřel, že z důvodů zvláštního zřetele hodných, uvedených v napadeném rozsudku, má žalovaný právo nikoliv na náhradní byt (§712 věta druhá před středníkem obč. zák.), nýbrž jen na náhradní ubytování (§712 odst. 3 věta druhá za středníkem obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v jehož úvodu výslovně uvedl, že dovoláním napadá výrok označený v rozsudku odvolacího soudu jako I., pokud jím došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku označeném jako III. V další části dovolání však rovněž zmínil, že ponechává na úvaze soudu, zda by - z důvodů uvedených v dovolání - nemělo být po zrušení práva společného nájmu bytu rozhodnuto, „že předmětný byt je povinna vyklidit a vyklizený předat žalovanému žalobkyně\"; ve skutečnosti tedy dovoláním napadl i výrok, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku označeném jako II., tj. ve výroku o určení žalobkyně výlučnou nájemkyní bytu. V dovolání - s přihlédnutím k jeho obsahu - uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Dovolacími námitkami, že v předmětném bytě se zdržuje „minimálně 3 krát týdně, samozřejmě v zimním období ... podstatně více\", a že „na úhradu nájemného přispíval\", zpochybnil v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. správnost skutkových zjištění, že předmětný byt po řadu let využíval jen zřídka, a že se nepodílel vždy na placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Z obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vyplývá, že brojí proti právnímu závěru o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž lze vázat jeho vyklizení z bytu pouze na zajištění náhradního ubytování. Jsou-li nesprávná skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud usoudil na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pak je - logicky vzato - nesprávný rovněž právní závěr, učiněný na základě těchto (nesprávných) zjištění. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a zdůraznila, že žalovaný nadále bydlí v domě čp. 88 v Ú., v němž je přihlášen k trvalému pobytu. V předmětném bytě bydlí žalobkyně se svými syny a rovněž hradí nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Pokládá tudíž za správné, když vyklizení žalovaného z předmětného bytu bylo z důvodů zvláštního zřetele hodných vázáno pouze na zajištění náhradního ubytování. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. prosince 1998, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Otázku přípustnosti dovolání bude zapotřebí řešit zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, resp. v daném případě jeho potvrzujícímu výroku, ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil - rovněž ve výroku o určení žalobkyně výlučnou nájemkyní předmětného bytu - v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhl-li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Z důvodu nepřípustnosti dovolání tak nelze v dovolacím řízení z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahové konkretizace) přezkoumat správnost výroku napadeného rozsudku o určení žalobkyně výlučnou nájemkyní bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání proti shora označené části potvrzujícího výroku napadeného rozsudku odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
Dovolání je však přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tj. v otázce bytové náhrady. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací.
Žalovaný nenamítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou bylo postiženo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. je již vyřešena na jiném místě odůvodnění tohoto rozsudku.
Podle §241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací námitka, že žalovaný se v předmětném bytě zdržuje „minimálně 3 krát týdně, samozřejmě v zimním období ... podstatně více\", a že „na úhradu nájemného přispíval\", není důvodná. Odvolací soud po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) čtením zprávy Obecního úřadu v Ú. vzal - stejně jako soud prvního stupně - za prokázáno, že žalovaný po řadu let využívá předmětný byt pouze zřídka, neboť se převážně zdržuje v domě čp. 88 v Ú., a že se vždy nepodílel na placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Vzal v úvahu skutečnosti, které v tomto směru z provedených důkazů (z účastnické výpovědi žalobkyně, ze svědeckých výpovědí J. a M. M. a ze zprávy Obecního úřadu v Ú.) vyplynuly, a které jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn důvodně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, rozhodne soud na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude byt dále užívat jako nájemce. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věta druhá (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Z ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v těchto případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda ze zjištěných okolností lze v daném případě usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. zásadních, kvalifikovaných důvodů, pro něž může soud ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. výjimečně rozhodnout, že rozvedený manžel má právo nikoliv na náhradní byt, tedy vyšší formu bytové náhrady, což je v těchto věcech pravidlem, nýbrž jen na náhradní ubytování jako nižší formu bytové náhrady, připadající v úvahu podle citovaného ustanovení právě při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že při rozhodování o formě bytové náhrady - ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. - přihlíží soud také k chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu, k jeho zásluhám o získání společného bytu a k jeho rodinným, zdravotním a sociálním poměrům.
V projednávané věci se žalovanému prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud usoudil na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž pak vázal vyklizení žalovaného z předmětného bytu pouze na zajištění náhradního ubytování, tj. zjištění, že po řadu let využívá předmětný byt pouze zřídka, neboť se převážně zdržuje v domě čp. 88 v Ú., a zjištění, že se vždy nepodílel na placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Se závěrem, že uvedená zjištění jsou způsobilá naplnit důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §712 odst. 3 věta za středníkem obč. zák. se dovolací soud, a to i s přihlédnutím k právním závěrům přijatým v uveřejněném rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97 - ztotožňuje. Lze uzavřít, že ve zjištěných skutečnostech lze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž lze vyklizení žalovaného z předmětného bytu ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vázat pouze na zajištění náhradního ubytování. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 věty první a §146 odst. 1 věty první o.s.ř., a žalobkyni, která byla v dovolacím řízení úspěšná, přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Přitom uvedenou odměnu stanovil podle dosavadních právních předpisů, tj. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., ve smyslu části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby - sepis vyjádření k dovolání - v částce 500,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z paušální částky náhrad ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), kteréžto náklady bude žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením §149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jejího zástupce.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. června 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu