ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1180.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1180/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. P., proti žalovanému V. P., o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 95/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2001, č.j. 16 Co 27/2001 - 105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 6. 1997, č.j. 15 C 95/95 - 59 (poté, co byl jeho obsahově shodný rozsudek ze dne 27. 3. 1996, č.j. 15 C 95/95 - 17, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1996, č.j. 21 Co 315/96 - 35), zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 101, sestávajícímu ze tří pokojů a kuchyně I. kategorie, ve 4. podlaží domu čp. 3164 v R. ul. v P., katastrální území M. (dále též jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), určil, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu se stává žalobkyně jako členka družstva, zavázal žalovaného byt vyklidit a vyklizený odevzdat do patnácti dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěn náhradní byt, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 1998, č.j. 51 Co 453/97 - 79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, výlučným nájemcem určil žalovaného jako člena družstva, žalobkyni uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, č.j. 26 Cdo 2369/98 - 97, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když shledal, že jsou zde dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 27. února 2001, č.j. 16 Co 27/2001 - 105, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 1997, č.j. 15 C 95/95 - 59, potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího i dovolacího řízení, když se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 9. 5. 2001 dovolání, v němž městskému soudu vytkl, že řízení před ním je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že „věc nesprávně právně posoudil, když nepřihlédl i k hledisku opuštění bytu žalobkyní\", a že nerespektoval kautely dané ustanovením §132 o. s. ř. Jednotlivé výtky pak v dovolání podrobně odůvodnil a navrhl, aby Nejvyšší soud „pro vady řízení a nesprávné právní posouzení věci připustil dovolání\", a aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil „zpět k novému projednání\".
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda má o dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu rozhodnout podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.\" (tato účinnost nastala dne 1. 1. 2001), anebo podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001 (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), z nichž zjevně ve svém dovolání žalovaný vycházel. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) vydal své rozhodnutí dne 13. 6. 1997, a že proto nemohl aplikovat jiná procesní ustanovení než ta, která byla součástí občanského soudního řádu do 31. 12. 2000. Městský soud v Praze sice o odvolání žalovaného proti prvostupňovému rozsudku rozhodl - poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek zrušen dovolacím soudem - až dne 27. 2. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.) - to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. dále platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „občanský soudní řád\" nebo „o. s. ř.\"). Rozhodnutí odvolacího soudu, které chtěl žalovaný učinit předmětem dovolacího přezkumu, bylo tedy sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném „podle dosavadních právních předpisů\" ve výše vyloženém smyslu, to jest po řízení, v němž odvolací soud musel aplikovat občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Z tohoto důvodu nelze v dovolacím řízení postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, jak se mylně domnívá dovolatel, ale je nutno - neboť zákon č. 30/2000 Sb. to v citovaném přechodném ustanovení v části dvanácté, hlavě první, bodu 17. výslovně ukládá - aplikovat „dosavadní právní předpisy\" jak při posuzování včasnosti dovolání, tak i při zkoumání jeho přípustnosti a důvodnosti.
V souzené věci podal dovolání účastník řízení - žalovaný (osoba k tomu oprávněná ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř.), který je v souladu s ustanovením §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastoupený advokátkou. Jeho dovolání je však opožděné.
Podle §240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle §240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty nelze prominout, lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu, který je napaden dovoláním, nabyl právní moci dne 19. 3. 2001 (toho dne byl doručen zástupcům obou účastníků), připadl poslední den jednoměsíční dovolací lhůty na čtvrtek 19. 4. 2001. Dovolání žalovaného, předané osobně soudu prvního stupně dne 9. 5. 2001, bylo tedy podáno až poté, kdy marně uplynula zákonná dovolací lhůta. Z podnětu tohoto dovolání nemohl tak Nejvyšší soud přezkoumávat správnost napadeného rozsudku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, ale musel - v souladu s ustanovením §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. - dovolání žalovaného jako opožděné odmítnout.
Dovolací soud považuje za potřebné uvést i to, že dovolání, které - jak již vysvětlil - musí být posuzováno podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., je také zjevně nepřípustné. Toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a jeho přípustnost lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b/, popř. o ustanovení §239 o. s. ř. Vady uvedené formou taxativního výčtu v §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatel nenamítl a jejich existence se z obsahu spisu ani nepodává. Potvrzený rozsudek byl sice druhým rozhodnutím obvodního soudu v této věci, avšak nešlo o rozhodnutí, v němž by soud prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (srov. §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) - naopak jeho rozsudek vydaný po předchozí kasaci dřívějšího rozhodnutí byl s tímto dřívějším rozhodnutím obsahově shodný. Nejsou splněny ani předpoklady přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil, a pro přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku nelze najít oporu ani v §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný (dovolatel) v průběhu odvolacího řízení (před vydáním prvého odvolacího rozsudku, resp. poté, kdy byl tento odvolací rozsudek Nejvyšším soudem České republiky zrušen) neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, a schází tak základní procesní předpoklad pro úvahu dovolacího soudu o existenci zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. I kdyby tedy žalovaný podal dovolání včas (v jednoměsíční lhůtě počínající právní mocí napadeného rozsudku), výsledek dovolacího řízení by se nezměnil: také nepřípustné dovolání, stejně jako dovolání opožděné, musí být totiž odmítnuto (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu první (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné výlohy, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á,v.r.
předsedkyně senátu