ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1291.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1291/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. M., proti žalovanému G. J. M., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 32 C 48/97, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 1998, č.j. 13 Co 608/98-30, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 1998, č.j. 13 Co 608/98-30, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 6. 1998, č.j. 13 Co 608/98-30, odmítl podle §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 1997, č. j. 32 C 48/97-14, kterým bylo zrušeno právo společného nájmu bytu č. 13, sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství v O. (výrok I.), výlučnou nájemkyní tohoto bytu bylo určena žalobkyně (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost tento byt vyklidit do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu (výrok III.); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a soudním poplatku (výroky IV. a V.). Odvolací soud dovodil, že rozsudek soudu I. stupně byl žalobkyni doručen „náhradním doručením dne 15. 1. 1998\" v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř., takže lhůta k podání odvolání končila žalobkyni dne 30. 1. 1998. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala odvolání osobně u soudu až dne 9. 2. 1998, stalo se tak po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty a proto bylo jako opožděné odmítnuto.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (podle obsahu ve smyslu §41 odst. 2 o. s. ř.), když namítá, že usnesení odvolacího soudu „vychází z nesprávného právního názoru\". S poukazem na problémy s doručováním písemností, které jí byly určeny, namítá, že neobdržela výzvu která jí měla být zanechána doručovatelkou při prvním pokusu o doručení rozsudku soudu I. stupně dne 9. 1. 1998, a o této zásilce se dozvěděla až z oznámení o uložení zásilky. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů ( to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1,2 o. s. ř.). Předtím, než se dovolací soud může zabývat otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání, musí být vyřešena otázka, zda dovolání bylo ve věci podáno včas.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, u soudu který rozhodoval v I. stupni. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 o.s.ř.).
V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo žalobkyni doručeno dne 2. 7. 1998. Protože pobyt žalovaného nebyl znám, byl usnesením soudu I. stupně ze dne 16. 10. 1998, č. j. 32 C 48/97-39, žalovanému ustanoven podle §29 odst. 2 o.s.ř. opatrovník (Mgr. M. Z.), kterému bylo poté usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 6. 1998, č. j. 13 Co 608/98-30, doručeno dne 20. 10. 1998. Tímto dnem také uvedené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání žalobkyně jako opožděné odmítnuto, nabylo právní moci. Posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání ( §240 odst. 1 o. s .ř. ) tak byl den 20. 11. 1998. Protože žalobkyně podala dovolání u soudu až dne 17. 12. 1998, bylo dovolání podáno po uplynutí uvedené lhůty. Nelze ale přehlédnout, že žalobkyně v dovolání uvádí, že dovolání lze podat „do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu\". Z toho lze dovodit, že zřejmě, z hlediska počátku běhu lhůty k podání dovolání, vycházela z doložky právní moci na originále předmětného usnesení, podle které toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 11. 1998, t.j. dnem kdy rozhodnutí bylo doručeno podruhé a nadbytečné opatrovnici žalovaného ( viz.čl. 40 a 41 spisu).
Doložka právní moci sice není právní skutečností, která zakládá, mění nebo ruší právní vztahy, je však úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna si ověřovat správnost tohoto úředního osvědčení (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2.4.1998, sp.zn. III. ÚS 456/97, uveřejněný pod č. 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ročník 1998, svazek 10). Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně, které bylo podáno v jednoměsíční lhůtě od právní moci tak, jak byla nesprávně vyznačena soudem I. stupně, bylo podáno včas, a protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání žalobkyně odmítnuto, je také přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o.s.ř. ( tzv. zmatečnostem), a to i když dovolatel jejich existenci prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. nenamítal. Žalovaná v dovolání vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. nenamítá. Její námitky po obsahové stránce ( co do nesouhlasu s právním závěrem krajského soudu, že odvolání proti rozsudku soudu I. stupně podala opožděně), jsou námitkami podřaditelnými dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. proto Nejvyšší soud z úřední povinnosti přezkoumal správnost postupu soudů obou stupňů v průběhu řízení předcházejícímu vydání napadeného usnesení odvolacího soudu a zjistil, že toto řízení trpí zmatečnostní vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., t.j. že účastníku řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Jak vyplývá ze spisu (viz. č.l. 25), odvolací soud vrátil věc soudu I. stupně ( bez rozhodnutí o odvolání) přípisem ze dne 23. 4. 1998 s tím, že je nutno provést šetření ohledně okolností náhradního doručení rozsudku soudu I. stupně žalobkyni podle §47 odst. 2 o. s. ř., a za tím účelem „svědecky vyslechnout poštovního doručovatele... a aby zároveň příslušné údaje doložil doručovací kartou\". Na základě tohoto pokynu soud I. stupně, provedl výslech doručovatelky I. V. a do spisu byly založeny jako listinné důkazy doručovací karty z 9. a 12. ledna 1998 ( viď. protokol na č.l. 27 spisu). Poté byla věc opět předložena odvolacímu soudu, který bez jednání (§214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.) usnesením odvolání žalobkyně odmítl jako opožděné. Své rozhodnutí přitom opřel zejména o skutečnosti zjištěné ze svědecké výpovědi poštovní doručovatelky a předložených doručovacích karet.
Ústavní soud České republiky již ve svém nálezu ze dne 7. 10. 1996, sp.zn. IV. ÚS 198/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ročník 1996 - II. díl, svazek 6, pod č. 95, uvedl, že pokud krajský soud ještě před vydáním rozhodnutí o odvolání považuje za nezbytné, byť jen pro ryze procesní, nicméně pro další postup řízení závažné účely, tj. pro posouzení včasnosti podaného odvolání, provádět dokazování, nejde o tzv. šetření prováděné soudem I. stupně podle §210 odst. 2 o. s. ř. ( které není prováděním důkazů ), ale jde o provádění důkazů odvolacím soudem, neboť krajský soud v přípise dožádanému soudu I. stupně výslovně požaduje provedení výslechu svědka. Jakkoli tedy tento důkazní prostředek nesměřoval k věci samé, ale k posouzení ryze procesní otázky, zda stěžovateli byl rozsudek řádně doručen, platí i zde vzhledem k §211 o. s. ř. ustanovení části třetí, hlavy druhé o. s. ř., týkající se dokazování, tedy i §122 odst. 2 o. s. ř., podle kterého účastníci mají právo být přítomni u dokazování prováděného dožádaným soudem, §123 o.s.ř. zakotvující právo účastníků vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům a přirozeně i obecná ustanovení občanského soudního řádu, zejména §1, kladoucí důraz na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků.
O takovýto případ jde i v projednávané věci, když odvolací soud opřel své rozhodnutí a důkazy provedené dožádaným soudem I. stupně, aniž za tím účelem bylo nařízeno jednání k němuž by byli účastníci řádně předvoláni ( §122 odst. 1 a §115 odst. 2 o. s. ř.). Tímto nesprávným postupem soudu byla žalobkyni odňata možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., když jako účastník řízení byla zkrácena na svých právech vyplývajících z ustanovení §122 odst. 2 a §123 o.s. ř.
Za této situace, kdy řízení předcházející dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a je tím současně i naplněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., Nejvyšší soud toto usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( §243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první o.s.ř.), aniž se zabýval opodstatněností dalších dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2001
JUDr. Michal M i k l á š, v.r.
předseda senátu