ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1331.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1331/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce města H., zastoupeného advokátem, proti žalované A. Š., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 46/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1999, č. j. 27 Co 501/99-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. února 1999, č. j. 6 C 46/98-43, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím ve druhém poschodí domu čp. 725 v ulici P. v H. - bytovou jednotku 725/5 - I. kategorie\" (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"). Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení v částce 2.925,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 1999, č. j. 27 Co 501/99-64, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že náklady řízení v částce 2.925,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám JUDr. Š. S. jako zástupce žalobce. Zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání „k posouzení otázky pasivní legitimace žalované\" se zdůvodněním, že uvedenou otázku „posuzoval způsobem v judikatuře standardním\".
Na základě učiněných zjištění odvolací soud - shodně se soudem prvního stupně - především dovodil, že žalobce je aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který uvedený závěr blíže neodůvodnil, se však odvolací soud v této souvislosti výslovně zabýval otázkou, zda nájemcem předmětného bytu je i nadále K. P., neboť pokud by tomu tak bylo, nesvědčila by podle názoru odvolacího soudu aktivní věcná legitimace žalobci. Ohledně zmíněné otázky pak dovodil, že na základě písemné dohody, uzavřené dne 25. května 1995 mezi městem H. jako pronajímatelem bytu a K. P. jako jeho nájemcem, zanikl nájemní vztah K. P. k předmětnému bytu ke dni 31. května 1995 podle §710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"). Námitce žalované, že uvedený nájemní vztah mohl ve smyslu ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. skončit až dne 30. června 2000, nepřisvědčil, neboť v této souvislosti přijal závěr, že citované ustanovení se vztahuje pouze na nájemní vztahy uzavřené na dobu určitou, avšak v daném případě šlo o nájemní vztah na dobu neurčitou. Poté - stejně jako soud prvního stupně - rovněž dovodil, že žalovaná je v dané věci pasivně věcně legitimována proto, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, a pokračoval, že právním důvodem užívání bytu žalovanou nemůže být podnájem bytu ve smyslu §719 obč. zák. Smlouvu o podnájmu předmětného bytu, která byla ústně uzavřena mezi K. P. jako nájemcem bytu a žalovanou, totiž v důsledku absence písemného souhlasu pronajímatele pokládal za neplatnou podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem - s ustanovením §719 odst. 1 věty první obč. zák. S přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem se pak odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - zabýval rovněž posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák., avšak neshledal důvody pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce ve smyslu citovaného ustanovení. Dovodil totiž, že důvodem pro postup podle zmíněného ustanovení nemůže být - vzhledem k okolnostem, za nichž se žalovaná do bytu nastěhovala - skutečnost, že nemá kde bydlet, a pokračoval, že „stejně tak jím není okolnost, že již několik let má u žalobce zažádáno o přidělení bytu; ani v jejím znevýhodnění při prodeji bytu obálkovou metodou neshledal odvolací soud důvod pro použití tohoto ustanovení - pokud je žalovaná přesvědčena, že jí žalobce svým postupem znemožnil, aby se soutěže účastnila, nic jí nebrání v tom, aby zvolila příslušnou právní cestu k ochraně svých práv\". Nakonec vyslovil rovněž názor, že „v případě, že byt užívá osoba bez právního důvodu, nedopadá na ni ustanovení §712 odst. 6 obč. zák. o tom, že je povinna byt vyklidit až po zajištění bytové náhrady\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že „dovolání bylo připuštěno za podmínek stanovených v §236 - 241 o.s.ř.\" – zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Uplatnila v něm dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila především správnost právního závěru, že je v dané věci pasivně věcně legitimována, neboť k užívání bytu nemá žádný právní důvod. Namítla totiž, že byt užívá na základě „odvozeného užívacího vztahu - odvozeného právního důvodu k bydlení v bytě\" (nikoli tedy bez právního důvodu, jak dovodil odvolací soud), vázaného na souhlas nájemce bytu K. P., jehož nájemní vztah k bytu, uzavřený na dobu neurčitou, měl sice skončit na základě písemné dohody ke dni 31. května 1995, avšak „žalobce až do roku 1998 neučinil nic, aby mu byl byt vyklizen a vyklizený odevzdán\". Navíc žalovaná nabyla přesvědčení, že byt „užívá po právu\", rovněž z toho, že žalobce od ní přijímal platby z titulu nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu. Za nesprávné pokládá rovněž právní posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Nemá-li totiž jinou možnost bydlení a přitom je rozvedená a má malé dítě, je výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy; žalobě by bylo lze vyhovět pouze za předpokladu, že vyklizení z bytu bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a zdůraznil, že žalovaná se „do předmětného bytu nastěhovala v říjnu 1994 bez souhlasu majitele a přestože minimálně od března 1995 (jak sama potvrdila ve své výpovědi) je jí znám zamítavý postoj žalobce k užívání bytu žalovanou\", byt nadále užívá. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. listopadu 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku dovolání nepřipustil (naopak návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání - k otázce pasivní legitimace žalované - nevyhověl). Přitom za připuštění dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nelze pokládat poučení, kterého se účastníkům dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku, konkrétně poučení o podmínkách „stanovených v §236 - 241 o.s.ř.\", za jejichž naplnění lze podat dovolání. Dovolání však není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládá) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně u odvolacího jednání dne 18. listopadu 1999, navrhla vyslovení přípustnosti dovolání „k řešení otázky, zda je či není pasivně legitimována\". Odvolací soud takto formulovanému návrhu na připuštění dovolání, tj. návrhu na připuštění dovolání k posouzení otázky pasivní legitimace žalované, ve výroku napadeného rozsudku nevyhověl. Pak by byly objektivní hranice dovolacího přezkumu - s přihlédnutím k takto formulované otázce, k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - vymezeny pouze právním závěrem, že žalovaná je - vzhledem k užívání bytu bez právního důvodu - v dané věci pasivně věcně legitimována. Do rámce objektivních hranic dovolacího přezkumu však vedle uvedeného závěru zapadají rovněž závěry, učiněné odvolacím soudem ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Nezabýval-li se totiž soud prvního stupně posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák., nelze žalované vytknout, že - v době před vyhlášením napadeného rozsudku - nenavrhla vyslovení přípustnosti dovolání rovněž pro řešení této otázky. Proto v těchto souvislostech postačí, byla-li, jako v projednávané věci, správnost těchto závěrů dovoláním v rámci užitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybněna.
S posouzením těchto právních otázek (tj. otázek objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, jejichž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaná v dovolání napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Otázka podnájmu bytu podle §719 obč. zák., resp. otázka právního důvodu užívání bytu, je-li byt užíván se souhlasem nájemce, by mohly být otázkami zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť na jejich řešení je založen závěr, že žalované nesvědčí žádný právní důvod k užívání bytu a je proto v dané věci věcně pasivně legitimována. Protože současně jde o otázky zásadně právně významné z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy), jde už z tohoto důvodu o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadně významné.
Jsou-li podle závěru dovolacího soudu již tyto otázky otázkami zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud byl při rozhodování vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací (§242 odst. 3 věta první o.s.ř). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Uvedené vady žalovaná nenamítla a ani z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Podle §719 odst. 1 věty první obč. zák. pronajatý byt nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se ve smyslu §719 odst. 1 věty druhé obč. zák. považuje za porušení povinnosti podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že právo uzavřít smlouvu o podnájmu je jedním z dispozičních oprávnění nájemce bytu; nesvědčí osobě, jejíž nájemní vztah zanikl, a která v bytě bydlí do zajištění bytové náhrady (srov. §712a obč. zák.). Podnájem se může týkat jak celého bytu, tak i části bytu. Podnájemní vztah je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému - podnájemci - své nájemní právo k bytu (jeho části). O podnájem proto nejde v případě, přijme-li nájemce do bytu (bez souhlasu pronajímatele) další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti, neboť zde nejde o přenechání nájemního práva jinému - podnájemci. O podnájem však nejde ani tehdy, pronajímá-li byt (jeho část) jinému vlastník domu (bytu). Pronajme-li byt vlastník, jde o vztah nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč. zák. Podnájemní vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Nájemce odpovídá pronajímateli za řádné užívání bytu (jeho části) podnájemcem; v úvahu přichází i odpovědnost nájemce za závady a poškození bytu a domu podnájemcem (srov. §693 obč. zák.), příp. uplatnění výpovědního důvodu pronajímatelem vůči nájemci podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. pro porušování dobrých mravů podnájemcem.
Podnájem bytu vzniká smlouvou mezi nájemcem a podnájemcem. Zákon nestanoví obligatorně její písemnou formu; může být tedy uzavřena i ústně, příp. konkludentně. Smlouvu o podnájmu lze však uzavřít jen s písemným souhlasem pronajímatele; ten musí být dán vždy (§719 odst. 1 obč. zák.). Projev vůle pronajímatele s uzavřením smlouvy o podnájmu mohl být podle právní úpravy platné do 31. prosince 1994 – na rozdíl od právní úpravy platné od 1. ledna 1995 – nahrazen rozhodnutím soudu ve smyslu §161 odst. 3 o.s.ř. Nedal-li k ní pronajímatel písemný souhlas (nebyl-li uvedený písemný souhlas v době do 31. prosince 1994 nahrazen rozhodnutím soudu podle §161 odst. 3 o.s.ř.), bude smlouva o podnájmu absolutně neplatná (§719 odst. 1 věta první, §39 obč. zák.). Přenechání bytu (jeho části) do podnájmu (bez písemného souhlasu pronajímatele) je současně výpovědním důvodem podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (§719 odst. 1 věta druhá obč. zák.). V rozsudcích ze dne 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze dne 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, pak Nejvyšší soud České republiky dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho část) do podnájmu jiného, aniž by za to získal od podnájemce úplatu. V této souvislosti nelze však pominout, že Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném v sešitě 1 – 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti.
Z uvedeného vyplývá, že namítaný souhlas nájemce „s užíváním bytu, resp. jeho části\" postačí (a není tudíž zapotřebí písemného souhlasu pronajímatele, jako je tomu v případě podnájmu bytu podle §719 obč. zák.), jde-li o přijetí jiné osoby do bytu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. Soudní praxe se ustálila v názoru, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je také okolnost, že nájemce (resp. osoba, jejíž postavení určuje ustanovení §712a obč. zákoníku) s bydlením této další osoby v bytě souhlasí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Jestliže však podle nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci o takový případ nešlo (nešlo tedy o bydlení další osoby v bytě vedle nájemce a nešlo ani o krátkodobou návštěvu či přijetí jiné osoby do bytu za účelem soužití s ní ve společné domácnosti), lze pokládat za správný závěr, že se jednalo o smlouvu o podnájmu bytu, která je v důsledku absence písemného souhlasu pronajímatele neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, a současně i závěr, že za této situace žalované nesvědčil k užívání bytu žádný právní důvod a je proto věcně pasivně legitimována v řízení o vyklizení bytu. Lze jen dodat, že placením nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu nevzniká plátci právní důvod k užívání bytu.
Nesvědčí-li žalované žádný právní důvod k užívání bytu, lze pokládat za správný postup odvolacího soudu, který se - s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem - zabýval rovněž otázkou, zda vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Již v rozsudku ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném pod č. 170 v sešitě č. 23 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, totiž Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že nepřiměřenou tvrdost, jež by mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy; to platí jen za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními, a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je (uvedený závěr vyplývá rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96). V nálezu ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném pod č. 110 ve svazku 15, ročník 1999 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, pak Ústavní soud - stejně jako Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 3 Cdon 131/96 - dovodil, že nepřiměřenou tvrdost, jež v obdobných situacích může vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
I v tomto ohledu lze právní posouzení věci odvolacím soudem pokládat za správné, neboť se řádně vypořádal rovněž s okolnostmi na straně žalované. Dovolací soud - s přihlédnutím k okolnostem na straně obou účastníků - proto pokládá právní posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. za správné.
Správný je rovněž závěr, že v případě vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu, nelze použít ustanovení §712 obč. zák. (§712 odst. 6 obč. zák., jak to vyjádřil odvolací soud) o bytových náhradách. V této souvislosti je však zapotřebí se vypořádat s názorem, který je částí právní praxe zastáván, totiž s názorem, že výjimečně může být vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázáno na zajištění bytové náhrady. V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura) byl totiž přijat závěr, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - uvedl v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud - nelze sice „založit právo\", avšak důsledkem jeho aplikace není konstituování „nového\" práva, ale omezení práva existujícího - odepření práva žalobce „na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí\". Podle citovaného rozhodnutí tedy platí, že při vyhovění žalobě na vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, lze toto vyklizení vázat na zajištění bytové náhrady v případě, že to odůvodňují závažné okolnosti na straně vyklizovaného, a že i na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě požadovat, aby se přiměřená ochrana jeho práva takto podmínila a její splnění časově odložilo (§3 odst. 1 obč. zák.).
V dané věci však vzhledem ke zjištěným skutečnostem o uvedený výjimečný případ jít nemůže. Je tomu tak jednak proto, že žalovaná v bytě nebydlí dlouhodobě (v tom smyslu, jak je tento pojem vyložen v citovaném rozsudku), a jednak proto, že v bytě - s ohledem na okolnosti „podnájmu\" bytu -nemohla bydlet v přesvědčení, že jí svědčí platný titul bydlení.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalobci vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 22. února 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. listopadu 2001
JUDr. Miroslav Ferák , v.r.
předseda senátu