ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1368.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1368/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně S. M., zastoupené advokátem, proti žalované E. K., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 209/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1999, č. j. 11 Co 507/98 - 26, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 6. 1998, č. j. 11 C 209/97 - 9, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat byt č. 3 o pokoji a kuchyni s příslušenstvím, který se nachází ve 3. patře domu v P. (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázáno, že uživatelem předmětného bytu byl na základě dohody o užívání, uzavřené s Obvodním podnikem bytového hospodářství v P., M. S. Žalobkyně nabyla vlastnictví k domu, v němž se předmětný byt nachází, na základě dohody o vydání věci "dle restitučních zákonů", a dne 5. 5. 1992 uzavřela se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též jen "smlouva ze dne 5. 5. 1992"). Ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 82/96 se žalobkyně domáhala proti M. S. přivolení k výpovědi z nájmu bytu, když jako výpovědní důvod uplatnila hrubé porušení povinností nájemce, spočívající v tom, že M. S. přenechal předmětný byt do užívání E. K. Toto řízení bylo zastaveno poté, kdy M. S. dne 3. 8. 1995 zemřel. Obvodní soud také dovodil, že žalovaná neprokázala, že by k zániku práva nájmu M. S. došlo před jeho smrtí, konkrétně pak výměnou bytů mezi ním a J. M., tehdejším druhem žalované. Smlouvu ze dne 5. 5. 1992 tak soud prvního stupně shledal absolutně neplatnou (§39 obč. zák.), když dovodil, že nebyl-li ukončen nájemní vztah M. S. k bytu, nemohla být k témuž bytu uzavřena další platná nájemní smlouva, a žalovaná tedy předmětný byt obývá bez právního důvodu. Přesto ovšem dospěl k závěru, že žalobu na vyklizení žalované z předmětného bytu je třeba zamítnout, neboť výkon práva žalobkyně "jako pronajímatelky" se mu jeví ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Považoval totiž za prokázáno, že žalobkyně v době uzavírání nájemní smlouvy se žalovanou věděla, že nájemní vztah s M. S. k předmětnému bytu "není vypořádán, resp. ukončen, přesto však smlouvu se žalovanou, jako projev své svobodné vůle, uzavřela a nemalou měrou tak přispěla ke vzniku současné komplikované situace." Požadavek, aby žalovaná byt vyklidila, tak obvodní soud shledal "jako účelový", když přihlédl i k tomu, že "od roku 1992 ... se žalobkyně několikrát různými žalobami pokusila nájemní vztah žalované k bytu ukončit".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 1999, č. j. 11 Co 507/98 - 26, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanou zavázal vyklidit předmětný byt a vyklizený jej odevzdat žalobkyni do jednoho roku od právní moci rozsudku. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se poté, kdy doplnil dokazování výslechem žalované, ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že smlouva o nájmu předmětného bytu, uzavřená mezi účastnicemi dne 5. 5. 1992, je neplatná. Dospěl ale k jinému právnímu závěru v otázce, zda bylo jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího soudu věděla žalobkyně o tom, že byt měl být předmětem dohody o výměně bytů mezi M. S. a J. M. (výměně nakonec neuskutečněné), pouze od žalované, aniž by jí ovšem žalovaná předložila doklady o tomto právním úkonu. Pochybení žalobkyně tedy odvolací soud spatřoval pouze v tom, že přes tuto vědomost uzavřela nájemní smlouvu se žalovanou, jejímu jednání však nepřisuzoval "spekulativní charakter". Podle městského soudu to naopak byla právě žalovaná, která "znala faktickou i právní situaci k předmětnému bytu", neboť o trvajícím nájemním vztahu M. S. věděla v době, kdy se do bytu přistěhovala, v době, kdy později ukončila družský vztah s J. M., i v době, kdy dům převzala žalobkyně, a posléze i v době uzavírání předmětné (neplatné) nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992. Odvolací soud zdůraznil i okolnost, že až do roku 1997 měla žalovaná vlastní byt, kterého se vzdala až v průběhu tohoto řízení, dospěl k závěru, že aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., "tak jak ji zdůvodnil soud prvního stupně, není adekvátní především skutkovému stavu věci", a napadený rozsudek proto změnil výše uvedeným způsobem, tj. zavázal žalovanou vyklidit předmětný byt a stanovil jí pro toto vyklizení roční lhůtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení "§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.", a v němž dovolací důvody podřadila ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Namítla, že uzavřela-li žalobkyně v roce 1992 se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu, mohla žalovaná "důvodně předpokládat", že žalobkyni byl právní stav ohledně předmětného domu dobře znám; o sobě pak dovolatelka tvrdila, že byla "v dobré víře, že předmětný byt je již právně volný". Do současné situace se tak dovolatelka dostala především pochybením žalobkyně, a nikoli vlastní vinou. Zdůraznila současně, že po dobu asi sedmi let řádně plnila povinnosti nájemce, a v přesvědčení, že jí svědčí "platný titul k bydlení" byla utvrzena v předcházejícím řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (sp. zn. 10 C 294/95 Obvodního soudu pro Prahu 8), v němž soudy obou stupňů právní vztah nájmu nezpochybnily a žalobu zamítly pro neprůkaznost uplatněného výpovědního důvodu. Dovolatelka dále uvedla, že nájemní smlouva ze dne 5. 5. 1992 nemusí být absolutně neplatná. Smlouva vyhovuje požadavkům §685 a §686 obč. zák. a je tedy platná podle §40 obč. zák. Byla sice uzavřena již v roce 1992, kdy předmětný byt "nebyl právně volný", ale poté, kdy dne 3. 8. 1995 M. S. zemřel, se byt volným stal, a proto platnost a právní účinky smlouvy (v níž není uvedeno, kterým dnem počne nájem) nastaly dnem 4. 8. 1995. Dovolatelka dále uvedla, že "dne 5. 5. 1992 nepochybně směřoval projev vůle jeho účastnic k uzavření nájemní smlouvy s odkládací podmínkou k výše specifikovanému předmětu nájmu". Na tuto situaci "pamatuje" občanský zákoník v §36 odst. 5 a smlouva nemůže být tudíž neplatná s poukazem na §39 obč. zák. Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a domnívá se naopak, že právě výkon práva žalobkyně, spočívající v požadavku na bezpodmínečné vyklizení předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy. Namítá, že pokud odvolací soud nemá svůj úsudek o použití §3 odst. 1 obč. zák. podložen "nezvratnými skutkovými zjištěními", nemůže mít žalovaná "právní jistotu v tom, že jeho uplatnění v tomto konkrétním případě by bylo skutečně neadekvátní". Opírajíc se o tyto argumenty dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření uvedla, že jí nelze podsouvat znalost právního stavu restituovaného domu a potažmo i předmětného bytu, když dokumentace byla ve "značně zuboženém stavu", a žalobkyně neměla důvod nevěřit tvrzení žalované. Odmítla rovněž tvrzení, že se žalovanou uzavřela nájemní smlouvu s jakoukoli odkládací podmínkou, neboť byla přesvědčena, že pan S. již nájemcem předmětného bytu není. Závěry soudů obou stupňů o neplatnosti nájemní smlouvy považuje tedy za zcela správné a okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. se pak projevily tím, že žalované byla dána k vyklizení lhůta jednoho roku. Měla-li by žalovaná měla dostat bytovou náhradu, "určitě by se jí dostalo více práv, než kolik jich má nyní". Žalobkyně také "z opatrnosti" namítla, že dovolání je opožděné, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. - neshledá-li tuto námitku důvodnou - aby je zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 4. 1999, konec jednoměsíční dovolací lhůty (§240 odst. 1 o. s. ř.) připadl na neděli 2. 5. 1999, a dovolání bylo podáno osobně na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 8 (soudu prvního stupně) v pondělí 3. 5. 1999, tedy v nejbližší příští pracovní den ve smyslu §57 odst. 2 o. s. ř.; toto dovolání podané osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení - žalovanou) bylo tedy včasné. Je též splněna zákonná podmínka řízení (advokátní zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), dovolání má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje způsobilý dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání vyplývá z §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno v rozsahu vyplývajícím z §242 odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i tím, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přitom vyplynula jeho povinnost přihlédnout k vadám řízení uvedeným §237 o. s. ř. (tyto vady nejsou namítány a z obsahu spisu se jejich existence nepodává), jakož i k vadám, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Výtky nesprávného právního posouzení věci formulované dovolatelkou se vztahují jednak k závěrům o neplatnosti smlouvy ze dne 5. 5. 1992 (zde jde především o výklad ustanovení §34 až §36 a §39 obč. zák.), jednak k výkladu a aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.). Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (§35 odst. 3 obč. zák.). Podle §36 odst. 1 věty prvé obč. zák. lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky. Podle §36 odst. 2 obč. zák. podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
Dovolatelka nezpochybňuje správnost skutkového zjištění učiněného soudy obou stupňů, že v době, kdy s ní žalobkyně uzavřela nájemní smlouvu (5. 5. 1992), byl nájemcem předmětného bytu M. S, jehož právo nájmu zaniklo až jeho smrtí dne 3. 8. 1995. Již v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 10) vyslovil Nejvyšší soud České republiky právní názor, že smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem již je jiná osoba, je absolutně neplatná (§39 obč. zák.), a neshledává důvod odchýlit se od tohoto názoru v souzené věci. Vedlejší ustanovení smlouvy (accidentalia negotii), k nimž patří i podmínky (§36 obč. zák.), tj. ujednání, kterými se účinky právního úkonu činí závislými na skutečnosti, o níž jednající nevědí, zda se splní, sdílejí osud právního úkonu, s nímž jsou spojena. To znamená, že je-li právní úkon neplatný, nemůže být platné ani jeho vedlejší ustanovení (podmínka). Dovolací soud proto nepovažoval za nutné zabývat se podrobně opodstatněností dovolacího tvrzení žalované o existenci odkládací podmínky jakožto vedlejšího ustanovení smlouvy ze dne 5. 5. 1992, neboť i kdyby byla tato podmínka skutečně mezi účastnicemi smlouvy sjednána (což žalobkyně v dovolacím vyjádření popírá), byla by neplatná stejně jako smlouva, jejímž vedlejším ustanovením měla (podle dovolatelky) být. Shledává potřebným poukázat jen na vnitřní rozpornost dovolací argumentace žalované: byla-li totiž dovolatelka dne 5. 5. 1992 v dobré víře, že předmětný byt je již "právně volný" (jak ve svém dovolání tvrdí), nemohla tehdy její vůle směřovat k uzavření nájemní smlouvy s odkládací podmínkou, vázanou na skutečnost budoucího zániku existujícího práva nájemce M. S.
Zbývá pak přezkoumat správnost výkladu §3 odst. 1 obč. zák. a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Soudní praxe při výkladu a aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. je zcela ustálena i potud, že závěry o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití tohoto zákonného ustanovení, je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost byt vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva (práva na vyklizení žalovaného bez poskytnutí bytové náhrady) podmínila či odložila (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36). Podle názoru dovolacího soudu se odvolací soud s okolnostmi významnými pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. vypořádal v souladu s výše citovaným konstantním výkladem a jeho právním závěrům proto nelze důvodně vytknout nesprávnost.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jak jej žalovaná ve svém dovolání obsahově vymezila, nebyl uplatněn opodstatněně. Z obsahu spisu přitom nelze dovodit existenci vad řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ) a neexistenci vad podle §237 o. s. ř. již dovolací soud konstatoval v jiné části svého rozsudku. Vycházeje z těchto závěrů musel proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnout.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž je procesně neúspěšná dovolatelka povinna nahradit žalobkyni náklady vynaložené na právní zastoupení před dovolacím soudem, tj. 500,- Kč jako odměnu advokáta za jeden úkon právní služby podle §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dále jen "citovaná vyhláška"), a 75,- Kč jako paušální náhradu hotových výloh advokáta podle §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. ledna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová