ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.159.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 159/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. S., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu manželů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 8/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 1999, č. j. 19 Co 2868/99-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. července 1999, č. j. 15 C 8/99-25, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků „k bytu č. 11, I. kategorie, na adrese Č. B., J. 1172/48, nacházejícím se ve čtvrtém podlaží tohoto domu, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, sestávajícím z předsíně, koupelny, WC a sklepa\" (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), určil, že byt bude nadále užívat jako jediná nájemkyně žalobkyně, a žalovanému uložil povinnost „vystěhovat se z bytu do 15 dnů po zajištění náhradního bytu\". V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. října 1999, č. j. 19 Co 2868/99-39, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu účastníků zamítl a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 1997, č. j. 8 C 240/96-18, bylo manželství účastníků, uzavřené dne 20. října 1983, pravomocně rozvedeno a nezletilá P. S., pocházející z tohoto manželství, byla na základě soudem schválené dohody rodičů svěřena do výchovy matce a otec se zavázal platit pro ni výživné. Dále rovněž zjistily, že rozhodnutím Posádkové správy v Č. B. ze dne 7. listopadu 1985, č. j. 93/1985/poř., byl žalovanému se souhlasem Městského národního výboru v Českých Budějovicích přidělen podle §26 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, předmětný byt, který byl bytem v novostavbě a žalovaný byl jeho prvním uživatelem. Soud prvního stupně pak dovodil, že „nejde o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, nedopadá na něj ani ustanovení §709 občanského zákoníku\" a proto za splnění předpokladů stanovených v §705 odst. 1 větě první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), právo společného nájmu bytu účastníků zrušil, podle §705 odst. 1 věty druhé obč. zák. - s přihlédnutím k zájmu nezletilých dětí (správně nezletilého dítěte) a zdravotním a sociálním důvodům na straně žalobkyně (§705 odst. 3 obč. zák.) - určil, že byt bude nadále jako výlučná nájemkyně užívat žalobkyně, a vyklizení bytu žalovaným vázal ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního bytu. Naproti tomu odvolací soud se posouzením věci z hledisek uvedených v §705 odst. 1 a 3 a §712 odst. 3 obč. zák. vůbec nezabýval. Dovodil totiž, že předmětný byt byl bytem vojenským, na něhož - stejně jako na byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace - se ve smyslu §182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zákoník\"), nevztahovalo ustanovení §172 až 181 (obč. zákoníku), tj. ani ustanovení §175 odst. 1 obč. zákoníku, upravující vznik tehdejšího práva společného užívání bytu manžely. Za této situace právo společného užívání bytu manžely účastníkům nevzniklo; jediným uživatelem předmětného bytu byl žalovaný, který je od 1. ledna 1992 ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák. jeho jediným nájemcem. Podle názoru odvolacího soudu na těchto závěrech nic nemění ani to, že žalovaný již v roce 1989 přestal být vojákem z povolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). S přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., byť vedle tohoto dovolacího důvodu, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínila rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnila právní závěr, že účastníkům k předmětnému bytu nevzniklo právo společného užívání bytu manžely. Byl-li totiž byt žalovanému přidělen podle §26 zákona č. 41/1964 Sb., nemohlo jít o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, nýbrž už „před rokem 1992 byl považován za byt dočasně služební, resp. dočasně určený pro ubytování pracovníků\". Jestliže žalovaný již v roce 1989 přestal být vojákem z povolání, pak „byt ztratil v tomto okamžiku charakter služebního bytu, resp. bytu určeného pro ubytování pracovníků ... a právo užívání bytu určeného pro ubytování pracovníků ... se přetransformovalo na právo osobního užívání obyčejného bytu\". Proto má žalobkyně zato, že už v té době vzniklo účastníkům právo společného užívání bytu manžely, které se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 1 obč. zák.). I kdyby účastníkům před 1. lednem 1992 nevzniklo právo společného užívání bytu manžely, potom se právo osobního užívání bytu žalovaného změnilo dnem 1. ledna 1992 ve smyslu §871 odst. 1 věty první obč. zák. na právo nájmu bytu. Žalobkyně má zato, že stal-li se žalovaný za trvání manželství, tj. dne 1. ledna 1992, nájemcem bytu, pak účastníkům vzniklo téhož dne podle §703 odst. 1 obč. zák. právo společného užívání bytu manžely. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. října 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda účastníkům svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely. Řešení této otázky závisí na posouzení předběžné otázky, totiž otázky, zda vojenský byt mohl být bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 - §7 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník), na nějž se vztahovalo ustanovení §182 obč. zákoníku, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely.
Podle §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové (§66 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty; citovaný zákona byl zrušen ke dni 1. ledna 1992 - §878 bod 2. zákona č. 509/1991 Sb.), byty služební (§67 zákona č. 41/1964 Sb.) a byty vystavěné v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku (o byt uvedený na posledním místě v daném případě evidentně nešlo). Podnikovými byty byly podle §66 zákona č. 41/1964 Sb. byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly (či v budoucnu měly získat) ze státní bytové výstavby.
Vojenskými byty ve smyslu ustanovení §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání (případně jiných pracovníků vojenské správy) a jednotlivé byty, které vojenská správa získala ze státní bytové výstavby. Charakter vojenského bytu byl u těchto bytů trvalý, byly tedy byty vojenskými bez ohledu na to, zda v nich bydleli vojáci z povolání či osoby, které (z jakýchkoliv důvodů) vojáky z povolání být přestaly. Soudní praxe dovodila, že tyto vojenské byty splňovaly znaky bytů podnikových podle §66 zákona č. 41/1964 Sb. a proto byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. září 1970, sp. zn. 1 Cz 11/70, uveřejněný pod č. 39 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Stejný závěr dovodil Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 20. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 119/2000, a z 30. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2287/98 - z vojenských bytů byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. pouze byty uvedené v §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., nikoliv však již v bodu 2. téhož ustanovení. V posléze citovaném rozsudku byl přijat rovněž závěr, že u takovýchto bytů (bytů podle §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb.) nemohlo se zřetelem k §182 obč. zákoníku vzniknout právo společného užívání bytu manžely podle §175 a násl. obč. zákoníku.
Vojenskými byty podle ustanovení §68 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. byly byty v jiných domech, jejichž uživateli byli dne 1. ledna 1957 vojáci z povolání, s výjimkou bytů, které měly povahu bytů podnikových či služebních, nebo které byly v domech lidových bytových družstev či v rodinných domcích; tyto vojenské byty - viz druhý odstavec uvedeného ustanovení - své povahy (vojenského bytu) pozbyly, jestliže po 1. lednu 1957 uživatel bytu přestal být vojákem z povolání, případně byl-li byt přidělen osobě jiné než vojáku z povolání, nebo jestliže po počátku účinnosti bytového zákona přestal uživatel bytu být vojákem z povolání či v případech, že byt byl přidělen osobě jiné než vojáku z povolání. Tyto vojenské byty znaky podnikových bytů neměly a za této situace nešlo o byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. R 2/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ke stejnému závěru, totiž k závěru, že byty uvedené v §68 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. neměly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace a proto na ně nedopadalo ustanovení §182 obč. zákoníku, a že vznik práva společného užívání manžely k takovému bytu tedy nebyl vyloučen, dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 19. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 2162/98. Jelikož právní úprava vojenských bytů podle §68 zákona č. 41/1964 Sb. byla srovnatelná s právní úpravou bytů ministerstva vnitra (§69 zákona č. 41/1964 Sb.), jsou i v projednávané věci využitelné právní závěry přijaté Nejvyšším soudem České republiky ohledně posléze uvedených bytů. Tak v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, byl přijat závěr, že byty ministerstva vnitra podle §69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. neměly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace a vznik práva společného užívání bytu manžely (s důsledky podle §871 odst. 1 věty druhé obč. zák.) zde nebyl vyloučen. V rozsudku ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal Nejvyšší soud právní závěr, že k bytu ministerstva vnitra (§69 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.), který byl v roce 1990 přidělen jen jednomu z manželů, mohlo po 1. lednu 1992 existovat právo společného nájmu bytu manžely jen za předpokladu, že k němu existovalo k 31. prosinci 1991 právo společného užívání bytu manžely.
Podle ustanovení §26 bytového zákona vojenské byty přiděloval orgán vojenské správy se souhlasem místního národního výboru.
Podle §182 obč. zákoníku byla u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace - tedy i u bytů vojenských uvedených v §68 odst. 1 bodě 1. zákona č. 41/1964 Sb. - možnost aplikace §172 až §181 obč. zákoníku výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu §175 a násl. obč. zákoníku. Rozhodnutím o přidělení takového vojenského bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zákoníku) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci z obsahu spisu plyne, že předmětný byt byl rozhodnutím Posádkové správy (představované velitelem posádky) v Č. B. ze dne 7. listopadu 1985, č. j. 93/1985/poř., se souhlasem Městského národního výboru v Č. B. přidělen podle §26 zákona č. 41/1964 Sb. žalovanému jako byt vojenský. Šlo o byt v novostavbě a žalovaný se stal jeho prvním uživatelem. Předmětný byt - přidělený v novostavbě domu v roce 1985 - tudíž nelze podřadit ustanovení §68 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb., neboť citované ustanovení předpokládalo existenci bytu již ke dni 1. ledna 1957. V době přidělení bytu mohlo tedy jít pouze o vojenský byt podle §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., jehož charakter se tím, že žalovaný v roce 1989 přestal být vojákem z povolání, nezměnil. Šlo stále o vojenský byt, který měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace. V té době tedy nemohlo jít o byt služební (§67 zákona č. 41/1964 Sb.), jak se mylně domnívá žalobkyně; o byt „dočasně určený pro ubytování pracovníků\" nemohlo jít proto, že tehdejší právní řád takový pojem neznal a tudíž takový byt v něm nemohl být upraven. Šlo-li o byt vojenský, který měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, byl jeho uživatelem - bez ohledu na to, že přestal být vojákem z povolání - pouze žalovaný, přičemž jeho právo osobního užívání bytu se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb. - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) nebo na nájem, nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely. Už v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil závěr, s nímž se ztotožňuje i v této věci, totiž závěr, že pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci účinností zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb., i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu. Lze odkázat rovněž na závěr, že předpokladem přeměny práva osobního (společného) užívání bytu na nájem (společný nájem) bytu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního (společného) užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Závěr odvolacího soudu, že účastníkům k předmětnému bytu právo společného užívání - a v důsledku toho (dnem 1. ledna 1992) ani právo společného nájmu - nevzniklo, a že tedy žalobě o zrušení práva společného nájmu bytu manžely vyhovět nelze, je tudíž správný; dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Jelikož se žalobkyni správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1, věta první a odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu