ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1739.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1739/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Michala Mikláše v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 27 C 203/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 1999, č.j. 10 Co 922/98 - 62, takto:
I. Dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 1999, č.j. 10 Co 922/98 - 62, jimiž bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu bytu č. 22 v 7. poschodí, I. kategorie, o velikosti 3 + 1 v P., o určení výlučného nájemce bytu, a o vyklizovací povinnosti žalovaného, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 1999, č.j. 10 Co 922/98 - 62, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. září 1998, č.j. 27 C 203/98 - 38, se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 3. 9. 1998, č.j. 27 C 203/98 - 38, zrušil výrokem I. právo společného nájmu účastníků k bytu č. 22 v 7. poschodí, I. kategorie, o velikosti 3 + 1 v P. (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), rozhodl, že výlučnou nájemkyní bytu se stává žalobkyně (výrok II.), žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu (výrok III.), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Po provedeném dokazování učinil okresní soud zjištění, že účastníci jsou bývalými manžely, jejichž manželství, uzavřené dne 2. 2. 1980, bylo pravomocně rozvedeno ke dni 19. 7. 1996, že děti účastníků (D., nar. 28. 3. 1980, J., nar. 9. 4. 1982, a L., nar. 20. 8. 1988), byly dohodou rodičů, kterou schválil soud, svěřeny na dobu po rozvodu do výchovy žalobkyně a žalovaný se zavázal platit na ně výživné, že soud shledal příčiny rozvratu v chování žalovaného, že předmětný byt získal žalovaný za trvání předchozího manželství, že jeho první manželka H. S. se z bytu odstěhovala „bez požadavku na přidělení bytu náhradního\", že účastníci spolu žili v předmětném bytě „minimálně od ledna 1980\", a že dne 11. 4. 1994 byla uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou ohledně předmětného bytu mezi nimi (manžely J. a M. S.) a městem P., zastoupeným Správou budov města P. Dále vzal okresní soud za prokázáno, že žalovaný se z bytu počátkem roku 1998 na přechodnou dobu dobrovolně odstěhoval ke své matce, a že tak učinil poté, kdy bylo proti němu z podnětu žalobkyně zahájeno trestní stíhání pro podezření z pohlavního zneužívání nejmladšího syna (trestní řízení není pravomocně skončeno), že v předmětném bytě nadále bydlí se všemi dětmi žalobkyně, která nemá jinou možnost bydlení, že zdravotní stav žalovaného je nepříznivý (v souvislosti s předchozími úrazy a pokročilou artrózou), a že pronajímatel se vyslovil pro to, aby nájemcem bytu byl určen ten z manželů, jemuž byly na dobu po rozvodu svěřeny nezletilé děti. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že účastníci se stali „společnými nájemci\" předmětného bytu uzavřením manželství, že toto právo společného nájmu nezaniklo, a že jsou splněny zákonné předpoklady pro jeho zrušení podle §705 odst. 1 obč. zák. Přitom s přihlédnutím ke stanovisku pronajímatele rozhodl, že výlučnou nájemkyní bytu má být žalobkyně, která je nemajetná, má nízký příjem a nemá jinou možnost bydlení, a v jejíž prospěch svědčí především zájem nezletilých dětí, jež s ní a s nejstarším (již zletilým) synem účastníků v bytě bydlí. Toto hledisko (zájem nezletilých dětí) podle okresního soudu převážilo nad okolnostmi svědčícími ve prospěch žalovaného, totiž nad jeho zásluhami na získání bytu, a také nad prokázaným nepříznivým zdravotním stavem. Při rozhodování o kvalitě bytové náhrady podle §712 odst. 3 obč. zák. soud prvního stupně neshledal, že by zde byly důvody hodné zvláštního zřetele, pro které může být rozvedenému manželovi namísto náhradního bytu přiznáno jen náhradní ubytování. Takové důvody nespatřoval ani v probíhajícím trestním stíhání žalovaného, neboť trestní řízení nebylo dosud pravomocně skončeno a je nutno respektovat zásadu „presumace\" (správně „presumpce\") neviny.
K odvolání žalobkyně, která nesouhlasila s tím, že vyklizovací povinnost žalovaného má být vázána na zajištění náhradního bytu, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 2. 1999, č.j. 10 Co 922/98 - 62, změnil rozsudek okresního soudu tak, že zrušil právo společného nájmu předmětného bytu, výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni, a žalovaného zavázal byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování; v návaznosti na tyto výroky rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, který doplnil důkazní řízení čtením spisu sp. zn. 4 T 28/98 Okresního soudu Plzeň - město, shledal skutková zjištění soudu prvního stupně postačujícími a za správné označil i právní posouzení věci podle §704 a §705 odst. 1 a 3 obč. zák. Ve vztahu k problematice bytové náhrady, která žalovanému přísluší v souvislosti s povinností vyklidit předmětný byt, vyšel odvolací soud ze zjištění učiněného ze spisu sp. zn. 4 T 28/98, konkrétně pak z protokolu o výslechu žalovaného (v procesním postavení obviněného) ze dne 22. 1. 1998. Konstatoval, že ze samotné výpovědi, učiněné do tohoto protokolu, „je zřejmé takové nemorální jednání žalovaného vůči L., že by v případě soužití s otcem mohlo mít nepříznivý vliv na další chlapcův vývoj\". Zdůraznil, že „v občanskoprávním řízení nemůže posoudit, zda toto jediné, otcem přiznané chování vůči L. je či není trestným činem, avšak z hlediska morálky, výchovného působení a příkladu rodiče vůči nezletilým dětem jde o nepřiměřené sexuální jednání, které vyvolalo v dítěti negativní zážitky\". Odvolací soud tedy shledal, že se mu jeví jako nutné z hlediska zájmu dítěte, aby „v současné době bylo soužití otce s nezletilým omezeno\" a tuto okolnost posoudil jako důvod hodný zvláštního zřetele, pro který má žalovaný podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. právo pouze na náhradní ubytování, jehož zajištění lze dosíci snadněji, nežli zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým jej napadl ve všech výrocích. Přípustnost tohoto dovolání opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. Především namítal, že odvolací soud porušil procesní zásadu dvojinstančnosti, když provedl „velmi rozsáhlé dokazování\", které podle dovolatelova názoru přesáhlo možnosti uvedené v §213 odst. 2 o. s. ř., a žalovaný tak neměl „možnost se bránit proti provedeným důkazům soudem druhého stupně ... např. i návrhem na další provedení důkazů\". Shledával též porušení §212 odst. 1 o. s. ř. v tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV., které nebyly napadeny odvoláním, neboť odvolání směřovalo jen proti výroku III. Dovolatel rovněž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že by soužití s otcem mohlo mít nepříznivý vliv na další vývoj nezletilého L., a že je proto dán důvod hodný zvláštního zřetele spočívající v nutnosti toto soužití omezit. Citovaný závěr označil za pouhou úvahu soudu, která je ovšem věcí vyžadující vysoké odborné znalosti z oboru psychologie, a vyslovil názor, že soudu nepřísluší, aby takový závěr - závažný nejen pro řízení o bytu, ale i pro styk s otcem - činil, aniž by si vyžádal znalecký posudek (§127, §211 o. s. ř.). V další části dovolání nabízel dovolatel důkazy o svém zhoršujícím se zdravotním stavu, zdůraznil své zásluhy na získání předmětného bytu a dovozoval, že nepřiznání nároku na náhradní byt je v rozporu s dobrými mravy. Vycházeje z této argumentace - a se zdůrazněním principu presumpce neviny - navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření polemizovala s jednotlivými argumenty dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky dovolacího řízení - advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je však omezena pouze na ten výrok napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o bytové náhradě v souvislosti s vyklizovací povinností žalovaného (tímto výrokem totiž krajský soud přiznal žalovanému toliko náhradní ubytování na rozdíl od prvostupňového rozsudku, který vázal povinnost vyklidit předmětný byt na zajištění náhradního bytu). Naopak ostatními výroky napadeného rozsudku (o zrušení práva společného nájmu bytu, o určení žalobkyně výlučnou nájemkyní předmětného bytu a o vlastní vyklizovací povinnosti žalovaného) nebyl rozsudek okresního soudu - přes formulaci použitou odvolacím soudem v enunciátu rozsudku - změněn, ale byl potvrzen. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze vyvozovat jen z formálního označení výroku, ani z toho, zda soud v odůvodnění cituje ustanovení §219 o. s. ř., anebo §220 o. s. ř.; rozhodné je porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti v právních vztazích účastníků jsou podle závěrů těchto rozhodnutí konstituována nebo deklarována odlišně. V souzené věci - jak je zřejmé z toho, co již bylo uvedeno o obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů - není pochyb o tom, že oba soudy (okresní i odvolací) posoudily práva a povinnosti žalobkyně a žalovaného shodně s jedinou výjimkou, jíž je právě určení druhu (kvality) bytové náhrady, přiznané žalovanému v souvislosti s jeho vyklizovací povinností.
V popsaném rozsahu (pokud jde o výroky týkající se zrušení práva společného nájmu bytu, určení žalobkyně výlučnou nájemkyní předmětného bytu a vlastní vyklizovací povinnosti žalovaného) není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť rozsudek ze dne 3. 9. 1998 je prvním rozhodnutím okresního soudu ve věci, ani podle ustanovení §239 o. s. ř. (odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku napadeného rozsudku nevyslovil a žalovaný to ani nenavrhl). Namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají ani vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence by zakládala přípustnost proti každému (tedy i potvrzujícímu) rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroků rozsudku odvolacího soudu, proti nimž není dovolání přípustné (zde výroků potvrzujících), i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 11, ročník 1997, pod pořadovým číslem 87). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se ale při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného, směřující proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu, odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Předmětem dovolacího přezkumu tak zůstal toliko měnící výrok odvolacího rozsudku týkající se druhu (kvality) bytové náhrady. Úprava nároku na bytovou náhradu je obsažena v hmotném právu - v občanském zákoníku, v rámci ustanovení o nájmu bytu (§685 a násl.), především v ustanovení §712, které též stanoví zásadu, že pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna (§712 odst. 6 věta před středníkem). Jednotlivé případy, kdy má nájemce nárok na bytovou náhradu a jakého druhu, stanoví pak občanský zákoník zejména v ustanovení §712 odst. 2, odst. 3 a odst. 5. Jde-li o bytovou náhradu v souvislosti s rozhodováním o zrušení práva společného nájmu bytu rozvedenými manžely podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé obč. zák. - jako tomu bylo v souzené věci - stanoví §712 odst. 3 věta druhá obč. zák., že rozvedený manžel (který nebyl po zrušení práva společného nájmu určen nájemcem bytu) má právo na náhradní byt; soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že tento rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Nejvyšší soud připomíná, že ode dne 1. 1. 1992, tj. od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen \"obč. zák.\"), je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním o věci samé a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod č. 28).
Výtku, obsaženou v dovolání, a podřaditelnou ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., podle níž odvolací soud porušil ustanovení §212 odst. 1 o. s. ř. tím, že „změnil\" rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV., které nebyly napadeny odvoláním, neboť odvolání směřovalo jen proti výroku III., nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou. Bylo vysvětleno, že řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely je sporem, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (§153 odst. 2 o. s. ř.); pro rozsah odvolacího přezkumu proto platí ustanovení §212 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. a odvolací soud tedy není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud tak nepochybil, přezkoumal-li rozsudek Okresního soudu Plzeň město nejen ve výroku III., který byl odvoláním žalobkyně napaden, ale také v dalších výrocích o věci samé, tj. ve výrocích I. a II. (srov. též rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 29), a samozřejmě i v závislém nákladovém výroku IV. (§212 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolací soud však sdílí výhrady, které dovolatel - opíraje se o ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. - vznesl proti postupu odvolacího soudu při dokazování. V rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 30, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že podmínky pro potvrzení (§219 o. s. ř.), ani pro změnu (§220 o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Citovaný judikát vyústil v právní větu, podle níž „je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení\".
Dovolací soud sice nesouhlasí s dovolatelem v tom, že by dokazování provedené krajským soudem bylo „velmi rozsáhlé\", a že by právě proto přesahovalo meze stanovené v §213 odst. 2 o. s. ř. (podle protokolu o odvolacím jednání ze dne 18. 2. 1999 byla k důkazu čtena toliko část spisu sp. zn. 4 T 28/98 Okresního soudu Plzeň - město), nemůže však odhlédnout od skutečnosti, že se toto dokazování týkalo skutkových okolností, které - na rozdíl od soudu prvního stupně - považoval krajský soud za podstatné pro posouzení, zda zde jsou, či naopak nejsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro které může být ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. odepřena účastníkovi (rozvedenému manželovi) po zrušení práva společného nájmu bytu základní forma bytové náhrady (náhradní byt) a namísto ní přiznána bytová náhrada toliko v podobě náhradního ubytování. Pro zachování procesní zásady dvojinstančnosti měl krajský soud postupovat výše popsaným způsobem - tedy rozhodnout podle §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; jestliže tak neučinil, zatížil odvolací řízení vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jejíž existence mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která sama o sobě je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Zároveň je nutno uvést, že samo skutkové zjištění o závadném chování žalovaného k nezletilému synu účastníků (odůvodnění odvolacího rozsudku je ovšem v této části kusé, když neuvádí, v čem mělo toto chování spočívat, a rozsudek tak trpí další vadou podřaditelnou §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. - nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů), neumožňuje bez dalšího učinit závěr o důsledcích, jaké mělo uvedené chování na psychiku nezletilého dítěte. Shledal-li přesto odvolací soud, že je zde důvod aplikovat ustanovení §712 odst. 3 větu druhou obč. zák., považuje dovolací soud toto jeho právní posouzení za neúplné a proto nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Dovolací soud tak uzavírá, že jsou dány dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., a že tak nezbývá, než napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušit - vzhledem k výše vysvětlenému vzájemnému propojení výroků rozsudku - v celém rozsahu. Protože však důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (co do výtky neúplného a tedy nesprávného právního posouzení ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) i na rozhodnutí soudu prvního stupně, musel Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušit ve stejném rozsahu - tedy ve všech výrocích - i toto rozhodnutí, a věc vrátit k dalšímu řízení Okresnímu soudu Plzeň - město.
Právní názor dovolacího soudu je závazný jak pro soud prvního stupně, tak i pro odvolací soud (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu