ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1894.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1894/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, proti žalovanému L. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení ubytovny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 5 C 140/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2000, č.j. 58 Co 606/99-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16.6.1999, č.j. 5 C 140/96-61, poté, co jeho v pořadí prvý zamítavý rozsudek ze dne 12.2.1997, č.j. 5 C 140/96-21, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením ze dne 30.9.1997, č.j. 11 Co 331/97-33, zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z "ubytovací jednotky č. 505 (dále "předmětná ubytovací jednotka") v domě hotelového bydlení č.p. 392 v ulici N. v P." (dále "předmětný dům") a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci svědčí k předmětnému domu právo hospodaření, a že žalovaný - poté, co mu byla dána právním předchůdcem žalobce výpověď - užívá předmětnou ubytovací jednotku bez právního důvodu. Přesto však neshledal žalobu na vyklizení důvodnou, neboť dovodil, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Přihlédl přitom k tomu, že žalovaný se do předmětné ubytovací jednotky nastěhoval na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru v P. ze dne 28.12.1984, č.j. BYT/5956/44-544/84/R-3/CHU/, o schválení dohody o výměně bytu, a užíval ji 14 let v dobré víře, že jde o byt.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.3.2000, č.j. 58 Co 606/99-81, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost předmětnou ubytovací jednotku vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování obsahem správního spisu bývalého ObNV v P., týkajícího se schválení dohody o výměně bytu, uzavřené mezi žalovaným, A. Petrem a M. Danielem, a dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný užívá předmětnou ubytovací jednotku bez právního důvodu - poté, co jeho užívací právo skončilo ke dni 31.10.1995 výpovědí ze strany právního předchůdce žalobce. Námitku žalovaného, že mu k předmětné ubytovací jednotce vzniklo právo osobního užívání podle dřívějších předpisů (§154 odst. 1, §155 odst. 1, §190 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném před 1.1.1992) neshledal důvodnou. I když předmětem výměny se mohly stát místnosti, které neměly charakter bytu, žalovaný měnil pokoj ve svobodárně za předmětnou ubytovací jednotku, a nemohl k ní nabýt více práv, než měl její předchozí uživatel A. Petr, který ji užíval na základě smlouvy ze dne 1.11.1978, uzavřené s právním předchůdcem žalobce. Po výměně bytu byla se žalovaným uzavřena dne 1.2.1985 smlouva se stejným obsahem jako se jmenovaným - tj. upravovala mimo jiné způsob zániku užívacího vztahu výpovědí s tím, že při vyklizení nemá uživatel právo na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování. Uzavření dohody o užívaní bytu bránila i skutečnost, že předmětný dům nebyl kolaudován jako dům s byty. Za tohoto stavu shledal odvolací soud žalobu s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč.zák. důvodnou, přičemž dovodil, že žalobci nelze výkon jeho vlastnického práva (práva hospodaření) odepřít ani s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. tj. pro rozpor s dobrými mravy, neboť užívání ubytovací jednotky bez právního podkladu je neoprávněným zásahem do práv žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil užívací vztah žalovaného k předmětné ubytovací jednotce jako "řádný nájem", a nepodmínil jeho povinnost k vyklizení zajištěním náhradního bytu. Dovozuje, že rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. ze dne 28.12.1984 vzniklo žalovanému právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu ve smyslu §155 občanského zákoníku ve znění účinném před 1.1.1992, a že se k posléze uvedenému datu jeho užívací právo změnilo na nájem. Dovolatel má za to, že "jeho užívací vztah, resp. nájemní právo k ubytovací jednotce je právem vzniklým originárně, a to rozhodnutím o schválení výměny bytů... nikoli přechodem práva z bývalého uživatele ...", a zpochybňuje tak argumentaci odvolacího soudu, že nemohl nabýt více práv, než měl předchozí uživatel. Současně namítá neplatnost výpovědi z nájmu, která se týká jiné ubytovací jednotky - jednotky č. 505, kterou neužívá, a že tato výpověď "ztratila účinnost" s ohledem na ustanovení §676 odst. 2 obč.zák., když žalobce nepodal návrh na vyklizení do 30.11.1995. Poukazuje na to, že po celou dobu užívání předmětné ubytovací jednotky byl v dobré víře, že se jedná o "řádné užívání bytu", vzniklé na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, a že mu až do zahájení řízení v dané věci nebylo známo, že předmětný dům nebyl kolaudačním rozhodnutím určen k trvalému bydlení. Pokud by přesto dovolací soud dospěl k závěru, že se v dané věci nejedná o byt, a že žalovanému nevzniklo právo nájmu (uvádí se dále v dovolání), je třeba aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a buď žalobu na vyklizení zamítnout (jak učinil soud prvního stupně) nebo "rozhodnout analogicky s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96", uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1999. V této souvislosti dovolatel uvádí, že - stejně jako v uvedené věci - nezavinil nedostatky "řádného titulu bydlení" a ubytovací jednotku užíval v dobré víře, takže by jeho povinnost k vyklizení měla být vázána na zajištění náhradního bytu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č, 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je v dané věci podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Podle §242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci je předmětem dovolacího přezkumu v dané věci především posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že žalovanému nevzniklo k předmětné ubytovací jednotce právo osobního užívání bytu, resp. že mu k ní nesvědčí právo nájmu bytu.
Předmětem právního vztahu osobního užívání bytu ve smyslu ustanovení §152 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991 byl "byt", tj. místnost nebo soubor místností, které byly podle §62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, určeny rozhodnutím stavebního úřadu k bydlení a mohly tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky.
Z výsledků dokazování v projednávané věci vyplynulo, že předmětný dům nebyl určen k bydlení, ale k ubytování, a že ubytovací jednotky v něm se nacházející neměly charakter bytu v uvedeném smyslu. Za tohoto stavu nemohlo žalovanému vzniknout shora označeným rozhodnutím Obvodního národního výboru pro P. ze dne 28.12.1984 o schválení dohody o výměně bytu právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu podle ustanovení §154 odst. 1 a §155 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991, jak se mylně domnívá dovolatel. Ostatně dovolatel ani netvrdí, že by takovouto dohodu uzavřel; z obsahu smlouvy, uzavřené následně (1.2.1985) mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce (Obvodním podnikem bytového hospodářství pro P.) naopak vyplývá, že smluvní strany uzavírají "podle §51 obč. zákoníku" smlouvu, jejímž předmětem je "užívání ubytovací jednotky", nikoli tedy bytu. Závěr, že tato smlouva je dohodou o odevzdání a převzetí bytu, jež by zakládala právo osobního užívání bytu, nelze dovodit ani z obsahu této smlouvy, jež mimo jiné (ad "V.") upravuje jako způsob zániku užívacího vztahu k ubytovací jednotce výpověď ze strany organizace, a zavazuje (ad "VI.") uživatele jednotky, aby ji v případě zániku užívacího vztahu vyklidil bez nároku na náhradní byt nebo náhradní ubytování. Závěr, že žalovaný uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu, nelze učinit ani z další smlouvy, datované 2.1.1991, kterou uzavřel s právním předchůdcem žalobce (Bytovým podnikem v P., s.p.). Nevzniklo-li žalovanému k předmětné ubytovací jednotce právo osobního užívání bytu, jak správně dovodil odvolací soud, nemohlo se uplatnit ani ustanovení §871 odst. 1 obč.zák., neboť zde upravená zákonná transformace na právo nájmu bytu předpokládá, že ke dni 1.1.1992 právo osobního užívání bytu existovalo. Absence práva nájmu vylučuje i možnost obnovení nájemního vztahu upravenou v §676 odst. 2 obč.zák., na níž dovolatel poukazuje.
Dovolateli nelze přisvědčit ani pokud namítá neplatnost výpovědi ze dne 15.9.1995, dané mu právním předchůdcem žalobce, a to pro nesprávné označení ubytovací jednotky. Z obsahu spisu (žaloby na č.l. 2 a 3) se podává, že žalobce v žalobě uvedl, že ubytovací jednotka užívaná žalovaným, a označená původně jako jednotka "č. 5", nacházející se v V. nadzemním podlaží, byla nově označena jako jednotka "č. 505"; uvedenému označení odpovídal i žalobní petit (a také výrok rozhodnutí soudů obou stupňů v dané věci). Žalovaný správnost uvedeného označení jím užívané ubytovací jednotky v žalobě nezpochybnil (viz jeho vyjádření k žalobě na č.l. 11 až 13), a - jak vyplývá ze spisu - neučinil tak ani do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu; mezi účastníky tedy nebylo sporu o tom, že označení předmětné ubytovací jednotky v žalobě (jež je shodné s označením ve výpovědi ze dne 15.9.1995) odpovídá stávajícímu označení ubytovací jednotky, kterou žalovaný užívá, a jejíhož vyklizení se žalobce v dané věci domáhá. Pro úplnost se dodává, že skutečnost, že v předmětném domě došlo ke změně v označení ubytovacích jednotek, je Nejvyššímu soudu známa z jeho rozhodovací činnosti (srov. např. věc vedenou u tohoto soudu pod sp.zn. 26 Cdo 904/99, 26 Cdo 1097/2000 a 26 Cdo 2341/2000).
Dovolatel dále namítá, že v dané věci měla být podle §3 odst. 1 obč.zák. žaloba na vyklizení předmětné ubytovací jednotky zamítnuta, nebo povinnost žalovaného k vyklizení měla být vázána na zajištění náhradního bytu.
Podle §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V projednávané věci se odvolací soud možností aplikace uvedeného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro to, aby žalobci byl odepřen výkon jeho vlastnického práva, resp. práva hospodaření, tj. aby žaloba na vyklizení předmětné ubytovací jednotky byla zamítnuta. Dovolatel proti tomu namítá, že předmětnou ubytovací jednotku užíval v dobré víře, že mu k ní svědčí právo nájmu bytu, a že mu nebyl znám charakter předmětného domu.
Jak bylo dovozeno, žalovanému k předmětné ubytovací jednotce právo nájmu (osobního užívání) bytu nevzniklo. Okolnost, že žalovaný byl subjektivně přesvědčen o jiném právním stavu věci, však nelze přičítat k tíži žalobce, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaný uzavřel dne 1.2.1985 s právním předchůdcem žalobce smlouvu, jejíž obsah (jak vyplývá z výše uvedeného) důvodný předpoklad pro žalovaným tvrzenou dobrou víru neskýtal.
Pokud je pak v dovolání - s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96 - namítáno, že povinnost žalovaného k vyklizení měla být podmíněna zajištěním náhradního bytu, je třeba uvést, že tato námitka není případná, neboť v projednávané věci jde o užívání ubytovací jednotky (nikoli bytu), k níž žalovanému svědčil právní důvod užívání, který následně (v souladu se smlouvou, která jej založila) zanikl; jde tedy o situaci po skutkové i právní stránce odlišnou od té, které se týkalo zmíněné rozhodnutí.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání žalovaného podle §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková