ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1907.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1907/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. K. a 2) L. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 229/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 1999, č. j. 11 Co 619/98-40, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. března 1999, č. j. 11 Co 619/98-40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. srpna 1998, č. j. 11 C 229/96-29, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu "bytu č. 14 o velikosti 0+1, I. kategorie, sestávajícího z jednoho pokoje a příslušenství, ve IV. patře domu čp. 310, ulice Ch. v P." (dále jen "sporný byt", resp. "byt"), kterou dala žalobkyně žalovaným, určil, že "výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku", žalovaným uložil byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. března 1999, č. j. 11 Co 619/98-40, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Zatímco soud prvního stupně pokládal výpověď z nájmu bytu, která byla součástí žaloby, za platnou a zabýval se naplněností v ní uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."), odvolací soud se otázkou uplatněného výpovědního důvodu vůbec nezabýval, neboť dovodil, že výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon (obsažený v žalobě) je v daném případě neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost; přitom neurčitost výpovědi z nájmu bytu spatřoval v tom, že v ní nebylo uvedeno, "za které období nájemce dluží nájemné a v jaké výši ..., a ve smyslu §710 odst. 3 obč. zák. v ní nebyla uvedena lhůta, kdy má nájem skončit".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž - s přihlédnutím k jeho obsahu - uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), byť v dovolání, avšak bez jakékoli konkretizace, rovněž uvedla, že "rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování", tedy jakoby současně uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. brojí proti právnímu závěru, že výpověď z nájmu bytu je neplatná pro neurčitost. Má zato, že výpověď z nájmu bytu z důvodu upraveného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. lze pokládat za určitou, je-li v ní, jako v daném případě, uvedeno, že nájemci neplatili nájemné za dobu delší než tři měsíce (tedy za dobu alespoň čtyř kalendářních měsíců); z hlediska určitosti výpovědi z nájmu bytu je přitom nerozhodné, "za které měsíce konkrétně nebylo nájemné hrazeno". Požadavek "uvedení lhůty, kdy má nájem skončit" (§710 odst. 3 obč. zák.), byl rovněž podle přesvědčení žalobkyně naplněn, neboť "výpověď daná žalobcem žalovaným obsahovala výpovědní lhůtu, která je tříměsíční a počne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud k výpovědi přivolí ... byla-li tedy ve výpovědi obsažena výpovědní lhůta, bylo tím ve výpovědi zároveň stanoveno, kdy má nájem skončit". Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. března 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda v daném případě lze pokládat výpověď z nájmu bytu, obsaženou v žalobě, za právní úkon, který je - z důvodů uvedených v napadeném rozsudku - ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák. ).
Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není - li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může - li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, a ze dne 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98. Jestliže - praví se v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - pronajímatel neuvede ve výpovědi z nájmu lhůtu, kdy má nájem skončit, a to ani v návrhu na přivolení soudu k výpovědi, popřípadě uvede lhůtu kratší, než stanoví §710 odst. 3 obč. zák., jde o výpověď neplatnou. Soud tu nemůže nahrazovat chybějící nebo neplatný úkon svým rozhodnutím. V rozsudku ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že pronajímatelovu výpověď z nájmu bytu lze posoudit - z hlediska požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ustanovení §710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí, podle zásad vyjádřených v §711 odst. 2 obč. zák., k němuž je povolán soud, by výpověď náležitým podkladem být nemohla.
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 23. května 1996 (nebyla žalovaným dána před zahájením řízení); žaloba byla žalovaným doručena do vlastních rukou dne 29. srpna 1997 (první žalované) a dne 28. května 1997 (druhému žalovanému). V bodě I. žaloby byl specifikován sporný byt, jehož jsou žalovaní nájemci. Skutečnosti významné pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byly uvedeny v bodě II. žaloby tak, že žalovaní dluží žalobkyni nájemné za dobu delší než tři měsíce. V tomto bodě žaloby bylo současně uvedeno, že žalobkyně "tímto dává žalovaným výpověď z výše uvedeného bytu v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud k této výpovědi přivolí".
Z uvedeného především vyplývá, že výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon žalobkyně, učiněný v žalobě, obsahovala stanovení správné výpovědní lhůty a rovněž určení počátku jejího běhu; výpověď z nájmu bytu tak v souladu s ustanovením §710 odst. 3 obč. zák. obsahovala údaj o lhůtě, kdy měl nájem skončit, a mohla tudíž být náležitým podkladem pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí. V tomto ohledu tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně.
Jde-li o odvolacím soudem dovozenou neplatnost výpovědi z nájmu bytu pro neurčité vymezení výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., je zapotřebí zdůraznit, že požadavek určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.) se týká i specifikace užitého výpovědního důvodu. Neznamená to však (a ze žádného ustanovení to nevyplývá), že pronajímatel musí ve výpovědi, opírající se o ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., přesně specifikovat dobu, po kterou nájemce neplatil nájemné (nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu), a výši dluhu, který z tohoto titulu vznikl. Požadavku určitosti výpovědi neodporuje, je-li v ní uplatněný výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, např. i tak, že "žalovaní dluží žalobci nájemné za dobu delší než tři měsíce", jak tomu bylo v projednávané věci. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže - ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, a z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99. Protože odvolací soud přijal v napadeném rozsudku jiný právní závěr, byl i zde dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatněn důvodně.
Pro žalované byl tedy obsah projevu vůle žalobkyně jednoznačně seznatelný; mezi účastníky ostatně ani nebylo ohledně otázky určitosti výpovědi z nájmu bytu žádného sporu. Odvolacímu soudu tak nelze přisvědčit, pokud dovodil, že výpověď z nájmu bytu je z důvodů uvedených v napadeném rozsudku ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2001
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová