ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1918.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1918/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Michala Mikláše v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a o vzájemném návrhu na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 282/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 1999, č. j. 29 Co 375/98 - 88, takto:
I. Dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 1999, č. j. 29 Co 375/98 - 88, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 1998, č. j. 14 C 282/96 - 64, zamítající vzájemný návrh žalovaného na vyklizení družstevního bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, I. kategorie, který se nachází ve čtvrtém poschodí domu čp. 447 v P., se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti ostatním výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 1999, č. j. 29 Co 375/98 - 88, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 825,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. 6. 1998, č. j. 14 C 282/96 - 64, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu I. kategorie o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, ve čtvrtém poschodí domu čp. 447 v P. (dále též jen „předmětný byt\" nebo „byt\"). Výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva určil žalobkyni a rozhodl, že žalovanému nenáleží právo na zajištění bytové náhrady. Zároveň obvodní soud zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby byla žalobkyně zavázána vyklidit předmětný byt a vyklizený jej odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu nebo ubytování, a vyslovil, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil závěr, že účastníci nabyli za trvání manželství (uzavřeného dne 18. 4. 1981 a rozvedeného rozsudkem téhož soudu sp. zn. 14 C 139/90 pravomocně ke dni 10. 9. 1990) právo užívat předmětný byt, že jim tak vzniklo v listopadu 1989 podle §175 odst. 2 obč. zák. (v tehdy platném znění) právo společného užívání bytu a zároveň i společné členství v družstvu, a že toto užívací právo se podle §871 odst. 1 „novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb.\" transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely. Podle soudu prvního stupně žalovaný neprokázal tvrzení, o které opřel svůj vzájemný návrh na vyklizení bytu, tj. tvrzení, že v době splacení členského podílu v družstvu se žalobkyní - svou manželkou - trvale nežil; není proto výlučným nájemcem předmětného bytu. Vzhledem k tomu, že se účastníci řízení po rozvodu nedohodli o tom, kdo bude dalším nájemcem bytu a členem družstva, byl zjištěný skutkový stav posouzen podle §705 odst. 2 a 3 obč. zák. Pronajímatel ponechal otázku určení dalšího nájemce bytu na rozhodnutí soudu, ten proto zkoumal další zákonné hledisko - zájem nezletilých dětí. Konstatoval, že syn účastníků byl sice svěřen do výchovy žalovaného, že ale zájmem nezletilých dětí je třeba rozumět i zájem dítěte, které se narodilo žalobkyni z družského vztahu; právě v zájmu tohoto dítěte je - dovodil obvodní soud - aby předmětný byt získala do výlučného nájmu žalobkyně. Obvodní soud se zabýval i dalšími hledisky významnými pro určení budoucího nájemce bytu (zejména zásluhami na získání bytu, podílem na rozvratu manželství, majetkovými poměry účastníků, zdravotním stavem, využitím bytového prostoru a možnostmi zajištění bytové náhrady) a na tomto základě, především pak na základě zjištění, že žalovaný má svou bytovou potřebu uspokojenu a předmětný byt ani užívat nechce, určil výlučnou nájemkyní předmětného bytu žalobkyni, když vzal v úvahu i to, že tato plní řádně členské povinnosti, po řadu let byt užívá, pečuje o nezletilé dítě a nesvědčí ji ani právo nájmu k jinému bytu.
K odvolání obou účastníků, z nichž žalobkyně napadla pouze nákladový výrok, žalovaný pak podal odvolání proti oběma rozhodnutím o věci samé (o žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu a o vzájemném návrhu na vyklizení bytu), Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 1999, č. j. 29 Co 375/98 - 88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry obvodního soudu považoval odvolací soud za správné a k námitkám žalovaného uvedl, že ze spisu o rozvodu manželství účastníků nepochybně vyplynulo, že účastníci ukončili vedení společné domácnosti i intimní soužití v lednu 1990. V době uzavření dohody o užívání předmětného bytu manželství nevykazovalo znaky trvalého rozvratu a nešlo tedy o případ, na nějž by se vztahovalo ustanovení §175 odst. 3 obč. zák. Rozhodnutí soudu prvního stupně o „zrušení společného členství v družstvu\" a určení žalobkyně výlučnou nájemkyní bytu se odvolacímu soudu jevilo jako spravedlivé vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá jinou možnost bydlení, očekává narození dítěte a žalovanému svědčí právo nájmu k jinému bytu. Odvolací soud zároveň nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání, neboť podle jeho názoru v dané věci nebyla řešena otázka, která by měla po právní stránce zásadní význam (žalovaný v tomto svém procesním návrhu právní otázku, jíž takový význam přikládá, neformuloval).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. , a v němž uplatnil dovolací důvody podřazené ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (tedy tvrzením, že skutková zjištění soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování) vytkl dovolatel soudům obou stupňů, že vzaly za prokázané skutečnosti vyplývající z řízení o rozvod, aniž by se vypořádaly s „důkazy provedenými v řízení stávajícím\", a aniž by provedly hodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Zabýval se pak obsahem výpovědi žalobkyně i svědka MUDr. V. K. o jejich vzájemném vztahu za trvání manželství účastníků a dovozoval, že „z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo\", že žalobkyně neměla (v době přidělení předmětného bytu) v úmyslu trvale žít se žalovaným, s návrhem na rozvod manželství ale vyčkávala až do doby po přidělení bytu. Podle dovolatele právo společného užívání bytu a společné členství v družstvu nemohlo vzniknout, jestliže manželé spolu trvale nežili (§175 odst. 3 obč. zák. v tehdy platném znění).
V další části dovolání se dovolatel - s poznámkou, že tak činí pro případ, že by byl správný právní názor „o tom, že vzniklo právo společného členství manželů k bytu\" - zabýval kritikou právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) ve sporu o zrušení práva společného nájmu bytu.
Zásadní právní význam zde přiřadil především otázce, „zda lze připustit, aby soudy v rozhodné době pro převod družstevních bytů do vlastnictví přistupovaly ke zrušování práva společného nájmu, a tedy i členství k takovým bytům při vědomí toho, že jeden z účastníků sporu a tedy i jedna z oprávněných osob je tímto způsobem výrokem soudu připravována o majetkovou hodnotu zásadního významu\". S poukazem na fikci vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví podle §150 odst. 4 obč. zák. formuloval dovolatel i další otázku, jíž přikládá zásadní význam po právní stránce, totiž zda „jestliže na základě ust. §150 odst. 4 obč. zák. dojde ke vzniku podílového spoluvlastnictví, může být fakticky rozhodnutím soudu ve věci zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu toto právo zrušeno, aniž by bylo rozhodnuto o zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání\". Podle dovolatele je napadený rozsudek v rozporu s dobrými mravy a byla jím porušena ustanovení §142 a §150 obč. zák., neboť „fakticky došlo ke zrušení spoluvlastnictví, aniž by byl podán návrh na zrušení tohoto spoluvlastnictví\". Vycházeje z této argumentace dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a aby věc vrátil „soudu prvního stupně\" k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů, polemizovala s tvrzeními dovolatele (odmítla zejména tvrzení, že jí vznikl majetkový prospěch tím, že jí byl předmětný byt „přidělen\") a uvedla, že otázka, zda lze připustit, aby soudy v době rozhodné pro převod družstevních bytů do vlastnictví přistupovaly ke zrušení práva společného nájmu, nemá podle jejího názoru zásadní právní význam, a že ustanovení §3 obč. zák. není v dané věci použitelné. Navrhla proto, aby bylo dovolání žalovaného zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat jeho důvodnost (hodnotit z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je možné přípustnost dovolání obecně opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b/ a §239 o. s. ř.
Vady uvedené formou taxativního výčtu v §237 odst. 1 o. s. ř., které působí zmatečnost rozhodnutí, jejichž existence činí přípustným dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolatel nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají.
Není též dána přípustnost dovolání dle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (podle něhož je dovolání přípustné, jestliže byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 1998, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 1999, č. j. 29 Co 375/98 - 88, byl sice v pořadí druhým rozhodnutím obvodního soudu ve věci, vydaným poté, co odvolací soud zrušil jeho předchozí rozsudek z 5. 5. 1997, č.j. 14 C 282/96 - 28, tímto dalším rozsudkem ale nebylo rozhodnuto jinak, než v dřívějším rozsudku, nýbrž zcela shodně. Rovněž nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku potvrzujícího rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné (naopak návrhu na vyslovení této přípustnosti nevyhověl).
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání již pouze podle §239 odst. 2 o. s. ř., když právě na toto procesní ustanovení dovolatel poukazuje.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. není ovšem založena již tvrzením dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, ale nastává jen tehdy, jestliže dovolací soud shledá toto tvrzení opodstatněným.
Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních (a nikoli skutkových); způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tento dovolací důvod je naplněn tehdy, aplikuje-li soud na zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu, nebo při podřazování skutkových zjištění (souhrnu všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování) pod správně určenou právní normu vyloží nesprávně podmínky vyjádřené obecně v její hypotéze a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy. Z hlediska věcného (obsahového) vymezení dovolacího důvodu může jít pouze o důvod, jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - nepokládal za právně významné. Navrhl-li účastník, aby dovolání bylo připuštěno, aniž právně významné otázky konkretizoval v úplném výčtu (jako tomu bylo v souzené věci), vychází se z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na jejichž řešení založil své rozhodnutí. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem; proto se mohou právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl (zpochybnil-li v dovolání správnost řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal).
K tomu, aby konkrétní dovolání bylo shledáno přípustným ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř., je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež současně dovolatel fakticky napadl (neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, obsahuje-li řešení právní otázky, jež má právní relevanci i pro posouzení jiných (obdobných) sporů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy jde o právní otázky, které vyšší soudy doposud neřešily nebo otázky, jejichž řešení je v rozhodovací praxi těchto soudů nejednotné nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře, a také tehdy, shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od této konstantní judikatury odchýlit.
Teprve naplnění všech uvedených procesních skutečností ve svém souhrnu je předpokladem přípustnosti dovolání. Tento předpoklad ale není naplněn v situaci, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže příznivě projevit v poměrech dovolatele proto, že v řízení o dovolání, jehož přípustnost má být opřena pouze o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., není dovoleno, aby dovolací soud vycházel z jiných skutkových zjištění než z těch, jaká učinil odvolací soud, neboť dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (námitku, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování) zde uplatnit nelze. O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu tohoto procesního ustanovení jde, jsou-li zde pochybení ve zjištění skutkového stavu, spočívající v tom, že skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, je vadné, z tohoto hlediska bylo příčinou nesprávného rozhodnutí. Skutkové zjištění, týkající se skutečností významných pro posouzení věci z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva, nemá oporu v provedeném dokazování, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů pravidlům obsaženým v §132 o. s. ř. kromě jiného i proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul-li skutečnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo, popř. jestliže je v hodnocení důkazů a poznatků, plynoucích z přednesů účastníků nebo vyšlých v řízení najevo, logický rozpor (z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti).
Z toho, co bylo uvedeno, především plyne, že vzhledem k obsahu dovolání nelze z jeho podnětu podrobit dovolacímu přezkumu ten výrok odvolacího rozsudku, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající vzájemnou žalobu na vyklizení předmětného bytu, podanou J. K. proti M. K. Právní otázky formulované v dovolání jako ty, jimž dovolatel přikládá zásadní význam, se totiž uvedeného výroku netýkají - vztahují se výlučně k řešení sporu o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu. Námitky dovolatele proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (popř. i soudem prvního stupně), to jest proti procesní činnosti, na jejímž základě soud dospěl ke skutkovému zjištění o existenci soužití účastníků v době rozhodné pro vznik práva společného nájmu bytu, nejsou pro účely dovolacího řízení významné, neboť jejich prostřednictvím dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (jak vyplývá z výše podaného výkladu tohoto zákonného ustanovení). Právě vyslovený závěr o nemožnosti opřít přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku o jakékoli z obecně použitelných procesních ustanovení musel vést Nejvyšší soud k rozhodnutí, jímž dovolání v této části odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Pokud jde o výtky dovolatele, směřující proti té části odvolacího rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 1998, č. j. 14 C 282/96 - 64, ve výrocích o zrušení práva společného nájmu bytu, jde bezesporu o zpochybnění správnosti právního posouzení věci, a tedy o uplatnění relevantního dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Druhá z obou právních otázek, formulovaných dovolatelem, však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, protože na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Naproti tomu právní problematice vymezené dovolatelem v prvé ze shora citovaných otázek, jež předložil k dovolacímu přezkumu, lze podle názoru dovolacího soudu přiznat zásadní význam podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť v době, kdy bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (v lednu 1999), šlo ještě o problematiku odpovídající kriteriím §239 odst. 2 o. s. ř. ve smyslu výkladu podaného v předcházející části tohoto rozsudku. Touto problematikou se Nejvyšší soud České republiky zabýval v rozsudku ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2417/98; mimo jiné v něm uvedl, že za splnění hmotněprávních předpokladů uvedených v §705 obč. zák. „... je soud povinen podle citovaného ustanovení postupovat (srov. dikci „rozhodne\", použitou v ust. §705 odst. 1 a 2 věta druhá obč. zák.), tj. zrušit právo společného nájmu družstevního bytu manžely a určit, který z nich bude jako člen družstva dalším nájemcem bytu. Skutečnost, zda rozvedení manželé, společní nájemci družstevního bytu a společní členové družstva uplatnili nárok na převod bytu do vlastnictví ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. (resp. zákona č. 42/1992 Sb.), není pro rozhodnutí soudu z hlediska ust. §705 obč. zák. právně významná\". Odkázal též na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26.11.1993, sp. zn. 2 Cdo 56/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1995, pod pořadovým číslem 5, podle něhož výsledek řízení o nahrazení souhlasu s výzvou družstvu k převodu bytu do vlastnictví nemá právní význam pro rozhodování podle ustanovení §705 obč. zák. o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a určení, kdo bude jako člen družstva dále nájemcem bytu po rozvodu manželství.
Ve stejném rozsudku se Nejvyšší soud zabýval i možností odepřít rozvedenému manželovi právo na vydání rozhodnutí podle §705 obč. zák. s poukazem na ust. §3 odst. 1 obč. zák. Takovou možnost sice obecně nevyloučil, zdůraznil ale, že „ustanovení §705 obč. zák. sleduje cíl upravit právní vztahy obou rozvedených manželů, společných nájemců bytu k tomuto bytu. To se projevuje také v tom, že právo domáhat se vydání rozhodnutí podle tohoto ustanovení svědčí kterékomukoliv z rozvedených manželů. Již z tohoto důvodu mohou být případy, kdy bude možno podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odepřít rozvedenému manželovi ochranu jeho práva, spíše případy výjimečnými, které musí být odůvodněny výjimečnými okolnostmi konkrétního případu, které odůvodňují závěr, že na žalobci (rozvedeném manželovi) lze spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vydání rozhodnutí podle §705 obč.zák.) dočasně odepřena. Takovou okolnost nelze shledávat ve skutečnosti, že rozvedení manželé uplatnili nárok na převod bytu do vlastnictví podle zák. č. 72/1994 Sb. Právo domáhat se vydání rozhodnutí podle §705 obč. zák. a právo vyplývající z citovaného zákona jsou nároky samostatné, pro jejichž uplatnění jsou stanoveny různé zákonné předpoklady, a z právní úpravy obou těchto nároků nevyplývá, že by jejich vzájemný vztah bylo možno vyjádřit nadřazením jednoho z nich nad druhým\".
V citovaném judikátu byl vyjádřen i právní názor, že žalobu nelze zamítnout ani za analogického použití §142 odst. 2 obč. zák., neboť toto ustanovení „se vztahuje na případy zrušení podílového spoluvlastnictví, tj. na případy, kdy zde existuje právní (spoluvlastnický) vztah, který je podle tohoto ustanovení vypořádáván. O takovýto případ se však v dané věci nejedná, když účastníci nejsou podílovými spoluvlastníky, a nesvědčí jim ani takové společné majetkové právo, jehož existence by případně odůvodňovala analogickou aplikaci (§853 obč. zák.) ust. §142 odst. 2 obč. zák.\". K námitce, že vyhovění žalobě podle §705 obč. zák. by znamenalo zásah do práva (dovolatele) na převod bytu do vlastnictví, resp. do spoluvlastnictví, a žalobkyně by tak získala na jeho úkor značné majetkové hodnoty, pak Nejvyšší soud uvedl, že „zánik členství jednoho z rozvedených manželů v družstvu je ... zákonným důsledkem zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely a určení, který z nich bude dalším nájemcem bytu; členství v družstvu (a od něho odvozené právo na převod družstevního bytu do vlastnictví) pak svědčí pouze tomu z rozvedených manželů, který byl určen dalším nájemcem družstevního bytu, přičemž ... může návrh na vydání rozhodnutí podle §705 obč. zák. uplatnit kterýkoliv z rozvedených manželů\".
Ústavní soud České republiky, který rozhodoval o ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku, tuto stížnost zamítl nálezem ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 216/99, když právní závěry, na nichž rozsudek Nejvyššího soudu spočíval, označil za správné (blíže viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, ročník 1999 - IV. díl, nález poř. číslo 177).
Dovolací soud tedy shledává, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (v části, v níž tento soud interpretoval a aplikoval ustanovení §705 odst. 2 a 3 obč. zák.) není v rozporu s citovanými právními názory Nejvyššího soudu, od nichž není důvod odchýlit se ani v této věci, a uzavírá, že výtka nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. nebyla dovolatelem uplatněna opodstatněně. Vzhledem k tomu, že na jiném místě tohoto rozsudku již bylo řečeno, že řízení netrpí vadami podle §237 odst. 1 o. s. ř. (a není tak dán dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), a že není naplněn ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., muselo být dovolání žalovaného v části, v níž bylo shledáno přípustným, zamítnuto jako nedůvodné (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. Žalovaný, který neměl v dovolacím řízení úspěch, a který nese i procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo zčásti odmítnuto, je povinen nahradit žalobkyni ve třídenní pariční lhůtě náklady vynaložené na zastoupení advokátem v úhrnné výši 825,- Kč (podle §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., činí odměna za sepis dovolacího vyjádření 500,- Kč, tato částka se ovšem podle §12 odst. 2 citované vyhlášky zvyšuje o 250,- Kč vzhledem ke spojení dvou věcí, k němuž došlo důsledku podání vzájemného návrhu; k nákladům řízení, účelně vynaloženým žalobkyní, patří i paušální náhrada hotových výloh advokátky ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 2 citované vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. července 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu