ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1933.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1933/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) I. K., a B) I. H., proti žalovanému F. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 243/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 1999, č. j. 14 Co 22/99-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 1999, č. j. 14 Co 22/99-45, potvrdil - s tam uvedenou opravou - rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (soudu prvního stupně) ze dne 16. září 1998, č. j. 19 C 243/98-24, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě, a výrokem označeným I. přivolil "k výpovědi z nájmu bytu č. 6 o velikosti 1+1, III. kategorie ve 4. poschodí (po opravě provedené odvolacím soudem "ve 4. nadzemním podlaží") domu čp. 1205 v P. (dále jen "sporný byt", resp. "byt"), dané navrhovateli odpůrci", výrokem označeným II. určil, že "nájem bytu skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku", výrokem označeným III. žalovanému uložil, aby byt "vyklidil a vyklizený předal navrhovatelům do 15 ti dnů po zajištění přístřeší", a výrokem označeným IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání, když své rozhodnutí neshledal zásadně právně významným.
Odvolací soud vyšel ze soudem prvního stupně učiněného zjištění, že žalovaný jako nájemce sporného bytu přenechal tento byt bez písemného souhlasu pronajímatelů (žalobců) do užívání D. H. Na základě uvedeného zjištění dovodil, že žalovaný přenechal byt do podnájmu D. H. bez písemného souhlasu žalobců jako pronajímatelů, a stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že tím došlo k naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), uplatněného žalobci ve výpovědi z nájmu bytu (otázkou naplněnosti dalšího uplatněného výpovědního důvodu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. se soudy nezabývaly). Přitom - stejně jako soud prvního stupně - odkázal rovněž na ustanovení §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. Rozhodnutí soudu prvního stupně pokládal za správné i ve vztahu k běhu výpovědní lhůty a stejně tak ve výroku ohledně povinnosti byt vyklidit s vázaností na zajištění přístřeší (§710 odst. 3 ve spojení s §711 odst. 2 a §712 odst. 5 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 a §238 odst. 1 (správně §238 odst. 1 písm. a/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. namítl, že "odvolací soud provedl velmi rozsáhlé dokazování v rámci odvolacího řízení, které přesahuje jeho možnosti stanovené v §213 odst. 2 o.s.ř., a tím došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Tím byla odňata odpůrci možnost bránit se proti provedeným důkazům soudu druhého stupně v rámci odvolacího řízení, např. i návrhem na výslechy svědků ...". Vada podle citovaného ustanovení spočívá i v tom, že bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, doručené dne 16. září 1998, která se netýká bytu žalovaného v P., nýbrž bytu v P. (tedy nikoliv bytu žalovaného). Kromě toho nelze podle názoru žalovaného přivolit k výpovědi z nájmu bytu ( v P.) ve 4. nadzemním podlaží, jak to v konečném důsledku učinil odvolací soud, týkala-li se výpověď z nájmu bytu ( v Plzni) ve 4. podlaží. Navíc odvolací soud rozhodl v tomto ohledu nad rámec žalobního návrhu. Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. žalovaný napadl správnost skutkového zjištění, že přenechal byt (bez písemného souhlasu žalobců) do užívání D. H. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnil závěr, že byt přenechal (bez písemného souhlasu pronajímatelů) do podnájmu D. H. (pouhý přechodný pobyt svého přítele v bytě žalobcům oznámil již dne 1. července 1997), čímž v konečném důsledku napadl závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ve spojení s §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. Navíc ke dni doručení výpovědi nebyl byt užíván nikým (v té době jej D. H. již pět měsíců neužíval), neboť byl nezpůsobilý užívání. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci ve vyjádření k dovolání namítli, že v daném případě jde o rozsudek, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (nikoliv změněn) a proto nemůže být dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.; dovolání však není přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť nejde o rozhodnutí zásadně právně významné. Zároveň se ale podrobně vyjádřili i k obsahové konkretizaci uplatněných dovolacích důvodů a vyslovili přesvědčení, že žádný z nich naplněn není. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. března 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, nýbrž jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
S přihlédnutím k právě uvedenému nelze napadený rozsudek, a to ani v části týkající se opravy, pokládat za rozsudek měnící, jak se - vzhledem k tvrzené přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - mylně domnívá žalovaný; jednoznačně jde o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti stanovené účastníkům řízení jsou podle závěrů těchto rozsudků totožné.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaný se přípustnosti dovolání dovolává rovněž poukazem na toto ustanovení.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, přičemž současně musí jít o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů - tj. soudů rozhodujících o dovoláních (dříve o stížnostech pro porušení zákona) či odvoláních - nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu (soudu prvního stupně), které bylo vyššími soudy akceptováno a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za otázku zásadního právního významu však nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí; jestliže však odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, zpravidla o otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. půjde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné na straně 135 a 136 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné na straně 296 - 300 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhl obecně, tj. bez konkretizace otázky, resp. otázek, které by měly být podrobeny dovolacímu přezkumu, vyslovení přípustnosti dovolání. Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou vymezeny všemi právními závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Jelikož však rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jediném právním závěru - závěru o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ (ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty první a druhé) obč. zák., uplatněného žalobci ve výpovědi z nájmu bytu (žalovaný přenechal sporný byt do podnájmu D. H. bez písemného souhlasu žalobců jako pronajímatelů), jsou objektivní hranice možného dovolacího přezkumu vymezeny tímto právním závěrem, který žalovaný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. rovněž napadl.
S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaný skutečně napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Otázka naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ (ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty první a druhé) obč. zák. by mohla být otázkou zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť na jejím řešení toto rozhodnutí spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, jestliže na základě zjištěných skutečností (žalovaný jako nájemce sporného bytu přenechal tento byt bez písemného souhlasu pronajímatelů /žalobců/ do užívání D. H.) dovodil závěr o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ (ve spojení s §719 odst. 1 věty první a druhé) obč. zák. Ustálený výklad institutu podnájmu bytu vychází z toho, že právo uzavřít smlouvu o podnájmu je jedním z dispozičních oprávnění nájemce bytu; nesvědčí osobě, jejíž nájemní vztah zanikl, a která v bytě bydlí do zajištění bytové náhrady (srov. §712a obč. zák.). Podnájemní vztah je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému - podnájemci své nájemní právo k bytu (jeho části). O podnájem nejde proto tehdy, pronajímá-li byt (jeho část) jinému vlastník domu (bytu). Pronajme-li byt vlastník, jde o vztah nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč. zák. Podnájemní vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Nájemce odpovídá pronajímateli za řádné užívání bytu (jeho části) podnájemcem; v úvahu přichází i odpovědnost nájemce za závady a poškození bytu a domu podnájemcem (srov. §693 obč. zák.), příp. uplatnění výpovědního důvodu pronajímatelem vůči nájemci podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. pro porušování dobrých mravů podnájemcem. Podnájem vzniká smlouvou mezi nájemcem a podnájemcem. Zákon nestanoví obligatorně její písemnou formu; může být tedy uzavřena i ústně, příp. konkludentně. Smlouvu o podnájmu lze uzavřít jen s písemným souhlasem pronajímatele. Nedá-li k ní pronajímatel písemný souhlas, bude smlouva o podnájmu absolutně neplatná (§719 odst. 1 věta první, §39 obč. zák.); přenechání bytu (jeho části) do podnájmu (bez písemného souhlasu pronajímatele) je současně výpovědním důvodem podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (§719 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Projev vůle pronajímatele s uzavřením smlouvy o podnájmu již nelze - na rozdíl od právní úpravy platné do 31. prosince 1994 - nahradit rozhodnutím soudu ve smyslu §161 odst. 3 o.s.ř. V rozsudcích ze 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, pak Nejvyšší soud České republiky dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho část) do podnájmu jiného, aniž by za to získal od podnájemce úplatu. V této souvislosti nelze ani pominout, že Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném v sešitě 1 - 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. Podnájem se může týkat jak celého bytu, tak i části bytu. Smlouva o podnájmu může být uzavřena písemně, ústně i konkludentně; písemný souhlas pronajímatele musí být dán vždy (§719 odst. 1 obč. zák.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost), aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace. Zbývá dodat, že i kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, čímž by se dovolání stalo ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným, byl by dovolací přezkum vyhrazen pro řešení závažných právních otázek (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). V dovolacím řízení by pak bylo lze přezkoumávat pouze správnost právního posouzení věci, respektive odvolacím soudem provedené řešení vymezených právních otázek, a způsobilým dovolacím důvodem by tudíž byl - vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Protože by jím nemohl být dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jímž lze vyjádřit námitky proti skutkovým zjištěním, nemohla by být v dovolacím řízení přezkoumána správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, jak mimo jiné požaduje dovolatel.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl ve smyslu části dvanácté /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlavy první /Přechodná ustanovení k části první/, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 800,- Kč (2 krát 400,- Kč podle §9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 150,- Kč, tj. 2 krát režijní paušál po 75,- Kč podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. ledna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová