ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2019.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 2019/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. V. K.., správce konkursní podstaty Družstva Jednota Č., proti žalované D. K., o zaplacení částky 224.315,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 780/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. února 2001, č.j. 30 Co 22/2001 - 104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 30.11. 2000, č.j. 15 C 780/97 - 92, zamítl žalobu na zaplacení částky 224.315,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalobce (správce konkursní podstaty) nahradit žalované ve třídenní pariční lhůtě na nákladech řízení částku 40.521,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně, jehož předcházející (rovněž zamítavý) rozsudek v této věci, vydaný dne 8. 6. 2000 pod č.j. 15 C 780/97 - 53, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 9. 2000, č.j. 30 Co 385/2000 - 76, dovodil, že mezi „právním předchůdcem“ žalobce (míněn je úpadce - Družstvo Jednota Č.) a žalovanou byla v březnu 1992 uzavřena platná smlouva o pronájmu prostor a vnitřního vybavení v provozovně 609 v M., a prodejny v témže objektu, a to na dobu desíti let, že tento nájemní vztah zanikl ke dni 30. 9. 1993 v důsledku výpovědi z nájmu, a že požadavek žalobce na placení nájemného za dobu po datu 30. 9. 1993 (tj. požadavek, který zůstal předmětem sporu po částečném zpětvzetí žaloby), není oprávněný.
K odvolání žalobce, který se - podle obsahu podání - domáhal změny napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a vyhovění žalobě na zaplacení částky 224.315,- Kč s příslušenstvím, rozhodoval ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Odvolací soud, který s ohledem na dobu vydání prvostupňového rozsudku postupoval v odvolacím řízení v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen „zákon č. 30/2000 Sb.“), podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000, shledal rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé správným, když se ztotožnil s jeho skutkovými závěry i s právním posouzením věci. Proto rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, č.j. 30 Co 22/2001 - 104, potvrdil napadený rozsudek „ve výroku I. žalobu zamítajícím“, současně ale zrušil jeho nákladový výrok, označený římskou číslicí II., s tím, že v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení nákladového výroku prvostupňového rozsudku byla skutečnost, že tuto část rozhodnutí shledal odvolací soud nepřezkoumatelnou pro nesrozumitelnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 9. 4. 2001, podal žalobce, zastoupený advokátem, dovolání sepsané a odeslané poštou soudu prvního stupně dne 4. 6. 2001 (doručeno soudu bylo dne 5. 6. 2001). Tímto dovoláním, adresovaným původně Vrchnímu soudu v Praze a po opravě pak „Nejvyššímu soudu v Brně“, domáhal se žalobce zrušení odvolacího rozsudku a také toho, aby dovolací soud žalobě na zaplacení částky 224.315,- Kč s příslušenstvím vyhověl. Dovolání neobsahovalo odkaz na žádné procesní ustanovení, z něhož by měla plynout včasnost a přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku, z obsahu podání pak bylo možno dovodit, že se jím odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky především řešil otázku, zda má o dovolání rozhodnout podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb. (tedy do 31. 12. 2000), anebo podle občanského soudního řádu ve znění, jehož nabyl dne 1. 1. 2001 právě účinností zákona č. 30/2000 Sb. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že (jak již bylo zmíněno) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, vycházející z přechodného ustanovení, obsaženého v části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., odvolání žalobce proti prvostupňovému rozsudku, vydanému dne 30. 11. 2000, projednal a rozhodl o něm podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do dne 31. 12. 2000.
Pro dovolací soud podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., platí, že podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“ nebo „občanský soudní řád“) se projednají a rozhodnou nejen dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, ale i dovolání proti rozhodnutím vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Projednáním a rozhodnutím dovolání „podle dosavadních právních předpisů“ ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí také posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, poř. č. 70, sešit 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za situace, kdy krajský soud (správně) postupoval v odvolacím řízení podle dosavadních právních předpisů ve výše vyloženém smyslu, musel být tedy i v dovolacím řízení aplikován občanský soudní řád ve znění přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání podal účastník řízení - žalobce (tedy osoba k tomu oprávněná ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky dovolacího řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), stalo se tak ale až po uplynutí zákonné dovolací lhůty.
Podle §240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle §240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty nelze prominout, lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V souzené věci byly stejnopisy rozsudku odvolacího soudu doručovány soudem prvního stupně (§225 o. s. ř. ), přičemž - jak je ze spisu patrno - k doručení těchto písemností oběma advokátům, zastupujícím sporné strany, došlo dne 9. 4. 2001 (viz doručenky u č.l. 106 p. v.). Uvedeného dne nabyl tedy napadený rozsudek právní moci a posledním dnem jednoměsíční dovolací lhůty, stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., která od právní moci rozsudku počala plynout, byla středa 9. 5. 2001. Žalobcovo dovolání, datované dne 4. 6. 2001 a stejného dne odeslané poštou na adresu soudu prvního stupně, je proto zjevně opožděné, neboť bylo podáno až poté, kdy zákonná dovolací lhůta marně uplynula. Z tohoto důvodu bylo nadbytečné zkoumat, zda jde vůbec o dovolání přípustné podle některého ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, a nepřicházelo v úvahu, aby z jeho podnětu Nejvyšší soud přezkoumával správnost napadeného rozsudku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Opožděné dovolání totiž muselo být v souladu s ustanovením §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a v postupu dle §243a odst. 1 věty prvé o. s. ř., tedy bez jednání, odmítnuto.
Dovolatel nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalované však nevzešly v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. vůči dovolateli právo. Této procesní situaci tak odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2001
JUDr. Hana Müllerová , v.r.
předsedkyně senátu