ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.205.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 205/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyň A) J. H., a B) L. M., zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu N. J., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 30/92, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2000, č. j. 11 Co 41/2000-180, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dovolacího soudu) ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 23 Cdo 202/98-154, byl k dovolání žalobkyň zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě (odvolacího soudu) ze dne 12. května 1997, č. j. 11 Co 135/96-125, jímž byl změněn žalobě zcela vyhovující rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně (soudu prvního stupně) ze dne 21. prosince 1995, č. j. 12 C 30/92-76, tak, že podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"), byla zamítnuta žaloba „na vydání a vyklizení domu čp. 855 s parcelou č. 481/1 - zast. plochou a parcelou č. 54/1 - zahradou\" v katastrálním území N. J. (dále jen „dům čp. 855 s pozemky\", resp. „požadované nemovitosti\"), a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V citovaném rozsudku byl odvolací soud – s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 1993, sp. zn. 15 Ca 37/93, uveřejněný pod č. 41 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – zavázán právním názorem, že vzdání se přídělu nemovitostí, jež bylo učiněno písemně a jež bylo státem také písemně přijato, lze považovat za smlouvu o darování nemovitostí státu, k němuž mohlo dojít v tísni ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d/ restitučního zákona. Současně bylo odvolacímu soudu uloženo, aby se v dalším řízení zabýval nejen posouzením věci podle §6 odst. 1 písm. d/ restitučního zákona, nýbrž vzhledem k námitkám žalovaného, uplatněným ve vyjádření k dovolání, rovněž posouzením věci podle §8 odst. 1 restitučního zákona ve vztahu k domu a podle §6 odst. 1 vládního nařízení č. 163/1947 Sb. v návaznosti na možnou aplikaci ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\").
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. června 2000, č. j. 11 Co 41/2000-180, odvolací soud změnil odvoláním napadený vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vydání požadovaných nemovitostí opětovně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (před soudem prvního stupně). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – při vázanosti právním názorem, přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 23 Cdo 202/98-154 – sice dovodil, že v daném případě došlo k naplnění restitučního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. d/ restitučního zákona, neboť požadované nemovitosti byly státu darovány v tísni, avšak uzavřel, že žalobě vzhledem k ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (ve spojení s §6 vládního nařízení č. 163/1947 Sb.), použitelnému i v restitučním řízení, nelze vyhovět proto, že vzniklá křivda již byla odčiněna „poskytnutím náhradního přídělu (domu čp. 1565 se všemi parcelami zapsanými na vl. č. 2089) … poskytnutím jiné nemovitosti, kterou navrhovatelky dosud užívají\" (dále jen „dům čp. 1565 s pozemky\").
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, v němž uplatnily dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnily správnost skutkového závěru, že jim byly jako náhrada za státu darované a jim původně přidělené nemovitosti (dům čp. 855 s pozemky) přídělem poskytnuty jiné nemovitosti (dům čp. 1565 s pozemky). V této souvislosti namítly, že zatímco dům čp. 1565 s pozemky byl přidělen třem osobám, byl dům čp. 855 s pozemky přidělen pouze manželům H., že dům čp. 855 s pozemky se na rozdíl od domu čp. 1565 s pozemky nacházel v klidové oblasti, a to bez návaznosti na další nemovitost, že přídělová cena domu čp. 855 s pozemky činila 164.053,- Kč a domu čp. 1565 s pozemky pouze 133.832,- Kč, že po dobu pěti let byli manželé H. v domě čp. 1565 pouhými nájemníky a platili nájemné a dva byty v domě byly pronajaty jiným osobám, že dům čp. 1565 byl postaven z nekvalitních cihel a že investice do domu čp. 855 nebyly manželům H. nikdy uhrazeny. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítly, že s přihlédnutím k právě zmíněným skutečnostem a rovněž k tomu, že není nic nemravného na možnosti či schopnosti vlastnit majetek nabytý poctivě, jejich „nárok není nemravný ve smyslu §3 obč. zák.\". Současně uvedly, že ustanovení §6 vládního nařízení č. 163/1947 Sb. o možnosti přidělit pouze jeden domek bylo již předzvěstí úpravy vlastnických vztahů po 25. únoru 1948. Navrhly, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a dále mimo jiné namítl, že příděl domu čp. 1565 s pozemky byl od počátku náhradou za původní příděl, jehož se původní přídělci za náhradu vzdali. Náhradní příděl je tak v dané věci podstatnou a rozhodující skutečností. Přitom „přídělové\" a ani obecné předpisy zásadu rovnocennosti náhrady nestanovily. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. června 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Ustanovením §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká - li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Soud prvního stupně nedovodil rozpornost uplatněného nároku s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť vyšel při posouzení věci ze skutkového závěru, že následný příděl domu čp. 1565 s pozemky nenahrazoval původní příděl domu čp. 855 s pozemky, jehož se tehdejší přídělci vzdali, proto, že k přídělu domu čp. 1565 s pozemky došlo až po řadě let, příděly měly rozdílnou hodnotu a užitkovost a okruh přídělců domu čp. 855 s pozemky nebyl totožný s okruhem přídělců domu čp. 1565 s pozemky. Přitom však – stejně jako odvolací soud – vzal z provedených důkazů za zjištěno, že již v době vzdání se původního přídělu se místní národní výbor v protokolu ze dne 15. září 1950 zavázal, že přídělcům přidělí jako náhradu za dům čp. 855 s pozemky dům čp. 1565 s pozemky, a že k tomuto přídělu rovněž došlo. Odvolací soud pak po doplnění dokazování v odvolacím řízení dále mimo jiné zjistil, že v přihlášce ze dne 5. října 1950 B. a J. H. požádali o příděl domu čp. 1565 s pozemky do spoluvlastnictví s dcerou L. H., každému z nich k 1/3, že dům čp. 1565 s pozemky byl přídělcům přidělen rozhodnutím ze dne 11. ledna 1951 za přejímací cenu 133.832,- Kč, a že po zrušení přídělu domu čp. 855 s pozemky byly částky zaplacené přídělci na tento dům převedeny na účet jim nově přiděleného domu čp. 1565 s pozemky. Uvedená zjištění mají oporu v provedených důkazech. Odvolací soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a přednesů účastníků vyplynuly, a v tomto ohledu mu nelze nic vytknout; ostatně žalobkyně zjištění o přidělení domu čp. 1565 s pozemky ani nezpochybňují – tvrdí pouze, že nově přidělený dům neodpovídal z důvodů uvedených v jejich dovolání kvalitě původně přiděleného domu čp. 855, a že za této situace nemohl být náhradou za původní příděl. Na základě uvedených skutkových zjištění pak odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že dům čp. 1565 s pozemky byl přídělcům přidělen jako náhrada za dům čp. 855 s pozemky, jehož přídělu se původní přídělci vzdali. Uvedený skutkový závěr lze pokládat za správný, neboť jej lze z provedených důkazů dovodit. Je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyl použit důvodně.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalobkyň, půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. /ve spojení s §6 vládního nařízení č. 163/1947 Sb./, který je aplikovatelný rovněž v restitučním řízení, a to proto, že vzniklá křivda byla již odčiněna poskytnutím náhradního přídělu, tj. přídělem domu čp. 1565 s pozemky.
V rozsudku ze dne 2. července 1999, sp. zn. 23 Cdo 291/99, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že poměr mezi restitučním zákonem jako předpisem občanskoprávním a občanským zákoníkem je poměrem zákona zvláštního k zákonu obecnému. Restituční zákon jako předpis speciální nemá –na rozdíl od občanského zákoníku coby předpisu obecného – vlastní ustanovení pojednávající o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z poměru restitučního zákona (zákona speciálního) a občanského zákoníku (zákona obecného) vyplývá, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. se při absenci takového ustanovení obecné povahy v restitučním zákoně uplatní i při výkonu práv a povinností z občanskoprávních vztahů podle restitučního zákona. Od uvedeného závěru se dovolací soud neodchyluje ani v dané věci. Zbývá dodat, že ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. října 2000, sp. zn. I. ÚS 490/99, odmítnuta.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Nepodařilo - li se žalobkyním prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit správnost skutkového závěru, že dům čp. 1565 s pozemky byl přídělcům přidělen jako náhrada za dům čp. 855 s pozemky, jehož přídělu se původní přídělci vzdali, je – a to i s přihlédnutím k ustanovení §6 vládního nařízení č. 163/1947 Sb., z něhož vyplývá, že témuž uchazeči mohl být přidělen pouze jeden domek – správný právní závěr, že nárok na vydání domu čp. 855 s pozemky je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť spáchaná křivda byla odčiněna poskytnutím náhradního přídělu (domu čp. 1565 s pozemky). Za správný lze v této souvislosti pokládat rovněž odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, (uveřejněný pod č. 69 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), s jehož závěry se dovolací soud ztotožňuje i v dané věci. Podle citovaného rozsudku je totiž nezbytným předpokladem pro uplatnění tzv. „restitučních\" zákonů, tj. i zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že křivda, na jejíž zmírnění restituční normy pamatují, nebyla zhojena před jejich účinností. K námitce, že ustanovení §6 vládního nařízení č. 163/1947 Sb. bylo již předzvěstí úpravy vlastnických vztahů po 25. únoru 1948, lze dodat, že bylo-li uvedené ustanovení obecně aplikováno ve vztahu k přídělcům v době, v níž byly uvedené příděly aktuální (v době, kterou je zapotřebí v těchto souvislostech sledovat), pak není důvodu toto ustanovení pomíjet při hodnocení, zda nárok, mající svůj původ právě v této době, je či není ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalobkyň, správný (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně (dovolatelky) nebyly v dovolacím řízení úspěšné a procesně úspěšnému žalovanému vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání, které bylo sepsáno advokátem. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 23. října 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky. Zbývá dodat, že hodnota požadovaných věcí nebyla vyčíslena a byla zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. června 2001
JUDr. Miroslav F e r á k,v.r.
předseda senátu