ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2200.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2200/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Michala Mikláše v právní věci žalobce P. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. H., o zaplacení 30.717,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 31/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 1999, č. j. 6 Co 906/99 - 81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 1. 1999, č. j. 8 C 31/98 - 65, zavázal žalovaného, aby ve třídenní pariční lhůtě zaplatil žalobci částku 30.717,40 Kč s příslušenstvím (specifikovaným ve výrokové části rozsudku) a náklady řízení, a aby uhradil státu soudní poplatek. Ve sporu, v němž se žalobce na základě dohody, uzavřené mezi účastníky o „spoluužívání\" družstevního bytu I. kategorie o velikosti 3 + 1, v Č. na ulici J. čp. 32 (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\") domáhal zaplacení výše uvedené částky, vzal soud prvního stupně za prokázáno, že žalovaný užíval předmětný byt v době od dubna 1997 do poloviny ledna 1998, že žalobce hradil účty za telefon za dobu od dubna 1997 do poloviny ledna 1998, rovněž pak na jeho jméno zněly i předpisy nájemného, které za uvedené období platil, že „výpisem z faktur JČE, výpisem ze sporožirového účtu jsou doloženy platby navrhovatele za elektřinu, platby telekomunikačních poplatků\", že se žalovanému nepodařilo prokázat, že by za užívání žalobci zaplatil více než částku 7.000,- Kč, ani to, že by byt zhodnotil (a že by proto měl právo po dobu půl roku užívat byt za platbu pouhých 1.000,- Kč měsíčně). Okresní soud tak dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, že toto bezdůvodné obohacení co do výše odpovídá zažalované částce, a žalobě proto vyhověl. Otázky, k nimž se vztahovaly důkazní návrhy žalovaného, tj. otázku „vztahu nezletilého syna a navrhovatele se zřetelem k předmětnému bytu\", i to, zda bytové družstvo dalo, či nedalo souhlas k podnájmu bytu, považoval přitom okresní soud pro řízení za nepodstatné.
K odvolání žalovaného, který existenci dluhu popíral a namítal i nedostatek žalobcovy aktivní legitimace, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 4. 1999, č. j. 6 Co 906/99 - 81, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, učiněného z „předpisu úhrad\" Stavebního bytového družstva Č., že „jako uživatel předmětného bytu je veden nezletilý Z. R.\" (žalobcův syn), který byl pro dobu po rozvodu manželství svěřen do výchovy matky, že i žalobce „ve své výpovědi uvedl, že družstevní byt byl převeden na jeho nezletilého syna\", a že podle předložené nedatované plné moci byl žalobce zmocněn Z. R. (matkou nezletilého jako jeho zákonnou zástupkyní), aby syna zastupoval „v řízení ohledně bytu J. 32, Č., a to jak u soudu, tak i u SBD\". Podle názoru krajského soudu „to, že byl (žalobce) zmocněn na základě plné moci zastupovat nezletilého syna ve věcech týkajících se předmětného bytu, ještě samo o sobě neznamená, že je oprávněn přímo svým jménem podat žalobu k soudu\". Žalobce - pokračoval odvolací soud - jednal na základě předložené plné moci jménem svého syna, kterého zastupoval, v tomto řízení by však byl aktivně legitimován pouze nezletilý Z. R. (i když zastoupený otcem P. R.), nikoli však sám žalobce P. R. Nájemcem předmětného bytu je nezletilý Z., platby za užívání bytu byly činěny v jeho prospěch, a pokud se žalovaný na něčí úkor obohatil, tak pouze na úkor nezletilého Z. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobce není ve sporu o zaplacení zažalované částky aktivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Uvedl v něm, že dovolací důvody shledává v tom, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.)\". Dovolatel nesouhlasil s právním závěrem odvolacího soudu, že není ve sporu aktivně legitimován (a že aktivně legitimován je nájemce bytu - žalobcův nezletilý syn). Vyjádřil přesvědčení, že plná moc, kterou mu k zastupování nezletilého nájemce ve věcech týkajících se bytu udělila druhá zákonná zástupkyně dítěte, s jeho nárokem přímo nesouvisí. Řízení se bytu týká pouze potud - pokračoval dovolatel - že „žalovaný smlouvou převzal závazek platit úhrady spojené s užíváním předmětného bytu. Tuto svou povinnost, kterou by z titulu faktického užívání bytu měl v každém případě, však nesplnil a žalobce tak učinil namísto něho ze svých výhradních prostředků, a to tak, že příslušné finanční prostředky určil nezletilému nájemci jako úhradu dluhu namísto žalovaného a použil je k úhradě závazků\", což považoval za „jediný možný postup zákonného zástupce spravujícího řádně záležitosti nezletilého\". Protože „závazek za žalovaného plnil uvedeným způsobem žalobce a nikoli nezletilý nájemce\", žalovaný se bezdůvodně obohatil, neboť za něj bylo plněno nezletilému nájemci to, co po právu měl plnit sám. Obohacení se mu (žalovanému) dostalo na úkor žalobce a jemu je proto povinen bezdůvodné obohacení podle §456 obč. zák. vydat. Vycházeje z této argumentace dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř., je také přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a označuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Při přezkumu napadeného rozsudku byl Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán důvody uplatněnými v dovolání včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny; zároveň bylo jeho povinností podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); takové vady ale dovolatel nenamítl a jejich existence se ze spisu nepodává.
K uplatněným dovolacím důvodům je nutno uvést, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., označený dovolatelem na prvním místě (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), je naplněn, jsou-li zde pochybení ve zjištění skutkového stavu, spočívající v tom, že skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, je vadné, a z tohoto hlediska bylo příčinou nesprávného rozhodnutí. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů pravidlům obsaženým v §132 o. s. ř. kromě jiného i proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul-li skutečnosti, které byly prokázány či vyšly v řízení najevo, popř. je-li v hodnocení důkazů a poznatků, plynoucích z přednesů účastníků nebo vyšlých v řízení najevo, logický rozpor (z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti). Žalobcovo dovolání ale žádná tvrzení, která by tomuto procesnímu ustanovení mohla být podřazena, neobsahuje neboť veškeré výhrady, vznesené proti napadenému rozhodnutí, specifikují pouze dovolatelovo tvrzení, že je dán i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
V dovolání - jak je patrno z jeho reprodukce - je vyjádřen nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobce (který není nájemcem předmětného bytu) není aktivně legitimován k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému - faktickému uživateli bytu, resp. s právním závěrem, že tato aktivní legitimace náleží nájemci bytu, jímž je žalobcův nezletilý syn Z. R. Podle obsahu argumentace uplatněné v dovolání omezuje ale dovolatel své výhrady proti posouzení existence aktivní věcné legitimace na problematiku plnění závazku platit „úhrady spojené s užíváním předmětného bytu\" (když mj. tvrdí, že „žalovaný smlouvou převzal závazek platit úhrady spojené s užíváním předmětného bytu\"), nezmiňuje ale přitom částky, které podle svých původních žalobních tvrzení měl za výše konkretizované období zaplatit na úhradách za dodávku elektrické energie a plynu, popř. na telekomunikačních poplatcích a na úhradách za kabelovou televizi. I při extenzivním výkladu dovolacích argumentů lze takovému obsahovému vymezení podřadit pouze platby učiněné z titulu nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (srov. dikci použitou v §686 odst. 1 a §696 obč. zák.). Pod pojmem „úhrada za plnění spojené s užíváním bytu\" rozumí dovolací soud - vzhledem k tomu, že předmětný byt je podle nezpochybněných závěrů soudů prvního i druhého stupně bytem družstevním - ve shodě se zněním §11 odst. 5 výnosu č. 78/1991 Sb., o podmínkách poskytování pomoci na družstevní bytovou výstavbu (platného do dne 30. 9. 1997), resp. ve shodě s ustanovením §4 odst. 1 vyhlášky č. 85/1997 Sb., o nájemném z bytů pořízených v družstevní bytové výstavbě a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním těchto bytů (označená vyhláška nabyla účinnosti dne 1. 10. 1997), úhradu za služby spočívající v ústředním (dálkovém) vytápění a za dodávku teplé vody, za úklid společných prostor v domě, za užívání výtahu, za dodávku vody z vodovodů a vodáren, za odvádění odpadních vod kanalizacemi, za užívání domovní prádelny, za osvětlení společných prostor v domě, za kontrolu a čištění komínů, za odvoz tuhého komunálního odpadu, za odvoz splašků a čištění žump, popřípadě úhradu za další služby, na nichž se družstvo s nájemcem bytu dohodne. Naopak uvedenému pojmu nemohou být podřazeny platby za dodávku elektrické energie a plynu individuálnímu odběrateli, telekomunikační poplatky (za telefonní stanici a její užívání), ani platby určené společnosti provozující kabelovou televizi, a dovolací soud tedy nemohl - jsa vázán rozsahem dovolání a obsahovým vymezení dovolacích důvodů - přezkoumat správnost zamítavého odvolacího rozsudku v části týkají se posledně zmíněných dílčích nároků.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je přitom dle §451 odst. 2 obč. zák. především majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle §456 věty prvé obč. zák. se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
V souzené věci nebylo prokázáno, že by žalobce platil nájemné (včetně záloh na úhradu plnění poskytovaných s užíváním předmětného bytu, popř.včetně vyúčtování těchto záloh) nájemci bytu - svému nezletilému synovi Z. R., a žalobce to ostatně ani netvrdí (nezpochybňuje totiž skutkové zjištění, učiněné soudy obou stupňů, že adresátem těchto plnění bylo Stavební bytové družstvo Č. - dále jen „družstvo\" - jako pronajímatel předmětného bytu). Jestliže bylo zjištěno (a dovoláním rovněž není zpochybněno), že nájemcem předmětného bytu nebyl v rozhodném období žalobce, ale že jím byl (podle „předpisu úhrad\" družstva) žalobcův nezletilý syn, pak tím, že žalobce hradil tomuto družstvu nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, neplnil právní povinnost, kterou by měl vůči družstvu žalovaný (faktický uživatel předmětného bytu), ale právní povinnost nájemcovu. Ať by byl zdrojem finančních prostředků, z něhož byly družstvu předepsané úhrady zaplaceny, majetek nezletilého nájemce, s nímž žalobce nakládal jako zákonný zástupce nezletilého dítěte (to ovšem dovolatel netvrdí), anebo by žalobce - jak v dovolání tvrdí - platil družstvu nájemné a úhrady „ze svých výlučných prostředků\" (tedy za nájemce), nešlo o stav, kdy žalobce plnil za žalovaného - faktického uživatele předmětného bytu - to, co měl tento žalovaný po právu družstvu - pronajímateli bytu plnit sám (§454 obč. zák.); lze tak přisvědčit odvolacímu soudu v jeho názoru, že žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, podané proti žalovanému žalobcem P. R., nelze vyhovět.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolateli se nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci podle §454 a §456 obč. zák. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nelze tedy napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za nesprávný a žalobcovo dovolání muselo být jako neopodstatněné zamítnuto (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a ze skutečnosti, že žalovanému nevznikly prokazatelné výlohy, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti procesně neúspěšnému žalobci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu