ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2341.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2341/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalovanému R. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 112/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1999, č.j. 19 Co 165/99-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 12. 1998, č.j. 8 C 112/96-49, uložil žalovanému povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizenou předat žalobci ubytovací jednotku č. 108 v domě hotelového bydlení č.p. 392 v P. (dále jen "ubytovací jednotka" nebo jednotka"). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaného zavázal k úhradě soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázáno, že dům č.p. 392 v P. (dále jen "předmětný dům" nebo "dům") je domem "hotelového typu" nikoliv domem obytným, čemuž odpovídá i znění smlouvy o ubytování, kterou podle §754 a násl. obč. zák. uzavřel dne 1. 2. 1993 se žalovaným Bytový podnik v P., s. p. (dále též jen "smlouva ze dne 1. 2. 1993"), podle níž byla žalovanému (označenému jako "ubytovaný") přenechána ubytovací jednotka označená číslem 8 (nyní číslo 108), a bylo mj. ujednáno, že jak Bytový podnik v P., s. p., tak uživatel, mohou smlouvu kdykoliv písemně vypovědět nejméně jeden měsíc předem (článek IV. smlouvy), a že pronajímatel dal žalovanému písemnou výpověď ze dne 15. 9. 1995 s tím, že užívání jednotky skončí 31. 10. 1995. Smlouvu ze dne 1. 2. 1993 považoval obvodní soud za tzv. nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák., dovodil také na základě obsahu smlouvy o převodu práva hospodaření uzavřené 29. 12. 1995 mezi "Českou republikou - Bytovým podnikem v P., s. p. a Českou republikou - Ministerstvem vnitra, o převodu práva hospodaření" k domu č.p. 392 a pozemkům parc. č. 473/263 a č. 473/264 v katastrálním území V. (dále též jen "smlouva ze dne 29. 12. 1995") a na základě výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu h. m. P., že žalobce má "právo hospodařit s domem č.p. 392 v P.", a je tedy ve věci vyklizení ubytovací jednotky v předmětném domě aktivně věcně legitimován. Žalobu na vyklizení shledal obvodní soud důvodnou, když konstatoval, že výpovědní lhůta již uplynula a žalobce se právem domáhá ochrany vlastnického práva (§126 obč. zák.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 1999, č.j. 19 Co 165/99-73, rozsudek soudu prvního stupně "ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení" potvrdil, zároveň změnil poplatkový výrok napadeného rozhodnutí, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. V odůvodnění rozsudku se podrobně zabýval odvolacími námitkami žalovaného a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce je ve sporu aktivně legitimován, neboť smlouva ze dne 29. 12. 1995, na jejímž základě bylo na něho převedeno právo hospodaření k předmětnému domu, je smlouvou platnou. Neztotožnil se s názorem žalovaného, že vlastnictví k předmětnému domu přešlo ze státu na obec h. m. P. podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb." nebo "zákon"). Dovodil totiž, že předmětný dům není domem obytným, neboť nesplňuje kritéria uvedená v §59 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, na který odkazuje §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Vycházeje z obsahu článku IV. smlouvy ze dne 1. 2. 1993 odvolací soud konstatoval, že byla ujednána možnost obou účastníků smlouvu vypovědět s tím, že "platnost smlouvy v tomto případě končí posledním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi druhému účastníku", aniž by "byla požadována výpověď kvalifikovaná", protože výčet výpovědních důvodů v tomto ustanovení je pouze demonstrativní. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že právní předchůdce žalobce (tj. Bytový podnik v P., s.p.) dal žalovanému písemnou výpověď ze dne 15. 9. 1995, dovodil odvolací soud shodně se závěry obvodního soudu, že od 31. 10. 1995, kdy (v důsledku této písemné výpovědi dané žalovanému) skončilo "užívání bytové jednotky", nemá žalovaný "žádný právní titul" k jejímu užívání a žalobce se právem domáhá jejího vyklizení. Výrok, jímž byl zamítnut návrh žalovaného na připuštění dovolání, odůvodnil odvolací soud tím, že "v posuzovaném případě se nejednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu".
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 14. 8. 2000, podal žalovaný dovolání (předané k poštovní přepravě na adresu soudu prvního stupně dne 1. 9. 2000), jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Namítal, že skutková zjištění "týkající se charakteru domu" jsou "nedostatečná a neúplná, neboť soud vycházel pouze ze zprávy odboru výstavby obvodního úřadu městské části a nelze z ní jednoznačně určit, že se jedná o objekt určený pouze k ubytování a nikoliv k bydlení, když skutečný stav byl takový, že od počátku se jednalo o typ bydlení na základě práva osobního užívání jiných místností určených k trvalému bydlení a tak byl také užíván". Odvolacímu soudu rovněž vytýkal nesprávné posouzení žalobcovy aktivní věcné legitimace ve sporu, když - i pro případ, že předmětný dům je ubytovnou - nemůže být jeho vlastníkem "Český stát", jak je uvedeno v Katastru nemovitostí, ale "dispoziční právo" k němu by mělo mít h. m. P.; pokud by šlo o dům obytný, náleželo by toto "dispoziční právo" městské části P. V této souvislosti dovolatel namítal, že smlouva ze dne 29. 12. 1995 je neplatná, neboť "není možné, aby organizace, která je pověřena správou svěřeného majetku, převáděla správu na jiný subjekt bez souhlasu vlastníka, tedy hl. m. P.". Dovolatel nesouhlasil ani s právním posouzením smlouvy ze dne 1. 2. 1993 jako tzv. smlouvy nepojmenované, jejímž prostřednictvím mu mělo být zajištěno ubytování na základě podmínek ve smlouvě stanovených. Tvrdil, že "s ohledem na charakter předmětného domu, kde bydlení mělo trvalý charakter, není možné s ohledem na ochranu osob, užívajících tyto byty v dobré víře, tuto smlouvu vypovědět bez udání důvodů, kdy by měl uplynutím výpovědní lhůty zaniknout právní důvod pro užívání předmětného bytu". Požadoval také, aby dovolací soud, dojde-li k názoru, že předmětný dům je ubytovnou a nikoliv obytným domem, posoudil "možnost výpovědních důvodů u smluv uzavíraných podle §754 a násl. obč. zák." Právní otázky, kterým přikládá zásadní význam (a k jejichž přezkumu dovolacím soudem navrhl připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku již ve svém odvolání), spatřoval tedy dovolatel "v posouzení, zda může organizace pověřená správou svěřeného majetku převádět správu na jiný subjekt bez souhlasu vlastníka, dále k otázce charakteru předmětného domu a k otázce výpovědních důvodů u smluv uzavíraných podle §754 a násl. obč. zák.". Dovoláním se dožadoval zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (jeho návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku dovolací soud vyhověl usnesením ze dne 4. 10. 2000, č.j. 26 Cdo 2341/2000-90).
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení - advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje dovolací důvody podřazené §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je (objektivně i subjektivně) přípustné, může napadené rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (relevantních) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, je tato přípustnost obecně stanovena v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím, ale potvrzujícím, a k založení přípustnosti dovolání není rovněž použitelné ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť není splněna podmínka, aby byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším (proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil). Poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné (naopak návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl), platí totéž i ohledně ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a zbývá proto posoudit přípustnost dovolání již pouze z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (a nikoli skutkových)( způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže §239 odst. 2 o. s. ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může jít jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - nepokládal za právně významné. Navrhl-li účastník, aby dovolání bylo připuštěno, aniž tyto otázky (v úplném výčtu) konkretizoval, vychází se z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na jejichž řešení založil své rozhodnutí. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem; proto se mohou právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl (zpochybnil-li v dovolání správnost řešení, která odvolací soud ve vztahu k nim přijal).
K tomu, aby konkrétní dovolání bylo shledáno přípustným ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež současně dovolatel fakticky napadl. Neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže obsahuje řešení právní otázky, jež má právní relevanci i pro posouzení jiných (obdobných) sporů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy jde o právní otázky judikaturou vyšších soudů doposud neřešené, resp. otázky, jejichž řešení je v rozhodovací praxi nejednotné nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, a také tehdy, shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od této konstantní judikatury odchýlit.
Z podaného výkladu plyne, že v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost je založena jen na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nelze uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tedy namítat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (o nesprávné skutkové zjištění ve smyslu tohoto procesního ustanovení jde zejména v případě, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva). Námitky žalovaného, jimiž - s odkazem na §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. - chce jako "nedostatečná a neúplná" zpochybnit skutková zjištění učiněná o "charakteru" předmětného domu, jsou tedy v tomto dovolacím řízení právně bezvýznamné, neboť se opírají o dovolací důvod, jenž je v řízení o dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. důvodem nezpůsobilým (nepoužitelným).
Pokud jde o druhý z dovolacích důvodů (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), stalo se vzhledem k jeho obsahovému vymezení předmětem dovolacího přezkumu především právní posouzení platnosti smlouvy ze dne 29. 12. 1995 (na základě toho, že žalovaný, vycházeje z tvrzení, že předmětný dům není ve vlastnictví státu, nýbrž ve vlastnictví obce h. m. P., popř. její městské části P., zpochybnil právo Bytového podniku v P., s. p., převést správu předmětného domu na jiný subjekt). Této otázce lze podle názoru dovolacího soudu - vzhledem k tomu, že může mít právní význam pro větší skupinu obdobných sporů, a také proto, že v době, kdy rozhodl odvolací soud, resp. v době, kdy bylo podáno dovolání, neexistovala ještě ustálená judikatura vyšších soudů, řešící danou problematiku - přiznat výše definovaný zásadní význam po právní stránce; již z tohoto důvodu je dovolání žalovaného přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř.
V ustanoveních §1 až §3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb." nebo "zákon") jsou uvedeny věci, které dnem účinnosti zákona (dnem 24. 5. 1991) přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí.
Z provedených důkazů vyplynulo, že k předmětnému domu (který byl podle nezpochybněných skutkových zjištění od doby, kdy byl vybudován /kolaudován byl v roce 1968/, majetkem státu) měl právo hospodaření a s ním hospodařil až do 31. 12. 1995 Obvodní podnik bytového hospodářství v P. a později Bytový podnik v P., s. p. Jelikož předmětný dům nelze podřadit ustanovením §1 a §2 zákona č. 172/1991 Sb., mohl by přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce jedině podle §3 odst. 1 zákona, pokud by šlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále "zákon č. 41/1964 Sb."), na nějž ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. odkazuje v poznámce pod čarou. Jak již bylo vysvětleno, z podnětu dovolání, opírajícího svou přípustnost jen o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout správnost skutkového zjištění, že předmětný dům nebyl obytným domem, nýbrž domem hotelovým. Za tohoto stavu nemohlo dojít k přechodu této věci z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce ani podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť označené ustanovení výslovně odkazuje na §59 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb.
Předmětem smlouvy ze dne 29. 12. 1995, jejíž neplatnost dovolatel tvrdí, byl převod práva hospodaření k tam uvedeným nemovitostem. Institut práva hospodaření byl původně upraven v §64 až §75 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále též jen "hospodářský zákoník"). I když byl hospodářský zákoník dnem 1. 1. 1992 zrušen (srov. §772 bod 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník - dále jen "obchodní zákoník"), nadále platilo - podle §761 odst. 1 obchodního zákoníku - že až do vydání nové právní úpravy zákony Federálního shromáždění a národních rad se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení §64, §65 a §72 až 74b hospodářského zákoníku. "Nová právní úprava", zmíněná v §761 odst. 1 obchodního zákoníku, je obsažena až v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001; proto v době uzavření smlouvy z 29. 12. 1995 se za "dosavadní předpis" ve smyslu §761 odst. 1 obchodního zákoníku, kterým se řídilo právo hospodaření státních organizací s majetkem státu, pokládala - vedle hospodářského zákoníku - rovněž vyhláška č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, která byla vydána podle §391 odst. 1 písm. a/ hospodářského zákoníku a podle §75 téhož zákona, a která právo hospodaření upravila v ustanoveních §4 až §14 (citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 1. 1. 2001 - srov. §66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.).
I když pojem "právo hospodaření" není ve zmíněných právních předpisech (a ani v jiných právních normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech - dovodit, že uvedené právo v sobě zahrnuje jak oprávnění věc držet, užívat ji, nakládat s ní, tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva (i primárního vlastnického práva státu) v řízení před soudy a jinými orgány.
Byl-li tedy ke dni uzavření smlouvy ze dne 29. 12. 1995 předmětný dům ve vlastnictví státu (neboť na obec nepřešel), a měl-li k němu právo hospodaření, tj. právo definované v předchozím odstavci, tehdejší Bytový podnik v P., s. p., lze - s odkazem na důvody uvedené v napadeném rozsudku - souhlasit se závěrem, že smlouvou ze dne 29. 12. 1995 bylo platně převedeno právo hospodaření k předmětnému domu na žalobce, který je za tohoto stavu aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení předmětné ubytovací jednotky.
Pokud jde o poslední z otázek, které dovolatel předkládá dovolacímu přezkumu - otázku "výpovědních důvodů u smluv uzavíraných podle §754 a násl. obč. zák." - je především nutno poznamenat, že (na rozdíl od soudu prvního stupně, který smlouvu ze dne 1. 2. 1993 označil za nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák.), městský soud - jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku - tento právní názor nepřejal, a výtka nesprávného právního posouzení v této části, adresovaná dovolatelem odvolacímu soudu, není důvodná. Zjištění o tom, že účastníci smlouvy ze dne 1. 2. 1993 v ní výslovně uvedli, že své ujednání opírají o ustanovení §754 a násl. obč. zák., nejsou dovoláním zpochybněna a dovolatel také nezpochybňuje zjištění o dalším obsahu této smlouvy, tedy ani zjištění, že jeho součástí v rámci článku IV. bylo ujednání o podmínkách, za kterých mohou obě smluvní strany smlouvu vypovědět; totéž platí i o zjištění, že výčet důvodů pro výpověď ze strany pronajímatele byl výčtem pouze demonstrativním, takže ve výpovědi, kterou dal žalovanému Bytový podnik v P., s. p., mohl být uveden i důvod výslovně nezahrnutý v článku IV. odst. 1 smlouvy ze dne 1. 2. 1993 za slovem "zejména" pod písmeny a/ až c/ (odvolací soud v této souvislosti používá formulace, že výpověď nemusela být "kvalifikovaná", protože výčet výpovědních důvodů v tomto ustanovení smlouvy je pouze demonstrativní). Nelze tak, než uzavřít, že sporný právní vztah mezi účastníky se řídí smlouvou o ubytování ze dne 1. 2. 1993, která s potřebnou určitostí stanoví předpoklady zániku právního vztahu včetně podmínek, za kterých lze smlouvu vypovědět. Problematika definovaná dovolatelem jako "možnost výpovědních důvodů u smluv uzavíraných podle §754 a násl. obč. zák." proto nemá výše vysvětlený zásadní právní význam ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. a pro její řešení cestou dovolacího přezkumu v této věci není zákonného důvodu.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu se tak dovolateli prostřednictvím uplatněného a způsobilého dovolacího důvodu (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) zpochybnit nepodařilo a nejsou zde vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud proto - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání žalovaného podle §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci v tomto stadiu řízení nevznikly prokazatelné výlohy spojené s uplatňováním či bráněním práva, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti žalovanému, který v dovolacím řízení nebyl úspěšný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 8. ledna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková