ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2611.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2611/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce K. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 2.106. 307 Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 10 C 718/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.4.2000, čj. 9 Co 146/99-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 18.8.1998, čj. 10 C 718/95-43 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2,106.307 Kč jako náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a nahradit mu náklady řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 2.106 307 Kč zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce je nepochybně původním vlastníkem živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, které mu byly odňaty v rozhodném období předpokládaném ustanovením §20 odst. 1 zákona o půdě, a svůj nárok na jeho náhradu uplatnil včas u povinné osoby města M. Odvolací soud však nesdílí názor soudu prvního stupně, podle něhož je zákonná podmínka vzniku nároku podle tohoto ustanovení, tj. zajišťování provozu zemědělské nebo lesní výroby oprávněnou osobou, v daném případě zajištěna tím, že manželka žalobce je účastna v podnikatelské formě provozující zemědělskou činnost. Podle názoru odvolacího soudu manželka žalobce není osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním ze dne 13.7.2000, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci.
V dodatečném podání pak podrobněji doplňuje a rozvádí uvedený dovolací důvod. Především vyjadřuje nesouhlas s výkladem odvolacího soudu ohledně pojmu "oprávněná osoba". Tento, dle něj restriktivní výklad, je v rozporu s preambulí zákona o půdě a s přirozeným právem. V tomto směru se žalobci jeví správným právní názor soudu prvního stupně, který považuje manželku žalobce za "oprávněnou osobu - původního vlastníka v širším smyslu", neboť takový výklad odpovídá textu a duchu preambule restitučního zákona, přirozenému právu i ustanovením zákona o rodině, upravujícím institut společného jmění manželů i ustanovením upravujícím odpovědnost jednoho manžela za druhého, zejména v majetkové sféře. Žalobce poukazuje na to, že by bylo nelogické a v rozporu s přirozeným právem, kdyby manželka žalobce, která s ním žila od roku 1943, "nemohla jako oprávněná osoba či ve formě rozšířeného pojmu "původního vlastníka " nárokovat či spolunárokovat zabavený mrtvý a živý inventář, nebo odškodnění za něj". Z uvedených důvodů považuje dovolatel rozsudek soudu prvního stupně za spravedlivější, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a vrátil mu věc k novému rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").
Dovolací soud shledal, že dovolání v podstatě splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř., je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s..ř. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu.
Dovolací soud se ztotožňuje s výkladem ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě, jak jej podal odvolací soud v tom, že podmínkou přiznání nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář je zjištění, že žalobce zajišťuje, nebo je připraven zajišťovat, zemědělskou výrobu. Účelem tohoto ustanovení bylo umožnit oprávněným osobám zahájení a provoz zemědělské výroby; proto takto založené právo překračovalo svým rozsahem právní úpravu náhrad dle jiných restitučních předpisů, podle nichž se náhrada za věci movité neposkytovala. Jak vyplývá z obsahu spisu, včetně samotného přednesu žalobce, žalobce zemědělskou výrobu nezajišťuje, ani nehodlá zajišťovat. Pokud dovolatel tvrdí, že majitelkou inventáře byla i jeho manželka, která zemědělskou výrobu zajišťuje, nemohla by tato skutečnost, i kdyby byla prokázána, změnit nic na nároku žalobce. Šlo by o nárok jeho manželky, ta jej však neuplatnila, a to ani u soudu. Nelze proto než konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska posouzení nároku žalobce správný.
Dovolací soud mimo obsah dovolacích důvodů dodává, že i kdyby žalobce splňoval podmínku zajišťování zemědělské výroby, nebylo by možno uložit náhradu žalované obci, protože povinnost poskytovat náhrady podle zákona o půdě za obce přešlo ze zákona již před podáním žaloby podle ustanovení 18a odst. 1 zákona o půdě na P. f. Č. r. Žalovaná Obec M. není proto ve věci pasivně legitimována, takže už z tohoto důvodu by bylo nutno žalobu zamítnout.
Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl jako nedůvodné.
Výrok o nákladech řízení vyplývá z toho, že žalovanému, který by měl podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková