ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2704.2000.1
26 Cdo2704/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně J. B. proti žalovanému Z. B., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 186/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2000, č. j. 55 Co 143/2000-21, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. dubna 2000, č. j. 55 Co 143/2000-21, odmítl jako nepřípustné odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 14. května 1999, č. j. 18 C 186/98-11, o schválení smíru, podle něhož bylo zrušeno "právo společného nájmu účastníků družstevního bytu č. 38 o velikosti 1+4 s příslušenstvím, I. kategorie, ve 3. poschodí domu čp. 1305 v H. ulici, v P. - K.", výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva byla určena žalobkyně, žalovaný se zavázal byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu a účastníci se dohodli, že náklady řízení si každý z nich bude hradit ze svých prostředků.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §202 odst. 2 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), konstatoval, že odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byl schválen smír (o této skutečnosti byli účastníci poučeni v doručeném stejnopisu napadeného usnesení). Proto odvolání žalovaného ve smyslu §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl jako odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, aniž mohl přezkoumat věcnou stránku napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem; uplatnil tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Stejně jako v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně v něm uvedl, že v době schválení smíru "nebyl zcela duševně zdráv, nebyl sto posoudit následky svého rozhodování a přistoupil tak na podmínky, které jsou pro jeho osobu zcela nevyhovující a škodí mu". Domnívá se, že k posouzení jeho zdravotního stavu měli být přizváni soudní znalci z oboru zdravotnictví. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne l.l.200l, a kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. dubna 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), splňuje obsahové i formální náležitosti předepsané zákonem a je přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto (§238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.).
Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Podle §99 odst. 1 o.s.ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. O smír se má soud vždy pokusit. Podle §99 odst. 2 o.s.ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. Podle §99 odst. 3 o.s.ř. schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru.
Podle §202 odst. 2 písm. h/ o.s.ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byl schválen smír. Podle §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Odmítá-li odvolací soud odvolání podle §218 o.s.ř., není třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
V daném případě byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. května 1999, č. j. 18 C 186/98-11, schválen smír, specifikovaný na jiném místě tohoto rozhodnutí. I když účastníci byli v písemném vyhotovení citovaného usnesení s výslovným odkazem na ustanovení §202 odst. 2 písm. h/ o.s.ř. poučeni, že proti rozhodnutí (usnesení, jímž byl schválen smír) není odvolání přípustné, podal žalovaný přesto proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání. Jestliže odvolací soud odvolání odmítl (bez nařízení jednání) jako nepřípustné podle §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., postupoval v souladu se zákonem (občanským soudním řádem) a nelze mu v tomto ohledu nic vytknout. Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně odmítl (pro nepřípustnost), aniž se zabýval oprávněností jeho odvolacích námitek, nelze ani tuto dovolací námitku akceptovat. Není-li totiž odvolání přípustné, odvolací soud rozhoduje (odvolání ve smyslu §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítá), aniž by byl oprávněn zkoumat věcnou stránku napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání 1997, vydaný nakladatelstvím C. H. Beck, strana 639). Ostatně ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 23. března 1999, sp. zn. 23 Cdo 514/99.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně. Dovolání žalovaného proto nelze považovat za důvodné a dovolací soud jej podle §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. ledna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková