ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2848.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2848/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců A) J. H. a B) H. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Městské části P. - L., zastoupené advokátem, a 2) městu P., o určení existence společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 9 C 18/93, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 1999, č.j. 39 Co 91/99, 39 Co 92/99-87, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 1999, č.j. 39 Co 91/99, 39 Co 92/99-87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27.3.1998, č.j. 9 C 18/93-67, ve znění opravného usnesení ze dne 5.1.1999, č.j. 9 C 18/93-81 (poté, co jeho v pořadí prvý zamítavý rozsudek ze dne 29.3.1996, č.j. 9 C 18/93-34, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.2.1997, č.j. 21 Co 475/96-45), zamítl žalobu na určení, že "společný nájem žalobců k bytu č. 12, o velikosti 4+1 s příslušenstvím (dále "předmětný byt") v domě č.p. 642, v ulici T. v P. - L. (dále "předmětný dům") vznikl platně dne 18.3.1992 na dobu neurčitou"; současně rozhodl o nákladech řízení. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku obvodního soudu, tento učinil zjištění z výpovědí žalobců, svědků Ing. J. D. (starosty Městské části P. - L.), V. J. a J. T. (místostarostů této městské části), M. C. a T. F. (pracovnic této městské části), Ing. S. T. (člena zastupitelstva) a F. H., jakož i z listinných důkazů. Z provedených důkazů vzal za prokázáno, že prvý žalovaný učinil vůči žalobci právní úkon v souvislosti s předmětem své činnosti - prostřednictvím svých pracovníků (jednajících pouze na základě pořadníku bytové komise, bez pověření statutárního orgánu) vyzval žalobce, aby se dostavil na místní úřad s tím, že s ním bude uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu. Žalobcům bylo předloženo k podpisu písemné vyhotovení nájemní smlouvy (dosud neopatřené podpisem starosty), které podepsali a ponechali na místním úřadě. Žalobcům bylo známo, že starosta obce, resp. obecní rada dosud o uzavření nájemní smlouvy nerozhodli, že pracovnice obce M. C. jednala toliko na základě pokynu bytové komise, a že nájemní smlouva bude předložena k podpisu starostovi. Dovodil, že pracovnice obce jednající se žalobci překročily svoji pravomoc (tím, že jim daly k podpisu nájemní smlouvy, a vydaly klíče od bytu, aniž o tom rozhodl statutární orgán obce), a protože žalobci museli o tomto překročení vědět, je nájemní smlouva ze dne 18.3.1993 neplatná, a žalobcům nemohlo k předmětnému bytu vzniknout právo nájmu. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně i tím, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř., "neboť mají stále právo bydlení k jejich dosavadnímu bytu".
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.8.1999, č.j. 39 Co 91/99, 39 Co 92/99-87, rozhodl, že se "připouští změna žalobního petitu", a že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se "určuje, že existuje společný nájem žalobců" k předmětnému bytu. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně postačujícím způsobem zjistil skutkový stav, že však pochybil při právním posouzení věci, pokud dovodil, že nájemní smlouva ze dne 18.3.1993 je neplatná, resp. nebyla uzavřena. Shledal naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, neboť s vyslovením tohoto určení se změní jejich právní postavení vůči žalovaným. Podle názoru odvolacího soudu "z provedeného dokazování je zcela nepochybné, že účastníci se dohodli na obsahu nájemní smlouvy již dne 18.3.1992", neboť pověřená pracovnice prvního žalovaného (pronajímatele) předložila žalobci (nájemci) návrh smlouvy a žalobce jej přijal, což potvrdil svým podpisem (§43c odst. 1 a 2 obč.zák.). Tímto okamžikem došlo k uzavření smlouvy dle §44 odst. 1 obč.zák.; námitka o nedostatku podpisu starosty je proto nepřípadná. Dovodil dále, že žalobce nemohl vědět o překročení oprávnění pověřeného pracovníka prvého žalovaného, takže podle §20 odst. 2 obč.zák. je prvý žalovaný tímto úkonem vázán. Protože žalobci vzniklo uzavřením smlouvy právo nájmu bytu za trvání manželství, vzniklo oběma žalobcům dle §703 odst. 1 obč.zák. právo společného nájmu bytu. Odvolací soud konstatoval, že předmětný dům je ve vlastnictví druhého žalovaného, který toto vlastnictví svěřil prvému žalovanému ("část 11 Statutu m. P."), kterýžto činí úkony týkající se majetku obcí jí svěřeného jako samostatný subjekt práv a povinností a dovodil, že "tím je dána pasivní legitimace obou žalovaných ve sporu".
Proti tomuto rozsudku podal každý ze žalovaných samostatně dovolání.
Prvý žalovaný označil uplatněný dovolací důvod poukazem na ustanovení "§241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř." (správně zřejmě míněno §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) s tím, že odvolací soud "nesprávně právně posoudil provedené důkazy" a zaujal nesprávný právní názor. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi žalobcem A) a 1. žalovanou byla uzavřena (dne 18.3.1992) nájemní smlouva, a namítá, že i když v uvedené době nemusela mít smlouva o nájmu bytu písemnou formu, pak v případě, byla-li tato forma použita, je nutno vycházet z toho, "že žalobci byli upozorněni na to, že jejich podpisem ...ještě akt uzavření smlouvy není završen, neboť toto vyhotovení smlouvy jim nebylo ponecháno s tím, že jim bude předáno až bude smlouva podepsána zákonným zástupcem 1) žalovaného". Poukazuje na to, že ze strany pracovnice městského úřadu, která nájemní smlouvu žalobcům předložila, šlo o "exces", a že k takovému jednání nebyla oprávněna. V této souvislosti vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalobci o tomto překročení oprávnění nemohli vědět, a namítá, že žalobci byli touto pracovnicí výslovně upozorněni na nutnost podpisu smlouvy zástupcem 1. žalovaného, a tuto skutečnost akceptovali. Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že prvému žalovanému byl předmětný dům svěřen obcí - městem P. (2. žalovaným) ve smyslu Statutu města P. Poukazuje též na to, že "z katastru nemovitostí jednoznačně vyplývá, že parcela č. 10/94 patřila firmě I. a poté, kdy byl dostavěn a kolaudován ...i dům č.p. 492 ...byl proveden převod do vlastnictví Magistrátu m. P.", jakož i na to, že "nikdy na žádném listu vlastnictví nebylo vyznačeno svěření předmětného domu do hospodaření Městské části P. - L.". Prvý žalovaný vykonával pouze "faktickou správu nad předmětnou nemovitostí", a nebyl oprávněn uzavírat nájemní smlouvy k bytům, v ní se nacházejícím. V dovolání 1. žalovaný dále namítá, že nájemní smlouva ze dne 18.3.1992 je neplatná i z toho důvodu, že je v ní uveden "neexistující subjekt jako pronajímatel, tj. Místní zastupitelstvo." Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný odůvodnil dovolání - s poukazem na "§241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř." (správně zřejmě míněn §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) - nesprávným právním posouzením věci. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že došlo platně k uzavření nájemní smlouvy přijetím jejího návrhu, který nebyl podepsán starostou jako statutárním zástupcem obce, resp. městské části, a že žalobci nemohli vědět o překročení oprávnění pracovnice, která připravila návrh nájemní smlouvy. Dále odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že i když je - podle výpisu z katastru nemovitostí - vlastníkem předmětného domu 2. žalovaný, byl tento dům podle části 11 Statutu města P. svěřen městské části P. - L. (1. žalované). Poukazuje na to, že "ve spise není založen žádný doklad" o svěření tohoto majetku první žalované, že tato nikdy nebyla vlastnicí předmětného domu, a nebylo jí svěřeno právo hospodaření k této věci, ani právo s ní nakládat. Předmětný dům je ve vlastnictví 2. žalovaného, který jej má ve svém držení, a správu domu pro něj vykonává správcovská firma C. v.o.s. Z toho 2. žalovaný dovozuje, že nemohlo dojít ke vzniku práva společného nájmu žalobců k předmětnému bytu na základě návrhu smlouvy, vypracovaného 1. žalovanou. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále "o.s.ř.").
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obou žalovaných byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. (když 1. žalovaná je zastoupena advokátem a za 2. žalovaného jedná jeho zaměstnanec, který má právnické vzdělání), a je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Z ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. Obligatorně se zabývá pouze vadami řízení vyjmenovanými v §237 o.s.ř. a jinými vadami řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Vady uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovoláním namítány a ani se nepodávají ze spisu. Jinak je tomu však ohledně zmíněných vad jiných.
O vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. jde zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu nebo vychází-li rozhodnutí odvolacího soudu z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci - např. v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. (§211 o.s.ř.) nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (tj. okolnosti rozhodné z hlediska hypotézy hmotněprávní normy, upravující sporný právní vztah mezi účastníky), ačkoliv byly tvrzeny. V této souvislosti lze poukázat i na právní názor vyslovený v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 6, v němž se mimo jiné uvádí, že "v důsledku uplatnění projednací zásady mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní následky. Povinnost tvrzení i povinnost důkazní jsou povinnostmi procesními a proto se na ně vztahuje ustanovení §5 o.s.ř., podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech". Opomenutí takového poučení je vadou řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
O vadu řízení podřaditelnou ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. jde i tedy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil.
Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle §685 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 267/1994 Sb. (dále jen "obč.zák.") nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci byt do užívání. Nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem - nájemcem - a prvým žalovaným (za kterého jednal ve smyslu §20 odst. 2 obč.zák. pověřený pracovník) - pronajímatelem, byla dne 18.3.1992 uzavřena smlouva o nájmu bytu, na jejímž základě vzniklo žalobci (oběma žalobcům) právo (společného) nájmu předmětného bytu. Současně dovodil, že žalobce při uzavírání smlouvy nemohl vědět o tom, že pověřený pracovník prvého žalovaného překročil při uzavírání smlouvy svoje oprávnění.
Úvaha odvolacího soudu, podle níž žalobce a prvý žalovaný uzavřeli smlouvu (dvoustranný právní úkon) především předpokládá existenci projevu vůle směřujícího k uzavření smlouvy (ke vzniku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují - srov. §34 obč.zák.), a to jak na straně nájemce, tak i pronajímatele. Mělo-li jít o smlouvu o nájmu bytu, musela by takováto smlouva vyhovovat nejen obecným náležitostem právních úkonů (§34 a násl. obč.zák.), ale též výše uvedeným náležitostem dle §685 odst. 1 obč.zák.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že "z výsledků dokazování je zcela nepochybné", že se účastníci dohodli na obsahu smlouvy dne 18.3.1992; neuvedl, z jakých skutkových zjištění soudu prvního stupně (když sám - jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem konaným dne 9.8.1999 - č.l. 85 spisu, dokazování v tomto směru neopakoval ani nedoplnil) tento svůj závěr učinil. Tato skutečnost činí - i s přihlédnutím k obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož se nepodává, že by obvodní soud učinil skutkové zjištění o obsahu listiny, obsahující smlouvu ze dne 18.3.1992 - jeho závěr nepřezkoumatelným a ve svém důsledku vede k závěru o existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud též pochybil, pokud - v rozporu s ustanovením §213 o.s.ř. - učinil odlišný skutkový závěr, než jaký učinil soud prvního stupně, a to ohledně okolnosti, že na straně žalobce nebyla dána vědomost o tom, že pracovník prvního žalovaného při uzavírání smlouvy překročil svoje oprávnění.
Jak bylo výše uvedeno, subjektem nájemní smlouvy je - vedle nájemce - pronajímatel, tj. vlastník věci, resp. ten, komu svědčí právo obdobné právu vlastnickému. Odvolací soud však okolnosti rozhodné pro posouzení otázky, kdo byl oprávněn jako pronajímatel dne 18.3.1992 nájemní smlouvu uzavřít, nezjišťoval, ačkoliv oběma žalovanými bylo zpochybňováno (viz č.l. 65, 66 spisu) jejich oprávnění s předmětným domem (bytem) disponovat. Odvolací soud ani nepostupoval v souladu s §5 o.s.ř. (§211 o.s.ř.) a nepoučil účastníky o jejich procesních povinnostech. Pokud se pak odvolací soud zabýval posouzením otázky pasivní věcné legitimace žalovaných, činil tak ve vztahu k době následné, nikoli k době uzavření nájemní smlouvy. V této souvislosti nelze také přehlédnout, že odvolací soud (jak vyplývá z obsahu odůvodnění jeho rozsudku i z obsahu protokolu o jednání konaném dne 9.8.1999 - č.l. 85 spisu) přitom vycházel ze Statutu města P., aniž by tímto předpisem provedl důkaz (§129 o.s.ř.), ačkoliv se nejedná o předpis uveřejněný ve Sbírce zákonů České republiky, ohledně něhož se dle §121 o.s.ř. dokazování neprovádí.
Z hlediska vad při provádění dokazování nelze přehlédnout skutečnost, že soud prvního stupně vyslechl starostu městské části P. - L. Ing. J. D., tedy statutárního zástupce - jako svědka (viz protokol o jednání konaném dne 27.1.1995 - č.l. 18), ač měl být slyšen jako účastník řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1978, pod pořadovým číslem 6, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.4.1999, sp.zn. 21 Cdo 2368/98). Odvolací soud však z této skutečnosti nevyvodil odpovídající procesní důsledky, a proto je i v tomto směru řízení před ním postiženo vadou dle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a k nimž dovolací soud přihlédl, i když nebyly dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Vzhledem k tomu bylo předčasné zabývat se uplatněným dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Ve shodě se závěrem o důvodnosti dovolání Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 části věty za středníkem a odst. 2 věty prvé o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová