ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2870.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2870/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce JUDr. PhDr. J. K., CSc., proti žalované PhDr. E. K., CSc., zastoupené advokátem, o určení nároku na členství v bytovém družstvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 40/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 1999, č. j. 21 Co 289/99-47, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 1999, č. j. 21 Co 289/99-47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. září 1999, č. j. 21 Co 289/99-47, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 8. prosince 1998, č. j. 19 C 40/95-29, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „nárok na členství v Družstvu P., jakož i na práva s tím související, týkající se bytu č. 11 v P. ulici 610, P. (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), vznikl navrhovateli stejným dnem jako odpůrkyni\", a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání „k otázce, zda ten z manželů, kterému druhý znemožnil splnění podmínky ust. §703 odst. 3 občanského zákona, ji splnil v okamžiku, kdy druhý získal členství pro sebe\".
Soud prvního stupně věc posoudil podle §703 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"); vyšel tak z předpokladu, že předmětný byt je bytem družstevním. Dovodil, že účastníkům společné členství manželů v Družstvu P. nevzniklo proto, že v době vzniku družstva, tj. ke dni 25. května 1994, spolu trvale nežili (srov. §703 odst. 3 obč. zák.), neboť už před uzavřením manželství se dohodli na odděleném bydlení s tím, že žalobce bude i nadále vést společnou domácnost se svou matkou. Navíc dovodil, že žaloba „měla směřovat proti bytovému družstvu a nikoli proti odpůrkyni, která o jeho členství v družstvu nerozhoduje\". Naproti tomu odvolací soud se otázkou vzniku společného členství účastníků v družstvu (§703 odst. 2 obč. zák.) vůbec nezabýval, neboť uzavřel, že předmětný byt se převodem domu, v němž se byt nachází, do vlastnictví Družstva P., družstevním bytem ve smyslu občanského zákoníku nestal; za takové byty lze totiž podle názoru odvolacího soudu pokládat pouze byty bývalých stavebních bytových družstev, postavených s finanční, úvěrovou a jinou pomocí poskytovanou podle zvláštních předpisů (např. vyhlášky č. 136/1985 Sb.), popřípadě byty bývalých lidových bytových družstev, avšak nikoli „byty v domech, jež (jako v daném případě) získali do svého vlastnictví na základě privatizace bytového fondu právnické osoby, jejichž vznik byl podmínkou pro prodej takového domu z majetku obce\". Proto, jak výslovně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, „nemůže být prokázán ani naléhavý právní zájem\" na požadovaném určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"), byť vedle něj, avšak bez jakékoliv konkretizace, výslovně zmínil rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu především namítl, že považoval-li odvolací soud právní posouzení věci soudem prvního stupně za nesprávné, měl rozsudek soudu prvního stupně podle §221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. „jakožto nesrozumitelný či nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů\" zrušit. Poté napadl právní závěr, podle něhož předmětný byt není bytem družstevním ve smyslu občanského zákoníku. V této souvislosti odkázal na ustanovení §143 odst. 2 obč. zák. a výslovně uvedl, „že vývody odvolacího soudu, na jejichž základě dospěl k rozhodnutí, a které popisuje v prvním odstavci na str. 4 rozsudku, nemají oporu v zákoně\"; předmětný byt je bytem družstevním už proto, že žalovaná splatila členský podíl k (družstevnímu) bytu. Kromě toho – z důvodů v dovolání uvedených – považuje žalobce za nesprávný rovněž výrok o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolání není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. září 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobcem v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. a/ a b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím a nikoliv měnícím. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je totiž založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud, jako v daném případě, nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, nýbrž jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
V daném případě však nejde ani o žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně u odvolacího jednání dne 16. září 1999, navrhl vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení „otázky, zda ten z manželů, kterému druhý znemožnil splnit zákonný předpoklad zakotvený tehdejším ust. §703 odst. 3 obč. zákoníku, jej splnil v okamžiku, kdy druhý získal členství v bytovém družstvu jen pro sebe\". Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou – s přihlédnutím k takto formulované otázce a právnímu posouzení věci odvolacím soudem – vymezeny rovněž právním závěrem, že předmětný byt není bytem družstevním ve smyslu občanského zákoníku, neboť o společném členství manželů v družstvu ve smyslu §703 odst. 2 a 3 obč. zák. lze podle citovaného ustanovení uvažovat pouze v souvislosti s družstevním bytem.
S posouzením otázky charakteru předmětného bytu, tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalobce v dovolání napadl, je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Protože odvolací soud zmíněnou právní otázku posoudil jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je - li podle závěru dovolacího soudu tato otázka otázkou zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem), který má právnické vzdělání (§240 odst. 1, §241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou bylo postiženo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. je již vyřešena na jiném místě odůvodnění tohoto rozsudku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §703 odst. 2 obč. zák. vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Zbývá dodat, že podle §703 odst. 3 obč. zák. mimo jiné i ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí.
V projednávané věci mělo pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam posouzení právní otázky, zda předmětný byt má povahu „bytu družstevního\", tedy bytu, na nějž se vztahuje ustanovení §703 odst. 2 obč. zák.; zatímco žalobce jej za byt družstevní pokládal, odvolací soud na uvedenou otázku odpověděl záporně.
Soudní praxe dovodila, že družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům. Bytovým družstvem je každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti, nebytové prostory. Bytovým družstvem je nejen družstvo, které má zajišťování bytových potřeb uvedeno ve svém předmětu podnikání (činnosti), ale i takové družstvo, jež bytové potřeby svých členů skutečně zajišťuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, uveřejněné pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že bytovými družstvy jsou i družstva, která za účelem zakoupení bytových domů ve vlastnictví obce založili nájemníci bytů, nacházejících se v těchto domech. Tato družstva – jak již vyplývá z jejich povahy – totiž zajišťují (po koupi domů od obcí) bytové potřeby svých členů (dosavadních nájemníků „obecních\" bytů). Okolnost, zda zajišťování bytových potřeb mají uvedeno v předmětu svého podnikání (činnosti), popřípadě že se sami za bytová družstva nepovažují, není sama o sobě podstatná; rozhodující je, zda družstva skutečně (faktickým provozováním) bytové potřeby svých členů zajišťují (např. tím, že svým členům dávají do nájmu byty v domech v jejich vlastnictví, že zajišťují plnění služeb, jejichž poskytování je s užíváním bytů spojeno apod.). V rozsudku ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1613/99, pak Nejvyšší soud České republiky dovodil, že družstevním bytem ve smyslu ustanovení §706 odst. 2 obč. zák. je třeba rozumět též byt bytového družstva, tj. družstva, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, nikoliv pouze byt bývalých stavebních bytových družstev. Uvedený právní závěr je odůvodněn především novou právní úpravou (bytových) družstev. V odůvodnění rozhodnutí je totiž uvedeno, že v důsledku přijetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.\"), došlo s účinností k 1. lednu 1992 (tedy ke stejnému datu, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb.) k zásadní změně v právní úpravě družstev, která je v zásadě jednotná pro všechna družstva (srov. §221 a násl. obch. zák.), přičemž družstvům vzniklým před účinností tohoto zákona, přeměněným na družstva podle tohoto zákona, byla stanovena povinnost přizpůsobit se této právní úpravě (srov. §765 odst. 2 obch. zák.). Určitá specifika jsou zde stanovena pouze pro družstva označovaná jako „bytová družstva\" (srov. §230, §232 odst. 2 obch. zák.). Pod pojmem „bytové družstvo\" ve smyslu citovaných ustanovení obchodního zákoníku je přitom třeba rozumět družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů (ať již přímo nebo nepřímo), tedy družstvo, které vlastní byty a pronajímá je svým členům, byť vedle toho může vyvíjet i jinou činnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 197/99). Uvedenému vymezení pojmu „bytové družstvo\" musí korespondovat vymezení pojmu „družstevní byt\", použitého v občanském zákoníku, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák.\"), neboť v rámci jednoho právního odvětví, tj. odvětví občanského práva v širším slova smyslu, do něhož takto patří i právní vztahy upravené obchodním zákoníkem (srov. §1 odst. 2 obč. zák.), je nutno vykládat určitý pojem jednotně. „Družstevním bytem\" ve smyslu §703 odst. 2 obč. zák. je tedy třeba rozumět byt ve vlastnictví „bytového družstva\", tj. družstva, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, nikoliv pouze byty bývalých tzv. „stavebních bytových družstev\", přetransformovaných v souladu s ustanovením §765 obch. zák. Ani v dané věci dovolací soud nemá důvodu se od uvedených právních závěrů odchýlit.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že byty v domě nyní ve vlastnictví Družstva P. (tedy ani sporný byt) nemají charakter „bytů družstevních\", a proto na ně nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevních bytů, tedy ani ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. Přitom součástí jeho skutkových zjištění byla rovněž zjištění, že v dané věci je družstvo zapsáno v obchodním rejstříku pod obchodní firmou „Družstvo P.\", a že předmětem jeho podnikání (činnosti) je mimo jiné „pronájem nemovitostí, bytových a nebytových prostor a poskytování základních služeb spojených s pronájmem\" (výpis z obchodního rejstříku, založený ve spisu), že město P. – Městská část P., M. jako prodávající prodala Družstvu P., jako kupujícímu mimo jiných i dům čp. 610 a příslušnou pozemkovou parcelu (zastavěnou plochu), tedy nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 5 pro katastrální území P. - K. u Katastrálního úřadu P. (kupní smlouva, založená rovněž ve spisu), že za svou členku považuje Družstvo P. – vzhledem k závazné přihlášce – žalovanou, a že dne 20. června 1995 byla mezi Družstvem P. a žalovanou jako jeho členkou uzavřena smlouva o užívání předmětného bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že Družstvo P., vlastnící dům, v němž se předmětný byt nachází, má nepochybně charakter „bytového družstva\" ve výše uvedeném smyslu, a že předmětný byt, který zmíněné družstvo pronajímá (nebo jiným způsobem dává do užívání své člence), je bytem družstevním, jak to má na mysli rovněž ustanovení §703 odst. 2 obč. zák.
Právní posouzení věci odvolacím soudem není tedy správné. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil (aniž se za této situace zabýval námitkou, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle §221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu