ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2961.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2961/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, proti žalované Mgr. E. K., zastoupené advokátem, o vyklizení ubytovny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 17 C 176/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 1999, č.j. 19 Co 480/99-70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26.5.1999, č.j. 17 C 176/96-45, uložil žalované povinnost vyklidit "ubytovací jednotku č. 908 (dále "předmětná ubytovací jednotka") v domě č.p. 392 v ulici N. v P." (dále "předmětný dům") a předat ji žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok "I."); dále zrušil usnesení téhož soudu ze dne 17.9.1996, č.j. 17 C 176/96-9, kterým byl žalobci vyměřen soudní poplatek (výrok "II.") a rozhodl o nákladech řízení (výrok "III."). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce, jemuž přísluší právo hospodaření k předmětnému domu, se oprávněně (analogicky dle §126 obč.zák.) domáhá ochrany svého práva, neboť žalovaná užívá předmětnou ubytovací jednotku bez právního důvodu, když její užívací právo (opírající se o nepojmenovanou smlouvu dle §51 obč.zák., uzavřenou s právním předchůdcem žalobce dne 1.6.1975) zaniklo výpovědí k 31.10.1995.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.9.1999, č.j. 19 Co 480/99-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; současně proti svému rozsudku připustil dovolání. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je subjektem práva hospodaření k předmětnému domu, a to na základě smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 29.12.1995, uzavřené s Bytovým podnikem v P. Uvedenou smlouvu shledal platnou, neboť obsahuje všechny podstatné náležitosti, a subjekt, který ji se žalobcem uzavřel, jednal v rámci svého oprávnění daného mu zákonem (§64, §65 a §347 hospodářského zákoníku ve spojení s ustanovením §761 obchodního zákoníku) a vyhláškou č. 119/1988 Sb. (§6 a §8 citované vyhlášky). Ve prospěch platnosti smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 29.12.1995 argumentoval odvolací soud i tím, že předmětný dům byl v té době ve vlastnictví státu, neboť jeho přechodu do vlastnictví obce (v dané věci města P.) ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. bránila skutečnost, že nebyla splněna zákonná podmínka z citovaného ustanovení vyplývající, tj. aby šlo o "obytný dům" podle §59 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty; jak totiž vyplývá ze sdělení odboru výstavby Obvodního úřadu městské části P. ze dne 4.9.1996, předmětný dům byl určen k ubytování, nikoli k bydlení. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobce (který je právnickou osobou ve smyslu ustanovení §18 odst. 2 písm. d/ obč.zák.) je v dané věci aktivně legitimován. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná užívá předmětnou ubytovací jednotku bez právního důvodu, když dovodil, že výpověď ze dne 15.9.1995, daná žalované právním předchůdcem žalobce, je platná, byla učiněna v souladu se smlouvou ze dne 1.6.1975, a výpovědní lhůta uplynula ke dni 31.10.1995. Žalovaná přitom v řízení neprokázala svoje tvrzení, že jí na základě rozhodnutí o přidělení obytné místnosti v předmětném domě, vydaném podle zákona č. 41/1964 Sb., vzniklo právo na uzavření dohody o užívání obytné místnosti. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázku "právního režimu sporné nemovitosti a s tím související aktivní legitimaci žalobce k podání žaloby" považuje za otázku zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila poukazem na ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a v němž uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (pod "o.s.ř." je zde míněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Uvádí, že jí k předmětné ubytovací jednotce vzniklo - na základě rozhodnutí příslušného ObNV o přidělení místnosti určené k trvalému bydlení a dohody o odevzdání a převzetí místnosti do užívání - právo osobního užívání jiných místností určených k trvalému bydlení, které se účinností zákona č. 509/1991 Sb. změnilo na právo nájmu. Poukazuje na specifický charakter předmětného domu jako domu tzv. "hotelového bydlení", který se vymyká "běžným technickým normám", a jehož jednotlivé ubytovací jednotky se svým vybavením liší od hotelových pokojů, jakož i na to, že jí byla dána výpověď z nájmu, ačkoliv neporušila žádné povinnosti nájemce. Dovozuje, že předmětný dům by byl ve vlastnictví města P., "kdyby se jednalo o obytný dům" nebo "o dům s obytnými místnostmi a o zařízení určené k trvalému bydlení ve smyslu ustanovení §717 obč.zák.". V této souvislosti namítá, že Bytový podnik v P. uzavřel se žalobcem smlouvu o převodu práva hospodaření bez souhlasu vlastníka. Za právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu označuje dovolatelka v závěru otázku "právního charakteru tzv. domu hotelového bydlení, jestliže tzv. bytové jednotky splňují podle ČSN náležitosti stanovené pro byty (obsahují kuchyňské kouty)", otázku, "zda je nutné použít pro výpověď z nájmu obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení v souladu s ustanovením §496 O.Z. ustanovení zákona nejbližší, a to ustanovení §711 O.Z.", jakož i otázku, "zda může subjekt pověřený správou a hospodařením s domem převést bez souhlasu vlastníka toto právo na jiný subjekt". Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení; v doplnění dovolání pak požádala, aby "dovolací soud připustil odklad výkonu rozhodnutí".
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. (§241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) nebyly v dovolání namítány a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
V souzené věci byla přípustnost dovolání založena výrokem rozsudku odvolacího soudu (§239 odst. 1 o.s.ř.); tím je současně vymezen i dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. lze - vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - odůvodnit toliko dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku právní otázku, pro kterou bylo dovolání připuštěno, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež měly pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam (srov. též Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Vzhledem k výše uvedenému se tak předmětem dovolacího přezkumu stalo především právní posouzení aktivní věcné legitimace žalobce v dané věci, kterou odvolací soud dovodil na základě závěru o platnosti smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 29.12.1995, uzavřené mezi žalobcem a Bytovým podnikem v P., neboť dovolatelka právní posouzení této otázky odvolacím soudem zpochybňuje, a to námitkou, že předmětný dům - vzhledem ke svému charakteru - přešel do vlastnictví obce (města P.), a že Bytový podnik v P. jako subjekt správy a práva hospodaření převedl toto právo na žalobce bez souhlasu vlastníka.
V ustanoveních §1 až §3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 172/1991 Sb.") jsou vymezeny věci, které dnem účinnosti tohoto zákona (dnem 24.5.1991) přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí.
Jak vyplynulo z provedeného dokazování, stavba předmětného domu byla povolena a realizována na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 17.1.1966, a právo hospodaření k tomuto domu (a k přilehlým pozemkům) náleželo až do roku 1995 Bytovému podniku v P., s.p. (dříve Obvodnímu podniku Bytového hospodářství v P.). Vzhledem k uvedenému nelze předmětný dům podřadit ustanovením §1 a §2 zákona č. 172/1991 Sb.
Podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí přecházejí "obytné domy", přičemž poznámka č. 4 pod čarou k tomuto ustanovení odkazuje na §59 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Ve smyslu posléze citovaného ustanovení se dům považuje za obytný, připadají-li z úhrnu podlahové plochy všech místností v domě alespoň dvě třetiny na byty. Bytem se podle §62 zákona č. 41/1964 Sb. rozuměla místnost nebo soubor místností, které byly podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohly tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky.
Z výsledků dokazování se podává, že předmětný dům nebyl určen k bydlení, ale k (hotelovému) ubytování, a že k tomuto účelu byl také zkolaudován. Ostatně v řízení nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by místnosti v něm se nacházející, měly charakter bytu podle ustanovení §62 zákona č. 41/1964 Sb.
Za tohoto stavu věci nelze dovodit, že předmětný dům byl obytným domem ve smyslu ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., tj. domem s byty dle §62 citovaného zákona. Nevyhovuje tudíž charakteristice věci, jež by připadla do vlastnictví státu dle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Byl-li tedy ke dni uzavření smlouvy ze dne 29.12.1995 předmětný dům ve vlastnictví státu, a měl-li k němu právo hospodaření - jehož obsah byl vymezen ustanoveními §64, §65 a §72 až §74b hospodářského zákoníku ve spojení s §761 odst. 1 obchodního zákoníku, a jež v sobě zahrnovalo oprávnění věc držet, užívat a nakládat s ní, jakož i oprávnění uplatňovat toto právo (i primární vlastnické právo státu) a hájit je před soudy a jinými orgány - Bytový podnik v P., s.p., lze s odkazem na důvody uvedené v napadeném rozsudku souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že touto smlouvou bylo platně převedeno právo hospodaření k předmětnému domu na žalobce, který je za tohoto stavu v dané věci aktivně věcně legitimován.
Dovolatelka dále předkládá dovolacímu přezkumu otázku "zda je nutné použít pro výpověď z nájmu obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení v souladu s ustanovením §496 O.z. (míněno zřejmě ustanovení §853 obč.zák., upravující analogii zákona) ustanovení zákona nejbližší, a to ustanovení §711 O.z.".
K této otázce je nutno především poznamenat, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že právní vztah mezi účastníky týkající se užívání předmětné ubytovací jednotky žalovanou, se řídí smlouvou ze dne 1.6.1975. Námitku žalované, že jí rozhodnutím příslušného orgánu o přidělení obytné místnosti v předmětném domě vzniklo právo na uzavření dohody o užívání obytné místnosti, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť žalovaná k tomuto svému tvrzení nepředložila žádné důkazy.
Řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, která je tradičně chápána tak, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní tíží toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní následky; není-li toto jeho tvrzení prokázáno, tíží jej nepříznivé procesní důsledky z toho plynoucí. Tvrdila-li tedy žalovaná, že jí vzniklo právo osobního užívání obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení (tj. právo upravené v §190 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991), bylo na ní, aby k tomuto svému tvrzení nabídla důkazy, z nichž by vyplynulo splnění zákonných předpokladů vzniku tohoto práva. Jak vyplývá z §190 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991, předpokladem vzniku práva v tomto ustanovení upraveného, bylo rozhodnutí místního národního výboru (jiného orgánu příslušného podle předpisů o hospodaření s byty) o přidělení obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení. Žalovaná však žádný důkaz o existenci takovéhoto rozhodnutí nenabídla.
Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, pokud vztah mezi účastníky neposoudil jako vztah osobního užívání, resp. nyní nájmu obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení podle §717 a §718 obč.zák. Dovolací námitka, že žalované svědčí k předmětné ubytovací jednotce právo nájmu není tedy důvodná, neboť předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání jiných obytných místnosti na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč.zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. existovalo. Tento předpoklad však v dané věci nebyl dán, a proto nelze než dovodit, že sporný vztah mezi účastníky se řídí smlouvou ze dne 1.6.1975, a že výpověď ze dne 15.9.1995, daná (v souladu s touto smlouvou) žalované právním předchůdcem žalobce, byla způsobilá vyvolat zánik tohoto vztahu. Vzhledem k tomu je nadbytečné a bezpředmětné zabývat se dovoláním nastolenou otázkou, podle jakých zákonných ustanovení má být posuzována výpověď z nájmu jiných obytných místností, neboť o takovýto vztah se mezi účastníky nejedná.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalované zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti žalované, která v dovolacím řízení nebyla úspěšná.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.,
předsedkyně senátu