ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.356.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 356/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) K. K., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 129/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 1999, č. j. 16 Co 240/99-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. února 1999, č. j. 5 C 129/94-95, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1, IV. kategorie, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), který se nachází v I. podlaží domu čp. 253 v P., N. 13\" (dále jen „předmětný dům\", resp. „dům\") a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. července 1999, č. j. 16 Co 240/99-111, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly především za zjištěno, že dne 15. června 1992 udělil zmocnitel A. K. jako tehdejší vlastník předmětného domu plnou moc zmocněnci J. R. „k jednáním spojeným se správou a prodejem domu čp. 253 N. 13\" (dále jen „plná moc\"). Dále zjistily, že dne 11. listopadu 1992 uzavřel „pan J. K. /dále jen nájemník/ a J. R., zastupující majitele domu čp. 253 N. 13, P., pana A. K. na základě plné moci ze dne 10. (správně 15.) 6.1992, ověřené Obvodním úřadem v P.\" nájemní smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva\") od 1. prosince 1992 na dobu neurčitou. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a žalobě vyhověl s odkazem na ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"). Podle názoru soudu prvního stupně totiž R. ve smyslu §33 odst. 1 obč. zák. překročil své oprávnění vyplývající z plné moci, uzavřel-li s prvním žalovaným nájemní smlouvu ohledně bytu, byť byl zmocněn ke správě a prodeji předmětného domu, tedy ke zcela konkrétním činnostem, které v sobě nezahrnují pronajímání bytových jednotek v domě. Zmocnitel A. K. uvedené překročení neschválil a naopak prvnímu žalovanému bez zbytečného odkladu svůj nesouhlas s nájemní smlouvou oznámil. Naproti tomu odvolací soud uzavřel, že žalovaným svědčí pro užívání předmětného bytu platný právní důvod, tj. nájemní smlouva, a žalobu zamítl. Za použití výkladového pravidla, upraveného v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., totiž plnou moc vyložil tak, že zmocněnce – vzhledem ke zmocnění k jednáním spojeným se správou (k právním úkonům při výkonu správy) a prodejem domu – opravňovala ke všem právním úkonům za zmocnitele (kromě těch, které vyžadují zvláštní plnou moc), tedy i k uzavírání nájemních smluv ohledně bytů nacházejících se v předmětném domě. Posoudil ji tedy jako plnou moc obecnou (generální). Za této situace zmocněnec při uzavření nájemní smlouvy jednal – jménem zmocnitele – v mezích oprávnění zastupovat (§32 odst. 2 obč. zák.). Nepřekročil-li R. své oprávnění vyplývající z plné moci, nejsou namístě úvahy o důsledcích překročení oprávnění zmocněnce ve smyslu §33 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). S přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., byť v dovolání, avšak bez jakékoli konkretizace, zmínil rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. brojí proti právním závěrům, že právním důvodem užívání předmětného bytu žalovanými je nájemní smlouva, a že v daném případě šlo o plnou moc generální, tj. plnou moc, opravňující zmocněnce ke všem úkonům za zmocnitele, tedy i k uzavření nájemní smlouvy ohledně předmětného bytu. Aby šlo o generální plnou moc, musela by podle jeho názoru zmocněnce opravňovat ke všem právním úkonům za zmocnitele a nikoli jen ke správě domu a jeho prodeji. Pojem „správa\" je judikaturou vykládán jako obstarávání běžného chodu nemovitosti, jejich běžných oprav, zajištění plnění pravidelných platebních povinností apod. Týká se tedy běžných záležitostí a nikoliv záležitostí zásadního významu jako je uzavírání nájemních smluv, k čemuž je zapotřebí obecné či speciální plné moci. Nebyl-li R. takto zmocnitelem zmocněn, nelze uzavření nájemní smlouvy posuzovat jako právní úkon, učiněný na základě plné moci; jde o právní úkon, který R. učinil za zády tehdejšího vlastníka předmětného domu, pravděpodobně v zájmu svého vlastního obohacení. Navíc jestliže by na základě plné moci disponoval oprávněním uzavírat nájemní smlouvy ohledně bytů v předmětném domě, „jistě by se vlastník měl právo vyjádřit k nejdůležitější otázce, totiž k otázce výše nájmu. Nebylo v pravomoci R. stanovovat si nájem, protože nebylo v jeho pravomoci uzavírat nájemní smlouvy\". Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. července 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, jak míní žalobce, či zda právním důvodem užívání bytu je v daném případě nájemní smlouva, jak dovodil odvolací soud. Pro řešení uvedené otázky bude mít rozhodující význam odpověď na (předběžnou) otázku, zda plná moc je obecnou plnou mocí, a zda opravňovala zmocněnce R. k uzavření nájemní smlouvy.
Otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozsudku dovodil Nejvyšší soud právní závěr, že byla-li písemně udělena zmocněnci plná moc k tomu, aby až do odvolání zmocnění zmocnitelku jejím jménem zastupoval ve všech věcech, jde o všeobecnou plnou moc. S uvedeným právním závěrem se dovolací soud ztotožňuje rovněž v dané věci. Za této situace nelze pokládat za správný závěr, že plná moc, byť v ní zmocnitel zmocnil zmocněnce pouze k jednáním spojeným se správou a prodejem předmětného domu (nezmocnil jej k zastupování ve všech věcech), je přesto plnou mocí generální; protože byl zmocněnec zmocnitelem zmocněn pouze k právním úkonům spojeným se správou a prodejem domu (nikoliv k zastupování ve všech věcech), nelze plnou moc pokládat za plnou moc generální. Na tomto závěru nic nemění ani to, že zmocněnec byl zmocnitelem zmocněn „k nejvýznamnější dispozici s vlastnickým právem … , totiž k prodeji domu\". Přesto však lze rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný.
Podle §31 odst. 1 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Podle odst. 4 tohoto ustanovení je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu.
Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, kterým prohlašuje vůči třetí osobě, resp. třetím osobám, že zmocnil jinou osobu jako zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval. Plná moc může být obecná (generální), tj. taková, která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům kromě těch, jež vyžadují zvláštní plnou moc, anebo zvláštní (speciální), která je omezena jen na určitý právní úkon (na jeden či více), popř. na určitý druh právních úkonů. Kromě případů, kdy zákon výslovně požaduje speciální plnou moc k určitému právnímu úkonu (např. k odmítnutí dědictví), je věcí zmocnitele, zda ke každému právnímu úkonu, jenž má být učiněn v jeho zastoupení, vystaví zmocněnci zvláštní plnou moc, či zda mu udělí tzv. obecnou plnou moc. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce. Rozhodující je proto obsah plné moci.
V daném případě posoudil odvolací soud rozsah zmocněncova oprávnění, uvedený v plné moci správně, pokud dovodil, že zmocnění „k jednáním spojeným se správou\" předmětného domu v sobě zahrnuje rovněž zmocnění k uzavírání nájemních smluv, jinak řečeno, dovodil-li, že zmocnění k uzavírání nájemních smluv je součástí zmocnění „k jednáním spojeným se správou\" domu. Jestliže byla zmocněnci písemně udělena plná moc, v níž rozsah jeho oprávnění (§31 odst. 1 obč. zák.) byl vymezen tak, že jde o jednání spojená nejen se správou, nýbrž i s prodejem předmětného domu, lze pokládat za správný závěr, že takto vymezené zmocnění, obsahující rovněž zmocnění k dispozici s vlastnickým právem, v sobě zahrnuje i zmocnění k méně významným dispozicím, za něž lze považovat i uzavření nájemní smlouvy ohledně jednoho z bytů, nacházejících se v předmětném domě. V podrobnostech lze pro stručnost odkázat na důvody obsažené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu; vzhledem k charakteru dovolacích námitek je však zapotřebí pro úplnost zdůraznit, že jde-li o nájemní dům (dům s nájemními byty), je uzavírání nájemních smluv ohledně jednotlivých bytů obstaráváním běžného chodu nemovitosti a tudíž součástí její správy.
Jednal-li zmocněnec za zmocnitele v rámci oprávnění, vymezeného plnou mocí, tj. v mezích oprávnění zastupovat zmocnitele, vznikly z toho práva a povinnosti přímo zmocniteli (§32 odst. 2 obč. zák.); za této situace jsou vyloučeny úvahy ve smyslu §33 obč. zák. o důsledcích překročení oprávnění z plné moci.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce (dovolatel) nebyl v dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšným žalovaným vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání, které bylo sepsáno advokátem. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 17. září 1999, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho společného úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) při zastupování dvou osob v částce 800,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 2 krát 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu