ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.365.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 365/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně K. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. V. S. a 2) D. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 572/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 1999, č. j. 30 Co 245/99, 30 Co 246/99-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. prosince 1998, č. j. 4 C 572/97-30, ve spojení s usnesením ze dne 11. března 1999, č. j. 4 C 572/97-35, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost „vyklidit nemovitost – rodinný dům č.p. 429, parcelní číslo 849 o výměře 128 m2 a zahradu parcelní číslo 848 o výměře 844 m2 v obci D. (dále jen „předmětné nemovitosti\", resp. „nemovitosti\"), zapsané na LV č. 359 pro katastrální území D., vedeného u Katastrálního úřadu P., a vyklizené nemovitosti předat žalobkyni, a to do 15 dnů ode dne, kdy bude žalovaným zajištěn náhradní byt\", a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobkyně proti té části rozsudku soudu prvního stupně, v níž bylo vyklizení žalovaných podmíněno zajištěním náhradního bytu, Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 1999, č. j. 30 Co 245/99, 30 Co 246/99-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění usnesení ze dne 11. března 1999, č. j. 4 C 572/97-35) změnil „ve výroku o lhůtě k vyklizení tak, že tato lhůta se stanoví na 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku\". Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a náhradě nákladů státu.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná byla přítomna jednání, při němž její otec JUDr. J. K. jako nabývající a žalobkyně a její manžel J. K. jako převádějící dohadovali fingovaný převod předmětných nemovitostí, že žalobkyně a její manžel jako spoluvlastníci převedli předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 8. září 1969, registrovanou tehdejším Státním notářstvím Praha-západ pod číslem registračním R I 1227/69 a schválenou tehdejší Správou pro věci majetkové a devizové v P. pod číslem jednacím 001441, na otce žalované, že otec žalované nemovitosti převedl na žalované kupní a darovací smlouvou ze dne 10. května 1984, registrovanou tehdejším Státním notářstvím Praha-západ pod číslem registračním R I 631/84 a R V 108/84, a že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. března 1994, č. j. 4 C 697/92-73, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 1995, č. j. 20 Co 485/95-110, bylo určeno, že obě zmíněné smlouvy jsou neplatné. Vzaly rovněž za zjištěno, že ani po ukončení řízení o určení neplatnosti těchto smluv žalovaní neumožňují žalobkyni přístup k nemovitostem, že takový vstup nebyli ochotni umožnit ani znalci, zjišťujícímu technický stav nemovitostí, že žalobkyni neplatí za užívání předmětných nemovitostí žádné nájemné, že nepodnikli nic za účelem opatření si jiného bydlení, a že ve společné domácnosti se žalovanými žijí jejich dvě nezletilé děti. Oba soudy pak dovodily, že vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, lze vázat na zajištění bytové náhrady v případě, že to odůvodňují závažné okolnosti na straně vyklizovaného, a že i na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě požadovat, aby se přiměřená ochrana jeho práva takto podmínila a její splnění časově odložilo (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.\"). Soud prvního stupně vázal vyklizení žalovaných na zajištění náhradního bytu se zdůvodněním, že vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu by bylo vzhledem k jejich nezletilým dětem a s přihlédnutím k tomu, že jinou možnost bydlení nemají, nepřiměřeně tvrdé. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že přiznání bytové náhrady žalovaným nepřipadá v úvahu jednak proto, že vůči žalobkyni jednají v rozporu s dobrými mravy (žalobkyni jako vlastnici neumožňují vstup na nemovitosti a neplatí jí za jejich užívání nájemné, nebyli ochotni umožnit přístup k nemovitostem ani znalci za účelem posouzení technického stavu nemovitostí a nic nepodnikli pro opatření si jiného bydlení), a dále také proto, že po žalobkyni nelze vzhledem k jejímu věku spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejího práva takto odložila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a §238 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"), a uplatnili v něm – s přihlédnutím k jeho obsahu – dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytkli, že jim nedoručil předvolání k odvolacímu jednání, ačkoliv k jednání mají být předvoláni účastníci a všichni, jejichž přítomnost je třeba, a že uvedeným nesprávným postupem v průběhu řízení jim ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. odňal možnost jednat před soudem. Tímto (nesprávným) postupem jim znemožnil rovněž výkon dalších práv, jako zejména „práva vyjádřit se ke všem tvrzeným skutečnostem, vyvracet tvrzení protistrany a předkládat důkazy tato tvrzení vyvracející\". V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítli, že „jim ve smyslu ust. §712 odst. 6 o.z. přísluší právo na náhradní byt a v rámci tohoto práva předmětnou nemovitost … vyklidit teprve v momentě zajištění náhradního bytu\". V této souvislosti zdůraznili, že nemovitost obývají od roku 1984, v současné době nemají jinou možnost bydlení, ačkoliv usilují o získání jiného bytu, a ve společné domácnosti s nimi bydlí dvě nezletilé děti. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. září 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, nejdříve podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, trpí-li řízení a rozhodnutí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jích účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalovaní nenamítali a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti žalovaných jednat před odvolacím soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) tím, že nebyli jako účastníci řízení předvolání k odvolacímu jednání, nařízenému na den 29. září 1999.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení §51 o.s.ř. k jednání (odvolacímu jednání - srovnej ustanovení §214 odst. 1 o.s.ř.), jak to vyplývá z ustanovení §115 odst. 1, 2 o.s.ř. (to ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. platí i pro odvolací řízení). Procesním právem přiznaným účastníku řízení občanským soudním řádem je i právo účastníka dát se v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (§24 a násl. o.s.ř.), mající svůj základ v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (srovnej usnesení předsednictva bývalé České národní rady ze dne 16. prosince 1992 publikované pod č. 2/1993 Sb.). Plná moc udělená pro celé řízení je neomezitelná (§28 odst. 1 věta první o.s.ř.) a zástupce takovou plnou mocí vybavený je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Úkon zmocněnce lze proto považovat v poměru k soudu a v poměru k ostatním účastníkům za úkon účastníka - zmocnitele. V rámci tohoto oprávnění je advokát povinen účelně využívat všech zákonem připuštěných prostředků a způsobů poskytování právní pomoci účastníku, jejž zastupuje (§25 odst. 2 o.s.ř., srov. §14 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, platného v době rozhodování odvolacího soudu), tj. zejména vnášet do sporu tvrzení rozhodných skutečností, navrhovat k jejich verifikaci důkazy, disponovat předmětem řízení a řízením a činit jiné občanským soudním řádem upravené procesní úkony. Zvolený zástupce, vybavený procesní plnou mocí, je, respektive by měl být, zárukou toho, aby účastník, jehož v řízení zastupuje, nedoznal újmy, která by jinak, vzhledem k objektivně omezeným možnostem účastníka plně se angažovat v probíhajícím řízení o sporném právu, mohla eventuálně nastat. Je - li účastník v konkrétním řízení zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí a není - li důvodu jej osobně k jednání předvolávat, soud o jednání vyrozumí jen tohoto jeho zástupce (§49 odst. 1 o.s.ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaní byli v řízení (jak před soudem prvního stupně, tak také před odvolacím soudem) zastoupeni na základě plné moci ze dne 1. prosince 1997, udělené pro celé řízení (procesní plné moci), advokátem (§24, §25, §28 odst. 1 o.s.ř.). O termínu odvolacího jednání, nařízeného na den 29. září 1999, jehož se žalovaní osobně neúčastnili, byl řádně a včas vyrozuměn jejich zástupce, jenž se uvedeného odvolacího jednání rovněž zúčastnil. Odvolací soud žalované k odvolacímu jednání nepředvolal a ani je o místu a čase odvolacího jednání nevyrozuměl, protože vycházel z toho, že jejich osobní účasti nebylo zapotřebí (§49 odst. 1 věta druhá, §115 odst. 1 ve spojení s §211 o.s.ř., §214 odst. 1 o.s.ř.). Již v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze z 12. ledna 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, 5. srpna 1994, sp. zn. 6 Cdo 70/93, a 23. června 1995, sp. zn. 4 Cdo 64/94, bylo judikováno, že postupem soudu nebyla účastníku odňata možnost jednat před soudem, jestliže o nařízení jednání soudu, kdy přítomnosti účastníka řízení nebylo třeba, byl řádně vyrozuměn jen jeho zástupce s procesní plnou mocí. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svých usneseních ze 7. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1552/98, 18. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1316/98, a 10. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura.
Z obsahu protokolu o odvolacím jednání, konaném dne 29. září 1999, který je veřejnou listinou a k jehož obsahu nevznesli žalovaní (prostřednictvím svého zástupce) žádné námitky (§40, §211 o.s.ř.), nelze dovodit, že by odvolací soud neposkytl zástupci žalovaných dostatečný prostor k uplatnění procesních práv přiznaných účastníkům řízení občanským soudním řádem. V souladu s ustanovením §215 o.s.ř. zástupce žalovaných přednesl své návrhy a vyjádřil se k věci. Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. tedy dovolání nemůže být přípustné.
Dovolání však je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přitom v rozhodnutí ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 305 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku.
Žalovaní nenamítají, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); existence těchto vad se nepodává ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., včetně jeho obsahové konkretizace, půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda právo na bytovou náhradu lze v daném případě opřít o ustanovení §712 odst. 6 obč. zák., jak dovozují žalovaní. Půjde však rovněž o posouzení správnosti právního závěru, že zjištěné skutečnosti neumožňují výkon práva na vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, podmínit zajištěním bytové náhrady.
Podle §712 odst. 6 obč. zák. pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu.
V citovaném ustanovení jde o tzv. právo na bydlení a nikoliv o právo na bytovou náhradu, jak se mylně domnívají žalovaní; otázka bytových náhrad je totiž upravena pouze v §712 odst. 1 až 5, §713 a §714 větě druhé obč. zák. Právo na bydlení, které již není právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§685 a násl. obč. zák., je časově omezené – jde totiž o právo vyklizovaného v bytě bydlet do zajištění již stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost pronajímatele výkon tohoto práva strpět.
Z uvedeného vyplývá, že právo na bytovou náhradu nelze o ustanovení §712 odst. 6 obč. zák. opřít.
V rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud České republiky přijal závěr, že výjimečně může být vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázáno na zajištění bytové náhrady. V citovaném rozsudku totiž dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - uvedl v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud - nelze sice „založit právo\", avšak důsledkem jeho aplikace není konstituování „nového\" práva, ale omezení práva existujícího - odepření práva žalobce „na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí\".
Z pohledu citované judikatury lze pokládat za správný právní závěr, že vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, lze vázat na zajištění bytové náhrady v případě, že to odůvodňují závažné okolnosti na straně vyklizovaného, a že i na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě požadovat, aby se přiměřená ochrana jeho práva takto podmínila a její splnění časově odložilo (§3 odst. 1 obč. zák.). Za správný lze pokládat rovněž závěr, že zjištěné skutečnosti v daném případě neumožňují vázat vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, na zajištění bytové náhrady, tj. že vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby se výkon jejího práva na vyklizení nemovitosti omezil a v konečném důsledku odložil vázaností na zajištění náhradního bytu. Podle ničím nezpochybněných zjištění byla totiž žalovaná přítomna jednání, při němž její otec jako nabývající a žalobkyně a její manžel jako převádějící dohadovali fingovaný převod předmětných nemovitostí. Přitom ani po ukončení řízení o určení neplatnosti smluv, označených na jiném místě tohoto rozhodnutí, žalovaní neumožňují žalobkyni přístup k nemovitostem, takový vstup nebyli ochotni umožnit ani znalci, zjišťujícímu technický stav nemovitostí, žalobkyni neplatí žádné nájemné a nepodnikli nic za účelem opatření si jiného bydlení (posledně uvedené zjištění žalovaní prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. ve skutečnosti nezpochybnili, neboť pouze tvrdili, že jiný byt si nemohli pořídit z důvodů finančních, a nemůže jim být ani přidělen). V těchto souvislostech nelze, jak na to správně poukázal rovněž odvolací soud, přehlédnout ani věk žalobkyně. Za této situace ani odkaz na dvě nezletilé děti žalovaných nemůže zvrátit správnost právního závěru, že závažné okolnosti na straně žalovaných a věk žalobkyně neumožňují, aby se přiměřená ochrana jejího práva takto podmínila a její splnění časově odložilo (§3 odst. 1 obč. zák.). Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl použit důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu