ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.382.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 382/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce - J. K., proti žalovaným - 1/ P. K., 2/ F. P., 3/ J. P. a 4/ J. K., o určení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 11 C 320/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2000 č.j. 23 Co 239/2000 - 53, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20. března 2000 č.j. 11 C 320/98 - 36 zamítl žalobu na určení, že žalobce J. K. je nájemcem bytu č. 9 o velikosti 0+2 s příslušenstvím, II. kategorie ve třetím poschodí domu č.p. 153 v P. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2000 č.j. 23 Co 239/2000 - 53 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zamítl též návrh žalobce na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku. Odvolací soud se při rozhodování ve věci samé ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by býval žil se svým otcem před jeho smrtí ve společné domácnosti ve sporem dotčeném bytě. Podkladem pro tento skutkový závěr se staly svědecké výpovědi svědků D., B., V. a M. a dále obsah dědického spisu, který se týká zemřelého otce žalobce. Žalobce neprokázal splnění jedné ze základních podmínek ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), konkrétně vedení společné domácnosti se zemřelým nájemcem bytu. Tento rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 14. října 2000.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, svěřené k doručení poštou dne 14. listopadu 2000. Dovolatel přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když podle jeho názoru má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Důvody tohoto dovolání uvádí odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že toleroval zásadní pochybení soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů. Soudy hodnotily hodnověrnost výpovědí svědků paušálně. Přitom ani jeden z vyslechnutých svědků vedení společné domácnosti žalobce výslovně nevyloučil. Otázkou zásadního právního významu je v této věci výklad pojmu \"soužití ve společné domácnosti\" jako podmínky přechodu nájmu bytu na blízké osoby podle ustanovení §706 odst. 1 o.z. Je totiž zapotřebí podrobněji upřesnit důkazní postavení účastníků v tomto řízení, okruh v úvahu přicházejících důkazů i přístup k jejich hodnocení. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku, včetně rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (tento procesní předpis je proto užit ve znění účinném do 31. prosince 2000) a dospěl k závěru, že toto dovolání není přípustné.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., je třeba tehdy, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a podle §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Není proto zde možno aplikovat ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn.
Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný, a následně odvolacím soudem zrušený rozsudek tohoto obvodního soudu. Přípustnost dovolání v této věci tedy nemůže být založena ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Soud druhého stupně ve výroku svého rozhodnutí též nevyslovil, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř.), resp. takovýto návrh žalobce dokonce výslovně zamítl.
Naplněny však nejsou ani předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jež dovolatel výslovně zmiňuje v podaném dovolání. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že jím předpokládaný postup je vyhrazen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejich právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených. Z uvedeného předpokladu vyplývá, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §239 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě však z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud ve věci užil nesprávný právní předpis (resp. nesprávné právní ustanovení), případně, že by jej nesprávně vyložil. Odvolací soud - odkazem na správné právní prosouzení věci soudem prvního stupně - své rozhodnutí založil především na výkladu pojmu \"žití v den smrti ve společné domácnosti se zemřelým nájemcem\" ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty první o.z. Tuto otázku soudy obou stupňů posoudily správně a v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž pojem společné domácnosti u osob uvedených první větě §706 odst. 1 o.z. vyžaduje, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce, kdy nestačí, aby tyto osoby nájemce jen občas navštěvovaly, poskytovaly mu přechodnou nebo příležitostnou výpomoc v domácnosti anebo byly případně v bytě nájemce pouze formálně hlášeny k trvalému pobytu apod. Výtky dovolatele se pak fakticky dotýkají výlučně otázky skutkových zjištění, které byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů a nevycházejí tak z okruhu předpokladů obsažených v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatelem dovozovaná otázka \"upřesnění důkazního postavení účastníků v tomto řízení\" takto není otázkou, která by z hlediska ustanovení §239 o.s.ř. činila toto rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Nelze tudíž dovodit že by dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., totiž, že by se (z obecného pohledu) jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. To odůvodňuje závěr, že tedy nejsou dány předpoklady k tomu, aby dovolání v označené věci bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Povinností dovolacího soudu je dále s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Dovolací soud konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., přičemž ani sám dovolatel žádnou z takových možností nezmiňuje. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Při uvážení vyloženého je proto nutno shrnout, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona a ze spisu nebyl zjištěn ani žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v.r.
předseda senátu