ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.387.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 387/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A/ J. Š. a B/ F. Š., obou zastoupených obecnou zmocněnkyní, proti žalovaným 1/ B. H., zastoupenému advokátkou, a 2/ P. Š., o vyklizení bytu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 55/95, o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 1999, č. j. 51 Co 546/98 - 128, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. června 1999, č. j. 51 Co 546/98 - 128, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. května 1998, č. j. 25 C 55/95 - 67, tak, že 1. žalovaný B. H. je povinen vyklidit byt 1 + 1 s přísl., II. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 1388 v P., a vyklizený jej odevzdat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jakož i ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi oběma žalobci a 1. žalovaným, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 5. 1998, č. j. 25 C 55/95 - 67, zamítl žalobu, aby "žalovaní byli uznáni povinnými vyklidit byt 1 + 1 s přísl., II. kat., v 5. podlaží domu čp. 1388 v P." (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"), a vyklizený jej odevzdat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází, že první žalovaný B. H. žil se svou matkou A. H., jíž svědčilo právo osobního užívání předmětného bytu, v tomto bytě ve společné domácnosti od 1. 11. 1984 až do matčiny smrti, k níž došlo 16. 11. 1984, a že neměl vlastní byt, protože právě ke dni 1. 11. 1984 trvale opustil společnou domácnost se svou manželkou (skutečnost, že z bytu v S., k němuž mu svědčilo právo společného užívání, odešel s úmyslem odejít natrvalo, byla podle odůvodnění rozsudku zjištěna z výpovědi prvního žalovaného a ze svědecké výpovědi jeho manželky M. H.). Obvodní soud dovodil, že tímto okamžikem zaniklo jeho právo společného užívání bytu v S., a že jeho jedinou uživatelkou se stala manželka prvního žalovaného. První žalovaný tak podle názoru soudu prvního stupně splnil obě podmínky pro přechod užívacího práva k předmětnému bytu podle §179 odst. 1 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991, a toto užívací právo se pak po novele občanského zákoníku (provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) přeměnilo na právo nájmu. Soud rovněž uzavřel, že druhý žalovaný P. Š. užívá předmětný byt na základě nájemního práva prvního žalovaného, a že žaloba na vyklizení bytu proti oběma žalovaným tedy není důvodná.
K odvolání obou žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 1999, č. j. 51 Co 546/98 - 128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že oběma žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku; zároveň oba žalované zavázal společně a nerozdílně nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, kdy doplnil dokazování listinnými důkazy (mj. přihláškou do Stavebního bytového družstva N. d. ze dne 2. 7. 1985, prohlášením člena družstva ze dne 18. 12. 1986, potvrzením o vzniku práva na přidělení bytové jednotky manželům B. a M. H. a rozhodnutím o přidělení bytu, vydaným Stavebním bytovým družstvem N. d. dne 18. 12. 1986), konstatoval, že soud prvního stupně si sice "opatřil dostatečný skutkový podklad", ale vyvodil z něj nesprávné skutkové i právní závěry. Městský soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo společného užívání bytu v S. manžely B. a M. H. zaniklo tím, že první žalovaný opustil společnou domácnost. Konstatoval, že ze skutkových zjištění nelze tento závěr dovodit, neboť z výpovědi prvního žalovaného i ze svědecké výpovědi jeho manželky vyplynulo, že se dohodli na zachování manželství. I když se první žalovaný z bytu v S. odstěhoval, nemohla tato skutečnost vést k zániku společného užívacího práva, navíc za situace, když první žalovaný do Soběslavi dojížděl a rodinu dále finančně zajišťoval. Z dalších důkazů (listin zaslaných Stavebním bytovým družstvem N. d.) rovněž vyplynulo, že první žalovaný v roce 1985 požádal o přijetí za člena družstva s tím, že potřebuje naléhavě vyřešit bytovou situaci své rodiny, která bydlí mimo P.I na základě dalších skutečností (např. té, že první žalovaný s manželkou vrátili společně byt v S. bytovému podniku v roce 1987), dospěl odvolací soud k závěru, že první žalovaný společnou domácnost s manželkou neopustil, svoji matku pouze pravidelně navštěvoval, a hlavním důvodem, proč se k ní dne 1. 11 . 1984 přestěhoval, byla změna zaměstnání, a nikoli opuštění společné domácnosti. Odvolací soud tedy uzavřel, že první žalovaný "měl v den smrti své matky vlastní byt, kterým byl manželský byt v Soběslavi", takže se nemohl stát uživatelem předmětného bytu ve smyslu §179 odst. 1 obč. zák. "ve znění před novelou". Nesvědčilo mu tedy žádné právo, které by se mohlo k 1. 1. 1992 transformovat na nájem bytu (§871 obč. zák.), předmětný byt užívá bez právního důvodu, stejně jako druhý žalovaný, a žalobci se proto právem domáhají žalobou na vyklizení bytu ochrany svých vlastnických práv ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák., do nichž oba žalovaní užíváním předmětného bytu neoprávněně zasahují.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání pouze první žalovaný. Přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolací důvody podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že společná domácnost s manželkou, kterou vedli v bytě nacházejícím se v S., nezanikla. Poukázal na to, že v jeho případě došlo k úplnému zániku manželských funkcí, a že manželství bylo udržováno nadále jen jako "zdánlivé, formální manželství, ve kterém manželé spolu trvale nežijí". Odvolací soud tak podle dovolatele pominul existenci ustanovení §703 odst. 3 obč. zák. a §708 obč. zák., která dopadají právě na situace, kdy manželé spolu sice právně udržují manželství, ale fakticky manželské soužití ukončili, žijí odděleně a každý z nich si vede vlastní domácnost ve smyslu §115 obč. zák. Okolnost, že dovolatel pomáhal manželce se získáním nového bytu, a že se zúčastnil formálního odevzdání bytu v S., nejsou podle něho "na překážku správnému skutkovému zjištění soudu I. stupně, že prvý žalovaný se svou manželkou spolu trvale od roku 1984 nežijí". Tyto skutečnosti považuje dovolatel za dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Zároveň namítl, že odvolací soud neposoudil správně otázku existence užívacího práva dovolatele k bytu v S. ke dni přechodu užívacího práva k předmětnému bytu, když na věc "neaplikoval ustanovení §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou". Pokud by odvolací soud správně aplikoval právní normu, která na daný právní vztah dopadá, pokračoval dovolatel, musel by dospět k právnímu názoru, že byly splněny obě hmotněprávní podmínky pro přechod užívacího práva k bytu podle §179 odst. 1 obč. zák. před novelou, tedy i podmínka neexistence vlastního bytu, a že se toto právo (právo osobního užívání bytu) mohlo transformovat na právo nájmu bytu. V dovolání též vyslovil názor, že i když proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání sám, vztahuje se podle jeho názoru toto dovolání i na druhého žalovaného, neboť "právo druhého žalovaného užívat předmětný byt je odvozeno od práva nájmu prvého žalovaného (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)". Vycházeje z této argumentace dovolatel navrhl, aby dovolací soud po odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci v dovolacím vyjádření polemizovali s tvrzeními dovolatele, ztotožnili se v podstatě se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neopustil trvale společnou domácnost s manželkou, že nedošlo k zániku práva společného užívání bytu v S., a že tedy ke dni 16. 11. 1984 (v den smrti dovolatelovy matky) měl dovolatel vlastní byt v S., takže nebyla splněna jedna z hmotněprávních podmínek pro přechod užívacího práva k předmětnému bytu. Navíc se žalobci domnívají, že i kdyby se první žalovaný v den smrti své matky v předmětném bytě zdržoval, nebyly splněny podmínky pro existenci společné domácnosti podle §115 obč. zák., neboť v té době - jak plyne i z jeho výpovědi - vedl žalovaný společnou domácnost se svou manželkou v S. (do S. dojížděl a rodinu finančně zabezpečoval).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilé dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., (tj. tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno v rozsahu vyplývajícím z §242 odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž dovolací soud byl sice vázán uplatněnými dovolacími důvody i tím, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny, zároveň ale bylo jeho povinností přihlédnout k vadám řízení uvedeným §237 o. s. ř. (jejich existence nebyla namítána a vady tohoto druhu se z obsahu spisu nepodávají), popř. k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). K rozsahu dovolacího přezkumu je dále nutno uvést, že vzhledem k povaze procesního společenství žalovaných, které nelze podřadit ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř. (ve sporu nejde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na straně žalované), nemohl dovolací soud přezkoumávat tu část rozsudku Městského soudu v Praze, kterou bylo rozhodnuto o žalobě na vyklizení předmětného bytu druhým žalovaným, neboť ten dovolání nepodal. Okolnost, že druhý žalovaný je příslušníkem společné domácnosti prvního žalovaného (§115 obč. zák.), sama o sobě neznamená, že ve sporu, v němž se žalobci, vycházející z tvrzení, že žalovaní bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu, domáhají vyklizení bytu oběma žalovanými, by bylo možno tyto žalované považovat za nerozlučné společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř.; rozsah dovolacího přezkumu se proto neřídí ustanovením §242 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Dovolatel se mýlí i v tom, že s odkazem na §242 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovozuje závislost dovoláním nedotčených výroků, týkajících se druhého žalovaného, na výrocích, které byly dovoláním prvního žalovaného učiněny předmětem dovolacího přezkumu; za závislý výrok ve smyslu označeného procesního ustanovení totiž nelze považovat výrok o právu se samostatným skutkovým základem.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. se vztahuje k pochybením při zjišťování skutkového stavu věci, spočívajícím v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, které se týká skutečnosti významné pro právní posouzení věci z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva, tedy zjištění, které se pro svou nesprávnost stalo příčinou nesprávného rozhodnutí, a které nemá oporu v provedeném dokazování. Soudní praxe interpretuje §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. tak, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů soudem pravidlům uvedeným v §132 o. s. ř. (podle něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci), kromě jiného proto, že soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo je-li v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, logický rozpor z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti.
Dovolacím důvodem podle §241 odst. písm. d/ o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci) je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů přitom jde, použil-li soud jiného právního předpisu, než měl správně použít, nebo správně určený právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z příčin, které budou dále uvedeny, považuje dovolací soud za nutné uvést k právnímu posouzení věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu pouze to, že pro výsledek sporu bylo rozhodné, zda na prvního žalovaného přešlo dnem smrti jeho matky A. H. (tedy dne 16. 11. 1984) právo osobního užívání předmětného bytu. Podle §864 obč. zák. (přechodné ustanovení k úpravám účinným od 1. 1. 1992, provedeným zákonem č. 509/1991 Sb.), pokud není dále uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992, se však posuzují podle dosavadních předpisů. Z tohoto důvodu neobstojí výtky dovolatele, že odvolací soud měl v souzené věci při úvahách, zda prvnímu žalovanému vzniklo smrtí jeho matky právo osobního užívání předmětného bytu, aplikovat ustanovení §706, §708 "ve znění před novelou". Předtím, než byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb., totiž vůbec ustanovení §706 a §708 neobsahoval. Nyní platnému ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. odpovídalo před 1. 1. 1992 ustanovení §179 odst. 1 obč. zák., podle jehož prvé věty jestliže uživatel zemřel a nejde-li o byt ve společném užívání manželů, stávají se uživateli jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Totéž platí o ustanovení §703 obč. zák. (na které dovolatel poukazuje v souvislosti s problematikou získání družstevního bytu Stavebního bytového družstva N. d.); i tato skutečnost nastala před 1. 1. 1992, kdy občanský zákoník neobsahoval §703 a právní normou jemu odpovídající bylo ustanovení §175 obč. zák. (v tehdy platném znění).
Nejvyšší soud se ale dále nezabýval opodstatněností dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, ať již jsou podřazeny §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. nebo §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., protože považuje dovolání za opodstatněné z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., tedy pro tzv. jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel sice tento důvod neuplatnil, dovolací soud ale musí k vadám tohoto druhu přihlížet z úřední povinnosti, neboť mu to ukládá již citované ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Z předchozích částí odůvodnění, v nichž je citováno rozhodnutí soudu prvního stupně, vyplývá, že obvodní soud založil svůj závěr, že první žalovaný B. H. neměl v době smrti své matky A. H. dne 16. 11. 1984 vlastní byt, na skutkových zjištěních učiněných z výpovědi, kterou tento žalovaný učinil jako účastník řízení (§131 o. s. ř.), a ze svědecké výpovědi jeho manželky M. H. (§126 o. s. ř.). Odvolací soud, který konstatoval, že soud prvního stupně si "opatřil dostatečný skutkový podklad, ale vyvodil z něj nesprávné skutkové i právní závěry", opřel svůj závěr, že tato hmotněprávní podmínka pro přechod práva osobního užívání bytu splněna nebyla, o skutkové zjištění, že první žalovaný se z bytu v S., k němuž měl se svou manželkou právo společného užívání, neodstěhoval trvale, ale jen v souvislosti se změnou zaměstnání, a že nadále vedl společnou domácnost se svojí manželkou; na tomto základě také dovodil, že nedošlo k zániku tohoto užívacího práva, které žalovanému (společně s manželkou) svědčilo. Uvedené (opačné) zjištění učinil odvolací soud nejen z listinných důkazů, které provedl, ale i z výpovědí prvního žalovaného a svědkyně M. H. před soudem prvního stupně (jak je ale patrno z protokolu o odvolacím jednání ze dne 25. 5. 1998, v odvolacím řízení však tyto osoby vyslechnuty nebyly, neboť jiné důkazy, než důkazy listinami, městský soud neprovedl).
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), a může sám zjistit skutkový podklad pro své rozhodnutí, a to i odchylně od stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně. Odchylné skutkové zjištění může být nejen výsledkem provedení důkazů, které neprovedl soud prvního stupně, ale i výsledkem opakování důkazů již provedených; odvolací soud může také důkazy provedené soudem prvního stupně odchylně hodnotit, je ale zásadně nepřípustné, aby - chce-li se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně odchýlit - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval v postupu podle §213 odst. 2 o. s. ř. Jak u důkazu výpovědí svědka (§126 o. s. ř.), tak u důkazu výpovědí účastníka řízení (§131 o. s. ř.) totiž platí, že při jejich hodnocení spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, pod poř. č. 92). V souzené věci se odvolací soud neztotožnil s hodnocením výpovědí prvního žalovaného a svědkyně H., jak je provedl obvodní soud (naznačuje to již formulace obsažená v odůvodnění odvolacího rozsudku, kde skutková zjištění soudu prvního stupně jsou označena jako "verze" prvního žalovaného, "podporovaného jeho manželkou M. H."). Nezachoval ale zákonem vyžadovaný procesní postup a vyšel z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, aniž zopakoval důkazy, na nichž soud prvního stupně založil své zjištění. Řízení je tak stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) a již proto musel být rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výrokové části tohoto rozhodnutí zrušen (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.), a věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu (§243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný, o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§241d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková