ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.482.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 482/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ K. P., B/ H. Ž., C/ S. P., D/ J. P., E/ J. P. ml., a F/ A. P., proti žalovaným 1/ O., s. s., a 2/ P. f. Č. r., o poskytnutí náhrady za znehodnocení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 332/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12.8.1998, čj. 15 Co 97/98 - 377, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově svým rozsudkem ze dne 2.12.1997, čj. 4 C 332/95-332, uložil žalované O. s.p. H. B. povinnost zaplatit žalobcům částku 1.118.470,75 Kč jako náhradu za znehodnocené nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"). Současně týmž rozsudkem zamítl návrh žalobců, jímž se domáhali vypořádání náhrady proti žalovaným P. f. ČR co do výše 2.340.070,70 Kč a O. s.p. H. B. co do částky 1.221.600 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v odvolacím řízení proti shora uvedenému rozsudku potvrdil prvým výrokem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby proti žalovanému P. f. ČR a částečném zamítnutí žaloby proti žalované O. s.p. H. B., a ve výroku o náhradě nákladů mezi žalobci a žalovaným P. f. ČR. V ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud dále rozhodl, že proti svému rozsudku nepřipouští dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně když konstatoval, že všichni žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §4 zákona o půdě k poskytnutí náhrady za znehodnocení nemovitostí, jež mi byly vydány podle druhé části zákona o půdě, ale že P. f. není v tomto sporu pasivně legitimován, protože závazek plnit za povinnou osobu v této věci nepřevzal. Shodně se závěry soudu prvního stupně posoudil, že nárok žalobců na náhradu za zařízení lihovaru ve výši 1.221.600 Kč je neoprávněný. Strojní zařízení pivovaru nepovažoval za mrtvý inventář ve smyslu ustanovení §20 zákona o půdě, ani za součást budovy lihovaru, která sama o sobě patřila do souboru nemovitostí spadajících pod režim zákona o půdě, protože sloužila zpracování produkce v tomto zemědělském provozu vyprodukované. Zařízení lihovaru jako příslušenství budovy je od samotné stavby lihovaru oddělitelné a může být použito i mimo ni a sledovat vlastní právní osud..Navíc budova byla vydána jinou povinnou osobou, tj. Zemědělským družstvem L., která náhradu za znehodnocení budovy poskytla. Odvolací soud je toho názoru, že v daném případě uplatněná náhrada za zařízení musí podléhat takovému samostatnému právnímu režimu, jako náhrada za jiné movité věci, a nelze ji podřazovat pod režim §14 odst. 3 zákona o půdě. Odvolací soud však vyslovil nesouhlas s formou plnění, jak ji stanovil soud prvního stupně, totiž povinnost zaplatit žalobcům peněžitou částku 1.118.470,75 Kč jako náhradu za odstraněné nemovitosti, a poukázal na to, že plnění formou peněžité náhrady lze v tomto případě přisoudit jen tehdy, když se na ní účastníci dohodli, což se v dané věci nestalo. Odvolací soud se dále zabýval pasivní legitimací žalované O., s.p. H. B., protože nepovažoval tehdy za spolehlivě zjištěno její právní nástupnictví po právnické osobě, která měla nemovitosti v držení v době, kdy byly zbourány. Odvolací soud z obou těchto důvodů zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla prvnímu žalovanému uložena povinnost poskytnout žalobcům peněžité plnění do výše 1,118.470,75 Kč, a uložil mu doplnění řízení. Odvolací soud dále zdůvodnil, proč nepřipouští dovolání proti výroku svého rozsudku, jímž potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně. Žalobci navrhovali přípustnost dovolání k posouzení otázky, zda charakter nemovitostí je nutno posuzovat dle charakteru v době převzetí státem, nebo dle charakteru v době účinnosti zákona o půdě. Odvolací soud považoval za nesporné, že předmětné stavby včetně budovy lihovaru spadají pod režim zákona o půdě, ovšem k zamítnutí žaloby na náhradu za zařízení lihovaru došlo z jiného důvodu, a v tomto směru dovolání navrhováno nebylo.
Prvý výrok rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 8.9.1998, napadli žalobci včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Domáhají se vyřešení právní otázky, zda nemovitost jako takovou je třeba z právního hlediska posuzovat podle tehdy platného zákona, tj. obecného občanského zákoníku, či podle zákona platného v době účinnosti restitučních předpisů, a to z hlediska stavebně právního. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dosud judikaturou řešena, domnívají se dovolatelé, že dovolací soud by mohl dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalobci pak, ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, spočívající především v nesprávném výkladu ustanovení §14 odst. 3 zákona o půdě, §120 občanského zákoníku v platném znění a §297 a §297a obecného občanského zákoníku z roku 1811. Podle názoru dovolatelů odvolací soud nesprávně vyložil otázku součásti a příslušenství nemovitosti, když dospěl k závěru, že u zařízení lihovaru se jednalo o samostatné věci movité, které měly vlastní právní režim, a neztotožnil se s jejich názorem, že se jedná o součást věci nemovité, která sdílí stejný právní režim jako věc hlavní. Uvádějí, že tím odvolací soud prolomil dosavadní judikaturu i dosavadní komentáře k o.z.o.. Dovolatelé také odmítají závěry odvolacího soudu, podle nichž, jestliže jde o náhradu podle §14 odst. 3 zákona o půdě, by mělo ZD L., které poskytlo náhrady za znehodnocení budovy, poskytnout i tuto část náhrady za znehodnocení. Poukazují na okolnost, že "z důkazů založených ve spisu není patrno, že by náhradu za znehodnocení budovy poskytlo zemědělské družstvo, avšak i kdyby tomu tak bylo, ze zákona vyplývá, že náhrada za znehodnocení se poskytuje oprávněné osobě, je-li nemovitost znehodnocena. Zákon v ust. §14 nehovoří pregnantně o tom, kdo je povinnou osobou. Z logického výkladu však nepochybně vyplývá, že povinná osoba je ta, která zavinila znehodnocení". Přitom dle jejich názoru je nepochybné, že veškeré součásti nemovitosti, které z budovy byly odstraněny a tvořily z budovy lihovar, byly odstraněny žalovanou O. Navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o zamítnutí žaloby proti žalovanému 2 a částečném zamítnutí žaloby proti žalovanému 1 a o výroku o náhradě nákladů mezi žalobci a žalovaným 2. Dále navrhují zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky
1, 221.600 Kč proti žalované O. H. B.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud se však v prvé řadě musí zabývat přípustností dovolání. Protože napadeným výrokem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho rozsudkem v této věci prvním, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) a b) o.s.ř. Odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil ( §239 odst. 1 o.s.ř.). Nebyly zjištěny vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., z nichž by přípustnost dovolání vyplývala. Zbývá proto posoudit, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jak dovolatelé uplatňují, když připuštění dovolání navrhli v odvolacím řízení, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl. Dovolání by bylo v tomto případě přípustné jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že z hlediska důvodů uplatněných v dovolání má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam tehdy, jestliže jím byla řešena právní otázka dosud dovolacím soudem neřešená, nebo odvolací soud rozhodl odlišně od judikatury dovolacího soudu, případně jestliže rozhodnutí soudů se při posuzování dané otázky různí. V daném případě jde o posouzení, zda strojní vybavení lihovaru, které nepochybně není mrtvým inventářem sloužícím zemědělské výrobě, je z hlediska právního posouzení příslušenstvím budovy, v níž bylo instalováno, nebo zda bylo její součástí. Pokud dovolatelé upozorňují na znění obecného zákoníku občanského, platného v době převzetí věci státem, a na judikaturu Nejvyššího soudu v této věci, týkají se tyto odkazy věcí, jež jsou součástí věci hlavní, tj. nemohou být od ní odděleny, aniž by se věc hlavní znehodnotila. Odvolací soud však hodnotil strojní zařízení lihovaru nikoli jako jeho součást (tj. součást budovy lihovaru), ale jako jeho příslušenství, tj. jako samostatné věci movité, jež jsou určeny k užívání spolu s věcí hlavní. Tento závěr odvolacího soudu nevybočuje z běžné judikatury, a nevyvolává ani jiné právní problémy. Vybavení provozu potravinářského, jakým je provoz lihovaru, podléhá nikoli zákonu o půdě, ale zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, podle něhož se náhrada za takové zařízení neposkytuje, a oprávněným osobám se vydávají věci z jejich původního vlastnictví, pokud lze prokázat,že existují a kde se nalézají.
Dovolací soud se otázkou zařízení nezemědělského provozu, který souvisel s provozem zemědělské usedlosti, již zabýval. Např. v rozsudku ze dne 24.3.1999, čj. 24 Cdo 234/98-108, vyslovil názor, že v případě, že náhrada "výrobní technologie či vnitřního inventáře" provozní budovy, který nesloužil přímo zemědělské výrobě, byť provoz sám se zemědělskou výrobou souvisel, nespadá pod režim náhrad podle zákona o půdě, pokud nejde o pevně zabudovanou součást stavby, tj. takovou součást, která není oddělitelná bez znehodnocení stavby. Z tohoto hlediska odvolací soud věc podrobně posoudil, a dovolací soud rovněž nemá pochybnosti o tom, že stroje sloužící provozu lihovaru (tj. potravinářské výrobě), nejsou součástí, ale příslušenstvím budovy lihovaru, jsou oddělitelné bez znehodnocení budovy, a nahraditelné, k čemuž běžně dochází např. při modernizaci provozu. Rovněž v souladu s běžnou judikaturou je úvaha odvolacího soudu, že pokud by zařízení lihovaru bylo součástí vydávané nemovitosti, povinnost k náhradě za znehodnocení stavby by měla povinná osoba, která věc vydává, (což v daném případě nebyl žalovaný), a to nikoli na základě zavinění, ale na základě objektivní odpovědnosti povinné vydávající osoby stanovené zákonem o půdě. Žalovaný by tedy v takovém případě nebyl pasivně legitimován.
Protože tedy právní závěry odvolacího soudu jsou v dané věci v souladu s judikaturou, včetně judikatury Nejvyššího soudu, dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně významné po právní stránce, a dovolání proto jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly
(§243b odst. 4, §224 odst. 1,§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková