ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.520.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 520/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A/ M. V., B/ M. Č., C/ M. M., D/ A. M., E/ A. N., F/ A. I., G/ H. L., H/ J. H., I/ E. H., J/ J. R., K/ M. Ch., L/ L. Ch. a M/ M. S., proti žalovaným 1) P. Ř. a 2) J. Ř., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 5/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. září 2000, č. j. 18 Co 35/2000-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.175,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. září 2000, č. j. 18 Co 35/2000-84, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 6. září 1999, č. j. 16 C 5/99-48, jímž soud prvního stupně přivolil k výpovědi „nájemního poměru, uzavřeného mezi žalobci a žalovanými k bytu č. 1, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí domu čp. 1131 v K. V. (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), ze dne 30.12.1998\", určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na základě zjištěných skutečností lze v daném případě usoudit na naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"). Otázkou naplněnosti dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. se již nezabýval se zdůvodněním, že pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu postačí, je-li, jako v daném případě, naplněn alespoň jeden z užitých výpovědních důvodů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž výslovně citovali ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V dovolání - s přihlédnutím k jeho obsahu - uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. namítli, že v daném sporu nebyli věcně pasivně legitimováni, neboť právo nájmu bytu jim zaniklo tím, že „byt trvale opustili s úmyslem se do něj nevrátit\". Napadený rozsudek pak zasahuje do práv třetích osob, v daném případě syna prvního žalovaného, na něhož právo nájmu bytu přešlo, který však účastníkem řízení nebyl. Tvrzením, že „žádný dluh na nájemném neexistoval\", zpochybnili prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. právní závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh na zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a na vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Především v něm namítli, že „o věci uměle vytvořené pohledávky bylo již zcela jasně rozhodnuto oběma předcházejícími soudy\", a že tato okolnost nepodporuje ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů. V další části vyjádření se obsáhle zabývali otázkou přechodu práva nájmu bytu na syna prvního žalovaného.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. září 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen \"o.s.ř.\").
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.), včas a subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak není v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhli - li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci těchto vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalovaní evidentně nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda v řízení došlo k vadám podle §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), a jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je tedy dovolání přípustné pouze tehdy, byla - li odňata možnost jednat před soudem - v průběhu řízení nesprávným postupem soudu - účastníku řízení. Protože syn prvního žalovaného účastníkem (a ani vedlejším účastníkem) řízení nebyl (v tomto tzv. řízení sporném jsou účastníky řízení navrhovatel /žalobce/ a odpůrce /žalovaný/, tj. ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení /žalobu/, a ten, koho navrhovatel /žalobce/ v návrhu /žalobě/ označil za odpůrce /žalovaného/ - definice účastníků řízení, obsažená v §90 větě před spojkou „nebo\" o.s.ř.), nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., jak se o to snaží žalovaní tvrzením, že napadený rozsudek zasahuje do práv třetích osob, konkrétně syna prvního žalovaného, na něhož mělo právo nájmu bytu přejít.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§19 o.s.ř.). Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu); ten, kdo nemá tuto způsobilost, může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přizná zákon. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (§7 odst. 1 obč. zák.) a zaniká smrtí (§7 odst. 2 obč. zák.).
Žalovaní v dovolání sice výslovně zmínili ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., avšak z jejich argumentace lze vyrozumět, že ve skutečnosti nezpochybňují svou způsobilost být účastníky řízení, nýbrž mají zato, že z hlediska §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je právně relevantní tvrzený nedostatek jejich pasivní věcné legitimace. Mylně tak ztotožnili způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. pasivní věcnou legitimací v daném sporu. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) v den jeho zahájení je neodstranitelnou překážkou řízení, která má za následek zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 věta první o.s.ř.). Naproti tomu nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, který má způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. (§7 obč.zák.), není vadou (zmatečností) podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jak se mylně domnívají žalovaní, nýbrž je důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé. Lze uzavřít, že zmíněné výtky zmatečnost řízení nezakládají ani podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Uvedené závěry jsou výrazem konstantní judikatury. Již v usnesení ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 1854/98, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že okolnost, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován (není nositelem v žalobě tvrzené hmotněprávní povinnosti), nezakládá vadu řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům. Bylo-li dovolací řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., tj. před 1. lednem 2001, stanovil odměnu za zastupování advokátem ve smyslu části dvanácté /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlavy první /Přechodná ustanovení k části první/, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle dosavadních právních předpisů, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před změnou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 vyhláškou č. 484/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z odměny za společný úkon právní služby (vyjádření k dovolání) při zastupování třinácti žalobců, stanovené u každého ze zastoupených žalobců v podobě mimosmluvní odměny snížené o 20 %, tj. 13 krát 400,- Kč, celkem 5.200,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), a z náhrady hotových výdajů v částce 975,- Kč, tj. 13 krát 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu