ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.644.99.1
sp. zn. 26 Cdo 644/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Michala Mikláše v právní věci žalobce Mgr. P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Zorou Krejčí, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 42/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. září 1998, č.j. 12 Co 154/97 - 74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 12. 1996, č.j. 15 C 42/96 - 50, zrušil právo společného nájmu družstevního bytu č. 32, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se v šestém podlaží domu v O., R. 15 (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), výlučným nájemcem bytu a členem družstva určil žalobce, a žalovanou zavázal předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat od patnácti dnů od zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení. Za rozhodující kritérium pro rozhodnutí o dalším nájmu bytu označil skutečnost, že se žalobce „zasloužil o udržení bytu\", neboť poté, co se z něj žalovaná i s dětmi vystěhovala, hradil sám nájem spolu s dalšími poplatky spojenými s užíváním bytu. Se zřetelem k zájmu nezletilých dětí, jež byly svěřeny do výchovy žalované, jakož i k povaze důvodů, jež ji vedly k opuštění dotčeného bytu, podmínil okresní soud její vyklizení zajištěním náhradního bytu.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 9. 1998, č.j. 12 Co 154/97 - 74, rozsudek okresního soudu změnil tak, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva určil žalovanou a žalobci uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalované předat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu; výrok o zrušení práva společného nájmu bytu odvolací soud potvrdil. Poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy a výslechem obou účastníků, dospěl k závěru, že nelze „jednostranně přeceňovat\" skutečnost, že po odstěhování žalované platil žalobce sám nájem a inkaso (neboť ze spisu sp. zn. 15 C 44/95 Okresního soudu v Olomouci vyplývá, že uvedené částky byly žalobcem hrazeny ze sporožirového účtu založeného za trvání manželství), a za významnou měl rovněž skutečnost, jež se podává z trestního spisu sp. zn. 1 T 262/96 Okresního soudu v Olomouci, že žalovaný výměnou zámku od vstupních dveří žalované v užívání dotčeného bytu bránil. Z hlediska ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. pokládal odvolací soud za prioritní zájem nezletilých dětí, neboť - jak uvedl - žalovaná a její děti mohou byt využít účelněji než samotný žalobce.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání směřující proti měnícímu výroku ve věci samé. V dovolání namítl, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, aniž zopakoval či doplnil dokazování v takovém rozsahu, aby mohlo být pro měnící rozhodnutí podkladem, a že také nesprávně vyložil rozhodný právní předpis, jmenovitě §705 odst. 3 obč. zák. „v souvislosti s §3 odst. 1 obč. zák.\". Podle dovolatelova názoru soud prvního stupně řádně nezjistil, že by důvodem pro odchod žalované z bytu bylo žalobcovo nevhodné chování, a oporu v dokazování nemá ani závěr, že žalovaná neměla v úmyslu byt opustit trvale, neboť před soudem prvního stupně sama uvedla, že nemíní v bytě bydlet, bude-li zde bydlet žalobce. Ohledně placení nájmu a inkasa ze sporožirového účtu odvolací soud přehlédl, že od 2. 8. 1995 jsou na uvedený účet převáděny prostředky výhradně z žalobcova výdělku, aniž by žalovaná na účet jakkoli přispívala. Dovolatel mínil, že soud neměl vycházet pouze ze zákonných hledisek uvedených v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., ale i z „dalších okolností konkrétního případu\", a v této souvislosti poukázal na to, že byt dlouhodobě potřebám dětí neslouží, neboť žalovaná z něj dobrovolně a bezdůvodně odešla, a od roku 1994 se nepodílí na platbách spojených s bytem, na běžné údržbě a jeho zvelebování. Vycházeje z této argumentace žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek krajského soudu v napadeném výroku, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky dovolacího řízení - advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Přípustnost dovolání (§236 odst. 1 o. s. ř.) vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) pouze k vadám řízení vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. a k tzv. jiným vadám ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Námitky dovolatele lze v prvé řadě podřadit dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou (než uvedenou v §237 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Její existenci tvrdil dovolatel námitkou vycházející z ustanovení §213 o. s. ř., totiž že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž náležitě zopakoval či doplnil dokazování (konkrétně mělo jít o dokazování o příčinách odchodu žalované z předmětného bytu, jejím zájmu o užívání bytu a o stávajících podmínkách jejího bydlení).
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů, provedených soudem prvního stupně; platí však, že chce-li se odvolací soud od tohoto hodnocení odchýlit, musí důkazy sám zopakovat nebo dokazování v relevantním rozsahu doplnit.
Dovolatel přehlíží, že rozhodné skutkové zjištění, že se žalovaná odstěhovala z důvodu „nevhodného chování\" žalobce vůči ní, převzal odvolací soud od soudu prvního stupně, a totéž platí o zjištění, že žalovaná zanechala v bytě „většinu společného majetku\", a že její odstěhování bylo pouze „nouzovým přechodným řešením\", jakož i o nedostatečné kvalitě současného bydlení. Co do zájmu žalované o další bydlení v bytě doplnil odvolací soud dokazování spisem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 262/96, na jehož základě zjistil, že žalobce bránil žalované v užívání bytu tím, že vyměnil zámek, nepředal jí klíč a přístup jí umožňoval pouze za asistence policie. Odvolací soud opakoval i výslechy obou účastníků a na tomto základě učinil závěr o relevanci zásluh na „udržení bytu\".
Z uvedeného se podává, že se odvolací soud zásadám vyplývajícím z citovaného §213 o. s. ř. nezpronevěřil a řízení tedy vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. netrpí.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění, kterou lze v dovolacím řízení uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. tvrzením, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (pod který lze dovolatelovy námitky podřadit rovněž), se nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou. Jak z tohoto ustanovení vyplývá, významné jsou zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem podle §133 až §135 o. s. ř.
Rozhodná zjištění však z provedených důkazů vyplynula: zjištění, že důvodem odchodu žalované z bytu bylo chování žalobce, se opírá o výpověď žalované, svědkyně Z. D., svědka J. K. a o přípis státní zástupkyně JUDr. Š. B. ze dne 7. 5. 1996, zjištění, že žalovaná neměla v úmyslu opustit byt trvale, a že žalobce jí bránil v užívání bytu, je podepřeno zprávou Úřadu města O., odboru správy přestupkového řízení ze dne 23. 4. 1996, a spisem sp. zn. 1T 262/96 Okresního soudu v Olomouci, zjištění, že kvalita současného bydlení žalované není vyhovující, se podává zejména ze zápisu o provedené prohlídce nemovitosti, v níž žalovaná bydlí, a skutkový závěr o zásluhách na udržení bytu plyne ze spisu sp. zn. 15 C 44/95 Okresního soudu v Olomouci. Nelze rovněž důvodně namítat, že skutkové závěry odvolacího soudu nejsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Dovolací soud ještě dodává, že podkladem jeho rozhodnutí mohou být jen skutečnosti a důkazy uplatněné před soudem prvního stupně či před soudem odvolacím; proto nemůže přihlédnout k tvrzení, které bylo o skutkových okolnostech nově uplatněno až v dovolacím řízení (doplňujícím podáním, které sepsal dne 20. 4. 2000 dovolatel sám - bez advokáta), a jímž by měl být zpochybněn skutkový závěr o kvalitách „dočasného bydlení\" žalované.
Ani dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. tedy dán není, pročež zbývá určit, zda a v jakém směru je dalšími dovolatelovými námitkami zpochybnitelná správnost právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustanovení §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. se podává, že v těch případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení toho práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k těm, jejichž hypotéza přímo právním předpisem není stanovena, a které tak přenechávají soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu podle §705 odst. 3 obč. zák. vymezí v konkrétní věci ta hlediska, která považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak námitka, že nevymezil ta hlediska, jež jsou pro věc skutečně podstatná, je kritikou nesprávného právního posouzení věci, nikoli kritikou skutkových závěrů. Přitom výklad, který v konkrétní věci podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž dospěl, nemůže z objektivních hledisek (logických nebo věcných) obstát.
Pronajímatel ponechal rozhodnutí o dalším nájmu na úvaze soudu a ze zákonem určených hledisek je tudíž pro odpověď na otázku, který z bývalých manželů bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, využitelné jen kritérium zájmu nezletilých dětí.
Vedle „zákonných\" hledisek soudy přihlížejí - ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí - podle okolností konkrétního případu jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků (se zřetelem k možnosti nového uspořádání nájemních poměrů), ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, ke společenskému významu a náročnosti jejich práce, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání předmětu nájmu, k jeho účelnému využití, jakož i k tomu, zda u osob, které v nájemním poměru setrvají, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému užívání.
Ve prospěch žalované odvolací soud zohlednil jednak zájem nezletilých dětí, jednak hledisko účelného využití bytu (potud, že byt využije lépe žalovaná se dvěma dětmi než samotný žalovaný); o získání bytu se podle jeho názoru přičinili oba účastníci. Dovolatel oproti tomu namítl, že soud upřednostnil jediné hledisko (zájem nezletilých dětí), a že nepřikládal odpovídající váhu skutečnosti, že ani žalovaná, ani nezletilí v bytě nebydlí, nepřihlédl k tomu, že žalovaná se nepodílí na platbách s bytem spojených, ani na jeho běžné údržbě, a její bytová potřeba je zajištěna jinak.
Význam těch hledisek, která pokládal za určující odvolací soud, sice může být hodnocen odlišně (a pouze to dovolatel namítá), dovolatelova argumentace však zjevně nevede k závěru, že by objektivně (z pohledu logického nebo věcného, jak bylo výše vysvětleno) nemohl výklad odvolacího soudu obstát.
Zájem nezletilých dětí není chráněn až institutem bytové náhrady, neboť soud je povinen k němu přihlížet již při rozhodování o dalším nájmu bytu (srov. §705 odst. 3 obč. zák.); v tomto ohledu tak nemůže dovolací soud přisvědčit názoru, který vyjádřil soud prvního stupně.
Proto - v kontextu podaného výkladu - je namístě závěr, že ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. nebyl uplatněn oprávněně.
Správnost rozsudku odvolacího soudu se tedy - v mezích daného dovolacího přezkumu - dovolateli zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; žalované, jež by měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu