ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.75.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 75/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně L. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. B., zastoupenému advokátem, o určení výlučného nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 221/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 1999, č. j. 14 Co 431/99 - 182, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) – poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 14. ledna 1998, č. j. 15 C 221/95-85, byl k odvolání žalobkyně usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. září 1998, č. j. 11 Co 237/98-121, zrušen a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 2. února 1999, č. j. 15 C 221/95-154, vyhověl žalobě a určil, že výlučnou nájemkyní „bytu č. 17 o velikosti 3+1, v 6. podlaží, ul. D. č. 523, P. - L.\" (dále jen „sporný byt\", resp. „byt\") je žalobkyně. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 12. října 1999, č. j. 14 Co 431/99-182, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů především dovodily, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Z provedených důkazů vzaly mimo jiné za zjištěno, že účastníci jsou bývalí manželé, že ještě za trvání manželství, konkrétně v roce 1993, se žalovaný z předmětného bytu odstěhoval, přičemž žalobkyni odevzdal klíče od bytu a s sebou si vzal své osobní věci, peřiny a konferenční stolek, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. dubna 1994, č. j. 12 C 110/94-10, bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno a nezletilý V., narozený 6. června 1987 z manželství účastníků, byl svěřen do výchovy žalobkyně a žalovanému bylo stanoveno platit pro něj výživné. Dále zjistily, že žalovaný na výzvu zástupce žalobkyně k vyklizení předmětného bytu sdělil, že byt trvale a ani dočasně neopustil a jeho odchod byl motivován pouze nepříznivým vztahem účastníků, že v současné době žije ve společné domácnosti s paní M. (po dobu více jak pět let si v místě jejího bydliště přebírá poštu, je viděn sousedy při vynášení odpadků z jejího bytu a je zde viděn i v ranních hodinách), že s nezletilým V. se nestýká, a že se nepodílí na nákladech spojených s užíváním a údržbou předmětného bytu. Na základě uvedených zjištění učinily soudy obou stupňů skutkový závěr, že v roce 1993 žalovaný z bytu odešel s úmyslem se do něj již nevrátit; přitom jeho tvrzení, že tímto pouze dočasně řešil problematickou situaci v manželství, vyhodnotily jako účelové. Poté – na základě uvedeného skutkového závěru – dovodily, že žalovaný v roce 1993 trvale opustil společnou domácnost (§708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.\"), a uzavřely, že za této situace právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, vzniklé za trvání manželství, zaniklo ze zákona, v daném případě podle §707 odst. 1 obč. zák., v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným a jedinou (výlučnou) nájemkyní bytu se stala žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. S přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítl nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V této souvislosti zdůraznil, že oba soudy upřednostnily „místy až nemístné důkazní prostředky provedené na návrh žalobkyně … např. s kým má žalovaný poměr, že parkuje před domem, že je viděn vycházet z domu v ranních hodinách, má sjednáno parkovací místo na dohled od domu, ve kterém bydlí svědkyně M., vynáší smetí\", a pokračoval, že „naproti tomu obvyklé relevantní důkazy, výpovědi … o jeho postoji k dalšímu poměru k bytu, písemné vyjádření …, že bytovou otázku považuje za otevřenou, svědectví a důkazy předložené svědkyní M. o tom, že nevede s žalovaným společnou domácnost, ani že u ní žalovaný nebydlí …\" bagatelizovaly, resp. k nim nepřihlédly. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru o trvalém opuštění společné domácnosti. Zde namítl, že trvalé opuštění společné domácnosti musí být jasným a srozumitelným projevem vůle nájemce, že nadále trvale nechce být nájemcem, a nelze jej zaměňovat, jak to podle jeho názoru učinily soudy obou stupňů, s přechodným pobytem (rozvedeného) manžela mimo byt, vyvolaným problematickým soužitím (rozvedených) manželů. Vyslovil rovněž názor, že „určení o výlučném právu nájmu žalobkyně bez přiznání bytové náhrady žalovanému\" je nezákonné a zakládá protiprávní stav s nepřípustnými následky. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. října 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká - li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Jak je již na jiném místě tohoto rozhodnutí uvedeno, vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že účastníci jsou bývalí manželé, že ještě za trvání manželství, konkrétně v roce 1993, se žalovaný z bytu odstěhoval, přičemž žalobkyni odevzdal klíče od bytu a s sebou si vzal své osobní věci, peřiny a konferenční stolek, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. dubna 1994, č. j. 12 C 110/94-10, bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno a nezletilý V., narozený 6. června 1987 z manželství účastníků, byl svěřen do výchovy žalobkyně a žalovanému bylo stanoveno platit pro něj výživné. Dále zjistily, že žalovaný na výzvu zástupce žalobkyně k vyklizení předmětného bytu sdělil, že byt trvale a ani dočasně neopustil a jeho odchod byl motivován pouze nepříznivým vztahem účastníků, že v současné době žije ve společné domácnosti s paní M. (po dobu více jak pět let si v místě jejího bydliště přebírá poštu, je viděn sousedy při vynášení odpadků z jejího bytu a je zde viděn i v ranních hodinách), že s nezletilým V. se nestýká, a že se nepodílí na nákladech spojených s užíváním a údržbou předmětného bytu. Z obsahu spisu vyplývá, že uvedená zjištění mají oporu v provedených důkazech; ostatně žalovaný to ani nezpochybňuje. Tvrdí pouze, že soudy měly při zjišťování skutkového stavu věci vycházet z jiných důkazů. Soudy obou stupňů tedy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a přednesů účastníků vyplynuly, a v tomto ohledu jim nelze nic vytknout. Jejich skutkový závěr, že v roce 1993 žalovaný z bytu odešel s úmyslem se do něj již nevrátit, je pak výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyl použit důvodně.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalovaného, půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na (předběžnou) otázku, zda lze v daném případě usoudit na trvalé opuštění společné domácnosti žalovaným a tudíž na zánik práva společného nájmu bytu ve smyslu §708 ve spojení s ustanovením §707 odst. 1 obč. zák., jak dovodil odvolací soud.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), „na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití\". V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že „trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným\". Přitom i v současné době jsou využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde jednak o závěr, že „v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§181 obč. zák. - nyní §708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely\", a jednak o závěr, že „ustanovení §181 obč. zák. (nyní §708 obč. zák.) platilo s použitím §496 obč. zák. (nyní §853 obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení §177 obč. zák. (nyní §705 obč. zák.)\". Zde lze poukázat rovněž na závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - „rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné domácnosti; ustanovení §181 obč. zák. (nyní §708 obč. zák.) platí s použitím ustanovení §496 obč. zák. (nyní §853 obč. zák.) i pro případy, že jeden z rozvedených manželů se po rozvodu vystěhuje\".
Nepodařilo - li se žalovanému prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit správnost skutkového závěru, že v roce 1993 z bytu odešel s úmyslem se do něj již nevrátit, je - vzhledem k uvedené judikatuře - správný právní závěr, podle něhož ve smyslu §708 obč. zák. trvale opustil společnou domácnost, čímž došlo k zániku práva společného nájmu bytu a jedinou nájemkyní bytu se tak stala žalobkyně. Jde-li o otázku bytové náhrady pro žalovaného, lze pro stručnost odkázat na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalovaného, správný (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšné žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu