ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.788.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 788/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně E. M. proti žalovanému M. M., o určení zániku práva společného nájmu bytu a o určení jediného nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 326/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 51 Co 402/2000-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. února 2000, č. j. 42 C 326/98-36, zamítl žalobu „aby se určilo, že žalovanému zaniklo právo společného nájmu bytu – I. kategorie, o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím evidenční číslo bytu 12, ve 4. patře domu č.p. 2212 v P. - Ch., sídliště J. II., K. ulice (dle nájemní smlouvy ze dne 14.1.1994) - I. kategorie, o velikosti 4+KK, byt č. 12, poschodí 4, P., K. 2212 (dle výpisu z evidenčního listu ze dne 15. 7. 1998), a že jediným nájemcem uvedeného bytu (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\") je žalobkyně sama\" (výrok označený jako I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok označený jako II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 51 Co 402/2000-62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení jen tak, že jejich výše činí 8.625,- Kč, jinak jej v tomto výroku a rovněž ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Poté rovněž dovodil, že ze zjištěných skutečností nelze usoudit na trvalé opuštění společné domácnosti žalovaným ve smyslu §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), a uzavřel, že za této situace se žalobkyně nemohla stát jedinou nájemkyní bytu podle §707 odst. 1 ve spojení s §708 obč. zák. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - sice dovodil, že na určení, že je jedinou nájemkyní předmětného bytu, má žalobkyně naléhavý právní zájem podle §80 písm. c/ o.s.ř.; jinak se však ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, včetně závěrů, učiněných ve smyslu §707 odst. 1 ve spojení s §708 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. listopadu 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobkyní v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhla-li žalobkyně vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. června 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu